Last Hardrock Outsider

MANOWAR - Sign Of The Hammer

Stejně jako tomu bylo v případě předchozího alba „Hail To England“, vznikala i deska „Sign Of the Hammer“ ve studiu v kanadském Torontu za účasti Jacka Richardsona. Skladby použité na čtvrtém albu se totiž většinou uchovaly ze stejných nahrávacích frekvencí jako v případě pouze o deset měsíců staršího albového předchůdce, ale s půlročním zpožděním a odležením byly posléze dodělány ve Velké Británii, kde si některé vzal na starost Tony Platt. Protože úspěch bojovné kapely na Starém kontinentě navnadil vydavatelství Music For Nations, stáj se rozhodla vypustit další sadu stůj co stůj. A že šlo o další vynikající materiál složený znovu v intencích pravověrného heavy metalu, to potvrzovaly zdejší skladby beze zbytku, spíše bych řekl, že ještě překonaly vše, co do té doby kapela vypustila. Z mého pohledu tak platí „Sign Of the Hammer“ nejen za nejtvrdší desku v historii MANOWAR, ale rovněž jde o jednu ze tří skladatelsky nejsilnějších.


V roce 1984 se MANOWAR stali rovněž nejhlasitější živě hrající kapelou světa a vstoupili tak do Guinessovi knihy rekordů, čemuž věnovali hned úvodní song nového alba nazvaný „All Men Play On Ten“, který upoutal pročištěnější stavbou, skoro až rapovou slokou, ale i skandovaným refrénem a řadou rozdováděných vstupů kytary Ross The Bosse. Ona číslovka deset usazená v názvu skladby vlastně značí maximální využitou hlasitost. Následovala rozdivočelá metalická jízda, jenž se stala oslavou síly kapely a jejího apetitu po rock´n´rollově kočovném životě, song pojmenovaný „Animals“ je skutečně nadopován testosteronem a zdravou energií a má schopnost pozitivně nabudit, o čemž svědčí značné množství černého větru, ďábelské tempo a Adamsův frenetický řev. Skladba si však drží podobu ostré rockové hymny a je vzdálena pozdějším power/ speedovým šílenostem z oblastí fantasy a cinematic metalu, což je, myslím, její největší klad.



První vrchol nahrávky přišel s třetí skladbou „Thor (The Powerhead)“, což bylo velkolepé číslo s výpravným Adamsovým nápěvem, jenž byl schopen mnoho bojovníků zamyšlených nad trudností života dojmout, neboť jde o skutečně vznosnou a chytlavou záležitost, jejíž text zaobírající se tématem převzatým ze skandinávské mytologie a oslavuje válečníka, jenž svým kladivem rozdrtil obry (Scott Columbus zjevně zdevastoval během nahrávání této skladby několik sestav bicích), věčné nepřátele Bohů. V epickém směru se pokračuje prostřednictvím snad nejznámější skladby na desce nazvané „Mountains“, pomalu se rozjíždějící monumentální hymny opatřené výpravností a mnohohlasnými chóry. Song platí ještě dnes za velkolepé dílo MANOWAR v časech zahájení jejich nejslavnější etapy. Zajímavostí celého alba je skutečnost, že výhradním autorem všech skladeb byl tentokrát jen a pouze Joey DeMaio.


O tom, že měl tehdy Joey mimořádnou skladatelskou formu, zde svědčil i parádní titulní song, Divoký metalový úprk opěvující hrdinství a nepodajnost, který se stal ozdobou živých vystoupení kapely, a sice ještě na mnoho let dopředu. Pokud si dobře pamatuji na první dva koncerty MANOWAR na našem území, a sice na Malou sportovní halu v Praze v březnu 97´a Zlín v červnu 98´, tak tahle skladba zazněla na obou vystoupeních. Další z řady tradičně zbytečných baskytarových onanií DeMaia měla zde název „Thunderpick“ a spolu se skladbou „The Oath“ platila za jedinou trochu slabší položku jinak naprosto dokonalého díla. Závěrečná výpravná skladba „Guyana (The Cult Of The Damned)“ upozornila na jednu z nejkontroverznějších událostí konce sedmdesátých let dvacátého století, a sice na masovou sebevraždu v jihomerických pralesích, kterou zrežíroval šílený reverend a samozvaný misionář Jim Jones. Jednalo se ve své době o nejepičtější song, jaký byl tehdy v metalové hudbě k slyšení.


Album potvrdilo stále se lepšící skladatelskou stránku věci, ale také fakt, že se z MANOWAR stává věhlasná a velmi osobitá metalová kapela s velkou oblibou v Evropě. Jediným skutečně slabým článkem této desky je vlastně její odfláknutý a firmou na rychlo, a pravděpodobně bez účasti a souhlasu kapely, utvořený obal. Ostatně, vždyť to s vydavatelstvím také DeMaiovci záhy ukončili a přešli pod agilnější Atlantic Records s cílem a vidinou zalíbit se také metalovým fanouškům ve Spojených státech. Jakkoliv se následná alba stala ještě úspěšnějšími, America si z MANOWAR na zadek nikdy nesedla a svou fanouškovskou základnu si tudíž válečný band hýčkal zcela mimo vlastní, vůči nim nepochopitelně ignorantskou domovinu.


01.05.2017Diskuse (13)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Donald04.05.2017 08:52

hodne fajn prekvapeni v podobe Manowarich navratu do minulosti, jelikoz nyni mam dik novinkam Slowdive a Jesus and Mary Chain presne tuhle navratovou naladu, tak se pri slove Manowar neosypavam a celkem mile vzpominam. S Manowarem jsem kdysi skoncil po Kings of Metal a narozdil treba od Maidnu cestu zpet nenasel ani nikdy nehledal, ale Sign, Fighting a KOM jsem dost zral, takze to zkusim 😉

 

Kolík
03.05.2017 13:25

Sign of the Hammer je opět za jasnou stovku. Je zajímavé, jak je tato deska odlišná od svého předchůdce a samozřejmě i následovníka. V osmdesátých letech prostě Manowar překypoval hudební invencí. I proto jeho muzikantům určitou pózu a přehnanost v image odpouštím.

 

Valič
03.05.2017 11:43

To, že se Manowar rozhodli pro image hordy svalnatých barbarských válečníků, je samozřejmě v pořádku, k jejich hudbě to naopak perfektně sedí. Narážel jsem spíš na to, že na některých těch fotkách a plakátech opravdu působí spíš jako "nechtěná parodie", nemluvě o tom videu ke Gloves Of Metal (https://www.youtube.com/watch?v=jyjNkG3yKak). Jeho první půlka je ještě celkem v pohodě, ale ta druhá, to už je vážně těžká estráda (nevím, možná to bylo myšleno jako nějaká recese). Co se týče Conana, tak je zajímavé, že ta dvojka měla dokonce vyšší rozpočet než jednička a byla navzdory špatným kritikám i relativně komerčně úspěšná. Obdobný rozpočet měla i následující Rudá Sonja, ze které se stal naopak naprostý propadák a Arnie ho dokonce označil za svůj nejhorší film, což mělo za následek to, že se pak tomuto žánru vyhýbal jako čert kříži. :-)

 

DarthArt
03.05.2017 10:27

Po roce 2000 možná i C-čkový :)

 

Imotep
03.05.2017 10:08

DarthArt: ach tak, jo, uz mi to doslo .... no, na tom opravdu neco je. Aspon teda do urciteho roku .... pak uz je to i s tou muzikou tak trochu Bckovy :o)

 

DarthArt
03.05.2017 09:50

Imothep: Samozřejmě nemyslím Arnolda, ale Manowary v kulturistických pózách :):):) Myšleno tak, že rozdíl mezi hudbou a vizuálem Manowar je stejně velký jako Barbar Conan a Ničitel Conan. :)

 

Imothep
03.05.2017 09:27

DarthArt: no tak to prrr s tim okresnim kulturistou, Nicitel Conan je samozrejme picovina, ale Arnoldovi by tam formu mohla porad zavidet velka skala tehdejsi svetove(a hlavne soutezne aktivni) kult. spicky.

 

DarthArt
02.05.2017 21:36

Jinak to vizuální pojetí Manowar mi neuvěřitelně připomíná výpravu z filmu Ničitel Conan. Třeba v klipu Gloves of Metal. I když v 80. to tak bylo nejen u nich. Napadá mě takový příměr.... hudba Manowar je jako Barbar Conan - naprostá klasika nejvyšší třídy, vizuální zpracování jako Ničitel Conan - nechtěná parodie a úroveň okresního kulturisty.

 

DarthArt
02.05.2017 21:32

down: to je pravda, s tím obalem a tetovaným motivem...

 

down
02.05.2017 19:13

Pro mě nejlepší Manowar. V podstatě dneska si pouštím jen tohle, Hail To England a teď jsem si párkrát pustil Fighting The World. Já si naopak myslím, že obal je velmi povedený, žádní nabušenci v tangáčích a jestli to bylo spíchnuté narychlo, tak klobouk dolů. Někde jsem viděl galerii tatoo s námětem Manovar a to okřídlené kladivo jasně vede.