Last Hardrock Outsider

MANOWAR - Fighting The World

Jakoby se MANOWAR právě v druhé polovině osmdesátých let rozhodli nahrávat jen alba, která budou vždy lepší a dokonalejší než všechna předchozí. Kapela byla plná hladu po velkých úspěších a svou cílevědomost, píli i talent dokázala prosadit do tvorby svých nejlepších desek. Vždyť ona tříletá pauza, kdy si čtveřice prostřednictvím koncertů upevňovala svou pozici v Evropě, vlastně posloužila nadcházejícímu velkolepému tažení. Vše začalo podpisem smlouvy s Atlantic Records, konkrétně s velmi malou avšak hodně agilní společností Atco spadající pod ně. Deska „Fighting The World“, která vznikala v chicagských studiích, tak byla mnohem lépe distribuována a o kapele se začalo i ve Státech mluvit jako o nových metalových bozích, které je nutné brát skutečně vážně. Celá propagace se nesla na vlně oslavného heroismu a jediným cílem bylo kromě evropského trhu oslovit také ten americký. Album bylo nejen že první digitálně nahrávanou deskou v diskografii MANOWAR, ale dokonce jednou z prvních v heavymetalovém žánru. MANOWAR se tenkrát podařilo takřka vše, od skutečně nadupaného zvuku, jež obsahoval značné množství onoho černého větru, jak Joey DeMaio krátce před tím pokřtil dunivý zvuk proudící z jeho nástroje, přes naprosto semknutou sadu skladeb vykazujících se potřebnou silou, ale také hitovostí, až po dokonalý animovaný obal od Kena Kellyho zachycující členy kapely coby pózující válečníky. Ostatně právě tento obal byl mnohdy později parodován řadou heavy metalu nevěřících zbabělců a posměváčků. 


Šlo bezesporu o nejchytlavější a komerčně nejatraktivnější materiál, pod jaký se kapela do té doby podepsala. Každá skladba byla potenciálním hitem a MANOWAR působili, ještě více než kdykoliv před tím, jako nerozbitný tým. Byli svým naturelem tak moc vzdáleni od rádiových frekvencí, hlásili se tvrdošíjně k odkazu skutečného kovu, opovrhovali falešným metalem, jak tehdy právě Joey DeMaio začal nazývat nově se vylíhnuvší zástupy hair metalových kapelek, netušíc však, že se jim bude za pár let omlouvat, protože dle jeho pozdějších slov - s nástupem grunge a alternativy přišlo ještě něco horšího. Jakkoliv kapela působila velmi semknutě, nebylo uvnitř asi vše ideální, neboť deska „Fighting The World“ byla předposlední, na které se podílel kytarista Ross the Boss. Jeho vklad je zde však omračující a to ve smyslu skvěle odvedeného řemesla, ale i nápaditosti kytarových partů, nenarušujících však spád a hitovost skladeb. Rovněž Eric Adams potvrdil stále stoupající pěveckou formu, která kulminovala na další desce „Kings Of Metal“, a jeho výkon patří už zde do kategorie fantastických.


 

 

Jak už jsem výše zmínil, album platí za ten typ nahrávky – co skladba to naprostá hymna, a přitom se jedná o tak rozmanitou sbírku, kde se ony metalové hitůvky a kolovrátky vlastně vzájemně ani moc nepodobají a každá ukazuje na trochu jinou stránku kapely. Úvod v podání důrazně riffové titulní skladby nemá chybu. Šlo o „power“ kladivo, jak se na MANOWAR slušilo a patřilo, které bylo umocněno pochodovým rytmem, dunivým kytarovým soundem a úsečnými chlapáckými back-vokály podporujícími zde frenetický výkon Erica Adamse. Dvojka „Blow Your Speakers“ namířená proti stoupencům falešného metalu byla ostatně umístěna do pozice singlu a kapela na ní prokazuje skvělou muzikantskou práci, protože song nepůsobí zas až tak tradičně a do stylu MANOWAR zasahuje jednoduchý kissácký rytmus, automatizované sbory, ale i dobrodružnější kytarový groove, sóla a rockový feeling. Upoutá zde i uprostřed skladby vypíchnutá baskytarová linka různě se prolínající s kytarou a celkově umocňující poměrně netradiční stavbu písně. Jednoznačným hitem se stal oslavný kolovrátek „Carry On“, začínající sice jako balada, gradující však v totálně chytlavém refrénu a rychlém tempu. Ve skladbě posunuté až za hranu patosu se tedy předvedl, jak parádní Eric Adams, tak se skvělým kytarovým sólem rovněž Ross the Boss. Válečným výjevem, navozeným prostřednictvím výbuchů padajících bomb a zvuků prolétajících letounů, sirén a nejrůznějších houkaček, startuje důrazná „Violence And Bloodshed“, song, který vlastní takřka strojové moshing tempo, úderné riffy a jeden z nejparádnějších monotónních beatů. Kytara Rosse The Bosse působí rock´n ´rollově a vstupuje jen občasně prostřednictvím boogie šmodrchanců, jakoby se snažila varovně promlouvat do celé té válečné vřavy. Projev Adamse se pohybuje v širokém výrazovém spektru, od takřka rapových deklamací, až po zběsilé vřeštění vrhající posluchače až kamsi do epicentra válečné vřavy. 


Nejepičtějším kusem se stala „Defender“, song přirozeně spadající do oblíbené kategorie této kapely, kterou je válečná mytologie. Téměř celou skladbou se táhne mluvený hlas legendárního amerického herce Orsona Wellese, který text namluvil již v roce 1982. A jelikož Welles zemřel v roce 1985, nikdy svůj part zapasovaný do ponuře varovné kompozice MANOWAR neslyšel. A šlo se do finále. Přes scénické intro „Drums Of Doom“, s atmosférou hrozícího nebezpečí, blížícím se dusotem koňských kopyt, posléze plynule přecházejícím v party bicích Scotta Columbuse, jsme se dostali k zlatým hřebům nahrávky. To, co se na albu dělo počínaje „Holy War“, se rovnalo naprosté genialitě a metalové extázi. Samotná „Holy War“ je natolik charismatickou válečnou písní, až její poslech způsobuje u všech pravověrných husí kůži a to i dnes, třicet let po jejím vzniku. Výpravné sloky, strhující zpěvný refrén, špičková kytarová práce, gradující tempo, a tak tvrdím, že tohle výtečně dramaturgicky vyvážené album nabízí své nejsilnější momenty až ve svém závěru. Závěrečný silácký úprk „Black Wind, Fire And Steel“ je s „Holy War“ propojen předělem „Master Of Revenge“, který je zhudebněním dokonalého šílenství, směs skřípavých kytarových zvuků, ďábelského hlasu Erica Adamse a úderů všech těch hromů a blesků vytváří neuvěřitelně sugestivní atmosféru. Kdyby každá současnější speedmetalová hymna nabídla takové momenty, opravdovost a sílu, jako je tomu v případě „Black Wind, Fire And Steel“, byl bych bez problémů oddaným fanouškem tohoto metalového subžánru. MANOWAR tak zakončili album ve velkém stylu, v strhujícím tempu a s tím nejsiláčtějším refrénem na hrudi. Jediná kapela, která se tudíž s nimi záhy rozhodla absolvovat americké turné, byli právě v onom roce 1987 britští MOTÖRHEAD. Válečníkům se však svou domovinu znovu dobýt nepodařilo. Evropa však před nimi klekla na kolena a legenda kapely stoupala napříč Starým kontinentem do velikosti antických božstev.


06.05.2017Diskuse (15)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
18.05.2017 11:37

Máš k tomu albu prostě úplně jinej přístup než já, pro mne to je ryze opravdová, nostalgická perla metalového dětství, ne žádnej kýč. Srovnávat to s pojmy jako Stodolní (už tu nešermuj s tou Ostravou, jako bys nevěděl, jaký úsilí mne stojí nedat najevo, co si o tom regionu myslím):-), Ramštajn, posilka, je úplně mimo mísu, to je deska z řádu Walls Of Jericho, Seventh Son, Under Jolly Roger a Metal Heart a ne nějaká pouťová píčovina jako v časech, kdy se jich tu chopil Pragokoncert.

 

Subeer18.05.2017 10:08

Strayi: je naprosto v pořádku, že je tahle deska klasikou a líbí se kvantům lidí, vždyť o tom hudba je...pro mě je tato skupina jenom “Hola, hola, Stodolní volá” a nemám chuť si to kvůli nějakému vyhlášenému kultu pouštět, přičemž mi vůbec nevadí, že ztrácím svůj čas s hudbou, která dostala nálepku průměrná a navíc si kvůli tomu nepřipadám jako méněcenný fanoušek hudby. Mě v první řádě ta jejich hudba naprosto nesedí (jako např. Ramštajn)...a to že se u toho chtějí vypadat jako reklama na fitko na rohu Přípotoční mě vadí naprosto nejmíň...

 

Imothep
18.05.2017 08:56

edit: naolejovani svalovci, chlapi, NAOLEJOVANI!!! :o) http://www.deathmetal.org/wp-content/uploads/manowar-1.jpg

 

Stray
18.05.2017 08:23

Subeer: Mě nepřestane zarážet, že některý lidi prostě nedokážou rozlišit mezi naprosto odzbrojující, hitovou a skladatelsky pevnou deskou MANOWAR a všeobecně nic neříkající deskou, ať už novějších MANOWAR nebo všech power/ speed bohatýrů kolem. A vše hážou do jednoho pytle. Nepochopím, že se někdo pohybuje jen v rámci stylové obecnosti a posuzování na základě nějakých cedulí. Kurva, tohle je klasika a asi tak desetkrát lepší deska, než ty tebou hned vedle vychvalovaní nový Párplové. A je jedno, zdali jí nahráli napudrovaní svalovci, nasraní punkeři a nebo vyžilí hipísáci, něco takového je při jejím poslechu úplně nepodstatné... jo a nezní tenhle můj koment moc energicky a vážně? Mě je prostě jen líto, že někdo věnuje čas průměrným věcem, jejichž síla se má ukázat až s časem. Možná. :-)

 

Subeer18.05.2017 04:57

Tak tohle je první a poslední album, které jsem u těchto velikánů zaregistroval... a jen díky tomu, že to “In metal” kumpáni otáčeli na pokoji v kasínu.. Jejich hudba vyvolává pokřiky typu “Sparta, Sparta buzerantů parta...Slávie, dej dej gól Slávie.... Baníčku my jsme s tebou” a navíc, vše co na metalu nemusím ztělesňují právě tyto napudrovaní svalovci...

 

Valič
10.05.2017 21:15

90% Jak už jsem tu nedávno někde psal, první tři skladby mě moc nebaví, ale zbytek alba patří k tomu nejlepšímu, co Manowar vydali. Jen bych upřesnil, že ve skladbě Defender je sice použit hlas Orsona Wellese z demonahrávky pořízené v roce 1982, nicméně kapela už ho použila v původní verzi skladby, která vyšla na singlu v roce 1983 (https://www.youtube.com/watch?v=9cJYk2FmAIA). Nevím, jestli tuto verzi Welles slyšel, ale teoreticky to možné je.

 

daveyy07.05.2017 01:05

Ano deska která opravdu sráží na kolena! Geniální seskupení hitů. Naprosto bombastické aranže. Fantastický obal. Ve své době snad nebylo nic lepšího. A to měl teprve vrchol přijít s příštím dílem!! Dodnes nemám oposlouchané.

 

Kolík
06.05.2017 20:23

GENIÁLNÍ dílo.

 

DarthArt
06.05.2017 14:10

A taky tady: http://www.lordsofmetal.nl/en/interviews/view/id/3696

 

DarthArt
06.05.2017 14:06

A tady ten odchod/vyhazov rozebírá přímo Ross: http://bravewords.com/news/ross-the-boss-i-was-kinda-fired-from-manowar