Last Hardrock Outsider

MARILYN MANSON - The Pale Emperor

Pokud patříte mezi tolerantní posluchače, kterým v posledních deseti letech vůbec nevadilo, že MARILYN MANSON na svých novějších dílech definitivně upustil od své stylizačně progresivní linie, jaká u něho byla se vší lehkostí nastolena v druhé polovině devadesátých let a také zkraje nového věku, a kde kombinoval dotaženou hudební složku s ještě dotaženější image a vždy dokázal překvapit novým konceptem, pak opravdu vězte, že vám asi nebude překážet ani jeho zrovna v těchto dnech vydaná novinka „The Pale Emperor“. Pro všechny ostatní (včetně mne) má však letošní Mansonova hudební složka jasný vzkaz – můžete další tři roky dál znuděně zívat, protože řada velmi průměrných děl u něho pokračuje. Už to zní jako ohraná písnička, ale MARILYN MANSON opravdu ani letos nedokázal dostat do novinky něco svěžího, zajímavého a dosud neoposlouchaného, prostě něco, co by mělo tu schopnost na sebe připoutat příliv nové generace fanoušků. Naopak je zjevné, že se zde recykluje onen omšelý formát do stále dalších a dalších průměrných skladeb, které jsou si vlastně vzájemně stále podobnější. Nyní je ona neschopnost Mansonova hudebního pohybu dokonce tak zjevná, až si říkám, zdali není chyba ve mně jako v posluchači, co jej bedlivě sleduje celých dvacet let a má tu laťku u něho ještě dnes nastavenou asi až moc vysoko.


 

 

Ty tam jsou doby, kdy tento vzteklý klaun přicházel na každém svém novém materiálu se zcela zásadním posunem, co se týče zvuku a formy vyjádření. Současné skladby naproti tomu na mne působí tak, že mohly klidně vyjít již před dvěma, pěti nebo dokonce sedmi lety, rozdíl mezi nimi a songy z přímo předcházejících alb je totiž menší než nepatrný. Hudba téhle bývalé superhvězdy se dnes už skoro vůbec nemění. Jsou hudební skupiny a interpreti, u kterých je ona ustálenost vítána, mám na mysli takové hudebníky a skupiny, které dokáží pokaždé přijít se silnou sadou písní, nahranou v tom svém obvyklém, jenže to zjevně není právě tento případ, protože právě omezené hlasové dispozice Briana Warnera (civilní jméno hlavního aktéra), stejně jako okoukané výrazové prostředky totiž nevybízejí k vymanění se z bludného kruhu, a tak se dřívější hybatel dění a nositel aktuálního zvuku rázem  nachází mezi nejvíce nezajímavými a těmi hudebně zcela nejvyčpělejšími bývalými hvězdami amerického rockového mainstreamu. Přijde mi směšné, číst stále dokola (s každým vydáním jeho novinky) uspokojivě naladěné názory pisálků, kteří si zřejmě ze srdce stále přejí, aby MARILYN MANSON přišel konečně s dobrou návratovou deskou. A i když to ani tentokrát nepřijde, budou se vzájemně (tak jako v době vydání minulého a předminulého alba) ujišťovat, že tentokrát je to dobré. Nevěřte tomu – opravdu to není dobré.

 

Nechci a nebudu tady rozebírat jednotlivé skladby. Snad jen, že se MARILYN MANSON tentokrát více méně vykašlal na elektroniku a pojal celé dílo jaksi o dost přirozeněji. Přírodní nástroje hrají u něho již nějaký ten rok zpátky prim a ne jinak je tomu letos. Jeho hlas dnes podporuje výhradně rytmika a taky kytary, hodně často akustické nebo poloakustické. Můj názor je však takový, že příklon od industriálního rocku k blues Mansonovi spíše škodí, protože zpěvák vládnoucí tak úzkým spektrem hlasového projevu jako on, může svůj výraz posílit jedině tím, když svá díla trochu přikrmí, ať už producentsky vytuní, zvukově dobarví umělými zvuky nebo dílo opatří nějakou filosoficko-existenciální zápletkou, jak se také dříve dělo. Při několikerém poslechu novinky mne tedy zaujaly tyto songy: šlapavě přímočará „Deep Six“, kolovrátek „Third Day Of A Seven Day Binge“, hymna pro noční velkoměstské scenérie „The Mephistopheles Of Los Angeles“, a pak snad ještě „Warship My Wreck“ díky své hororové atmosféře, ale to bylo tak v zásadě všechno, což si myslím, že je stále hodně málo vzhledem k tomu, jak moc jsem si vždy cenil všech jeho starých alb z období od „Antichrist Superstar“ po „The Golden Age Of Grotesque“. Čtyři alba, která nadále považuji za fenomenální a charismatická. Jeho letošní, většinou pomalé, unavené a vyčichlé songy jsou prostě pro mne znovu málo. Sorry.


19.01.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
19.01.2015 11:11

Takže stejný pocit, jako jsem měl já asi před třemi roky při nějaké předchozí desce. Takhle to zhruba stačí, recenze má sloužit k tomu, aby dala první nástřel a jeden tušil, jestli desce má věnovat čas nebo na ni zapomenout. Protože muziku nejsem moc schopen poslouchat při práci, čas, který bych na pět povinných poslechů vyplácal, radši věnuji knížce nebo výletu do přírody. Za sdělenou informaci dík.