MALEVOLENT CREATION - The 13th Beast

70%

Probírat se historií Američanů MALEVOLENT CREATION v podstatě znamená listovat dějinami death metalu jako takového. Všechny cesty vedou na Floridu a tam také hned po porodu putovalo z New Yorského Buffala i zlomyslné novorozeně kytaristy Phila Fasciany a zpěváka Bretta Hoffmanna. Floridská aura je i po více než třiceti letech stále dosti silná a jejími nejvýznamnějšími nositeli jsou z valné většiny ti samí kdysi pionýři, později budovatelé a minimálně poslední desetiletku už jen udržovatelé. Termín udržovatel však chápejme především pozitivně, vyjadřuje velký respekt a ztělesnění jakýchsi otcovských jistot a základních hodnot smrtícího kovu pro následovníky jeho modernějších odnoží. Na druhou stranu bychom si měli umět přiznat, že je synonymem malého potenciálu pro velká očekávaní a takto přistupovat k hodnocení dalších nových desek této gardy floridských matadorů.

„The 13th Beast“ je tedy třináctou deskou kapely, jež spolu definovala parametry první deathmetalové ligy a vždy se pohybovala spíše v klidném středu její tabulky. Časté změny sestavy neměly nějaký zásadní vliv na hudební směřování ani kvalitu vyznění, které je po celou dobu pod přísným komandem Phila Fasciany. Sveřepé vyznění jeho formace obrazně hodně připomíná silové pojetí hry jedenáctky, jenž nenabízí příliš mnoho fotbalové krásy, ale naprosto fascinuje svým maniakálním ježděním po hrací ploše. Mužstvo s tímto stylem sice může mít pohárové ambice, ale těžko se bude pravidelně prát o titul. A tímto zarputilým dojmem na mě Fasciana a spol. i dnes působí, a hlavně kvůli němu mě tvorba MALEVOLENT CREATION, poněkud nevysvětlitelně, přitahuje.

Vynikající první dvě alba ještě nasály cosi lehčí melodické agresivity z krve ranné tvorby thrashové bestie KREATOR, hlavně pak rezonance „Pleasure To Kill“ jimi hodně lomcují. Potom si však kapela začala pěstovat značně tvrdou slupku, jejíž vrstvy se musely dlouze odloupávat, tak aby se pod ní zjevily nějaké ty záchytné body. Někdy zůstalo pouze u uspokojení potřeby po fičím hudebním nářezu, jindy se podařilo navázat hlubší kontakt přes zapamavatelnost různých kytarových vyhrávek, sólíček nebo údernost refrénů. A v tomto rozpoložení jsem objevil své malé radosti na valné většině desek jejich diskografie. Naproti tomu je pravdou, že mě u nich nikdy nebavily větší koketérie s valivými středními tempy. Mám na mysli opusy „Stillborn“, „Eternal“ a „The Fine Art Of Murder“, ve kterých se mi kapela ztrácela v dlouhé frontě navzájem zaměnitelných spolků, které se kdy snažili do elitní skupiny deathmetalových kapel kvalifikovat.  

V roce 2004 se MALEVOLENT CREATION podařilo dostat na soupisku Nuclear Blast, major vydavatele nabízejícího pomocnou ruku legendám, které se chtěly a ještě mohly zotavit z krušných časů metalové hudby na přelomu nového milénia. Tento pakt určitě znamenal jakousi dávku jistoty do další činnosti a desátá řadovka „Doomsday X“ byla navíc spojena již s druhým návratem toulavého bratra Bretta Hoffmanna k mikrofonu. Hoffmannův třetí odchod byl bohužel už definitivní, Brett totiž v červenci minulého roku podlehl rakovině tračníku, bylo mu padesát jedna let. Fasciana proto nemohl věnovat „The 13th Beast“ nikomu jinému než právě svému dlouholetému kamarádovi a jejich přátelství je vzpomínáno i v bookletu.  

Novinka hned ohromí skvostně nabroušeným soundem z dílny Dana Swanö. Švéd, který produkoval předchůdce „Dead Mans Path” měl tentokrát na starosti pouze finální mix a mastering. Ostrost zvuku je skutečně až paralyzující a zavadí kapelu na hranice samotného grindového teritoria a zároveň vytváří velkou, ale i jedinou přidanou hodnotu padesátiminutové stopáže, která i přes svoji monolitnost doslova odsýpá. Zde mě nechte poznamenat, že zvuk jenom o něco málo hutnější by podobné hudební výrazivo pravděpodobně úspěšně pohřbil.

Přestože novic Lee Wollenschlaeger má na aktuálním materiálu téměř výhradní skladatelský podíl, tak svým vokálem a kytarovým vkladem vůbec nijak neotřásl hudebními zásadami a metodami hrajícího trenéra Fasciany. Leeho srozumitelný chrapot-growl se pouze mění v další instrument k umocnění hurónské agrese, která z celého kvarteta vyloženě zuří. Prakticky konstantní ultra rychlost všech jedenácti sypaček jako by měla jediný úkol, a to stůj, co stůj docílit maximální možnou hudební brutalitu. V této smršti zběsilé energie není jednoduché najít a upnout se k nějakým záchytným, zajímavějším a hlavně zapamatovatelným okamžikům. Určitě se vyplatí mít k poslechu booklet s texty, kde v závorkách dávají znamení „pozor sólo“, protože není zas tak těžké tyto party prošvihnout. Flákoty „Mandatory Butchery“, „Born Of Pain“, „Decimated“ nebo „Knife At Hand“ se určitě mohou stát prvotními navigačními body zajištujícími nejen jistý druh orientace na soupisce skladeb, ale i apetit k dalším bičováním tímto smrtícím uragánem. Nicméně po odeznění první tlakové vlny, po delším časovém odstupu a propracovanější mentální přípravě pro další poslechy má tato kolekce ještě poměrně velkou naději nadále růst.   

MALEVOLENT CREATION se v rámci svých tradic daří udržet již dlouho vydobyté pozice. Toto úsilí a vytrvalost pouze nejde odbýt slovy, že kapela pořád předvádí to samé a žije z minulosti. Jejich desky stále mají specifický náboj, zatraceně neuvěřitelný tah na branku a tyto dva faktory se jen obtížně shazují ze stolu. V tomto ohledu „The 13th Beast“ naprosto splnila má očekávání a bylo by pokrytecké jí za to nějak peskovat.   

31.01.2019	Diskuse (37)	Subeer jirikubis1975@gmail.com