MACHINE HEAD - The Blackening
Deska „The Blackening“ z roku 2007 se nakonec stala většinově adorovanou definicí stylu, jakým se kalifornští MACHINE HEAD prezentovali v druhé dekádě své pozoruhodné existence. Konečně, proč ne? Kapela na podobný „masterpiece“ čekala velmi dlouho. Lze tedy o tom dost pravděpodobně říci, že od časů svého debutu „Burn My Eyes“ MACHINE HEAD nepřišli s podobně ohromujícím dílem, které by naprosto nerozbitým způsobem prezentovalo postoje kapely s celou jejich aktuální skladatelskou formou a nebylo by mu třeba, pro získání nové fanouškovské základny, jakýchkoliv reklam ani okecávacích podpůrných berliček v hudebním tisku. Zkrátka to byla jízda od začátku do konce, což jsem tvrdil hned po vydání alba a tvrdím to ještě dnes. Teď si však projděme důvody, proč tomu tak je. Zatímco předchozí album „Through The Ashes Of Empires“ jenom určitým způsobem naznačilo východiska, zejména, jak se pomocí návratu k dravosti vypořádat se zavrhovaným obdobím nu-metalu, zde se jednalo o návrat v plné parádě a síle. To, co obě tyto nahrávky odděluje především, jsou nápady, kterých se na starší z obou děl zas až tolik nedostávalo (deska z roku 2003 spíše jen signalizovala – jsme zde znovu po letech a hrajeme opravdový metal - ale aby její poslech po celou hodinu přikoval a vybízel k soustředění, to se na ní nedělo). Právě až „The Blackening“ znamenal definitivní návrat mezi celosvětovou metalovou elitu, tedy přesně tam, kde se Robb Flynn chtěl vždy nacházet. Valivý groovy thrash z devadesátých let zde definitivně vystřídal heroický heavy metal (kdo chce, může užít značky thrash) plný bombastických vyhrávek a sól, zkrátka a dobře, skladby MACHINE HEAD zde získaly na vrstevnatosti a vyloženě si užívaly všechny ty retro postupy, jaké v nich byly samotnými hudebníky zaktualizovány a posunuty na dravější a modernější level.
V současnosti obvykle nevěřícně koulíme očima, když máme před sebou poslech nějakého nového alba, jenž trvá déle než šedesát minut, v tomto případě to však vůbec nevadilo, neboť deska byla velmi dobře produkčně zvládnuta a přestože skladby pořádně narostly, a to nejen do své šířky, ale i do délky, jejich poslech byl vždy vyloženou radostí. Dost možná za to mohl zlepšující se pěvecký projev Robba Flynna, který začal operoval v širších hlasových polohách a tím udělal zdejší agresivní skladby emotivně různorodějšími a poslechově velmi zajímavými. Ne nadarmo byla deska po několika letech pasována na nejlepší metalové album první dekády 21.století. Nemám sice s postupujícím věkem podobné soudy příliš v oblibě, ale na tomhle tvrzení určitě něco pravdy bude. Z mého pohledu „The Blackening“ prostě jen ve správný čas představilo kapelu MACHINE HEAD v jejich thrashmetalovém rozpoložení (styl se opět dostával do kursu), ovšem tentokrát vkusně obohaceném všemi klasickými vyhrávkami a postupy, jenž měly za následek navýšení epičnosti díla.
Pouze osm skladeb tvořilo nahrávku prostou větších trhlin. Dvouminutový akustický úvod v „Clenching The Fists Of Dissent“ předznamenává onu vysokorychlostní bouři, jenž záhy nastává. Kytary zde opět vyznávají mohutný moderní sound, i když pěkně postaru krouhají, upalují, prolínají se a často se vykazují nějakým tím pořádně zašmodrchaným sólíčkem. Zkrátka kytarové dvojici Robb Flynn/ Phil Demmel se od začátku podařilo skloubit ve svém stylu hry moderní hutný zvuk se starodávnými heavy metalovými postupy, které (právě díky této fúzi) nepůsobily archaicky. Skladba nakonec patří na desce k nejepičtějším, prochází mnoha rozličnými stádii a dotáhne to nakonec jakoby nic k deseti minutám délky. Šlo o první z bytelných pilířů alba, tím druhým se stala až závěrečná potemnělá bomba „A Farewell To Arms“, nesoucí se v atmosféře smutku poletující jako vánek nad panoramaty městských ruin. Vygradované fáze však dávaly novou naději, jako fénix rozprostírající křídla nad vším tím válečným zbořeništěm. Hodně věcné mi přijde přirovnání právě k tvorbě kapely METALLICA z jejich Rasmussenovského období (tedy někde okolo alba „Master Of Puppets“). Robb Flynn měl vždycky talent pro dramatizaci a na „The Blackening“ všechny letité inspirace dotáhl ke své i fanouškovské spokojenosti, co na tom, že z původnosti tahle kapela nikdy nedostane jedničku? Mezi dvěma výše zmíněnými songy, působícími zde jako majestátní prolog a epilog, se totiž odehrává krvavá řež, jenž bude navždy definovat nástup neo-thrashe a novou podobu MACHINE HEAD.
Kdo po první skladbě čekal ubrání na velkoleposti, ten se šeredně mýlil, protože „Beautiful Mourning“ představuje jeden z vrcholů nahrávky, který v sobě kombinuje agresivní fáze se strhujícími výjezdy melodií. Jde o skladbu, kde podává Robb Flynn svůj do té doby zřejmě nejlepší pěvecký výkon. Nechybí zde hardcoreový groove, pořádné hejno riffů a frontman, jenž je místy nasraně řvoucí a jindy procítěně lkající. Song „Aesthetics Of Hate“ je jako dělaný pro živení circle pitu v koncertních sálech a již dnes platí za naprostou klasiku. Strhující thrashing ozdobený ve své druhé půli bombastickým sólováním prostě nemá chybu. Co se týče melodií, zachází skladba „Halo“ zřejmě nejdál, její ústřední nápěv má skutečně velkolepost nějakého starodávného náboženského zpěvu a z mého pohledu platí za největší hitovku a jednu z nejpovedenějších skladeb MACHINE HEAD vůbec. Na opačném pólu se pohybuje nekompromisní skladba „Wolves“, což je opravdu parádní nářez, který je rovněž i přehlídkou technické brilance stejně jako rychlosti a energie. Celkově je „The Blackening“ považováno za jedno z nejlepších alb této kapely a určitě i za milník, jenž způsobil masivní obnovení zájmu fanoušků o MACHINE HEAD, ale i o thrash metal obecně.
| 06.12.2014 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
