Last Hardrock Outsider

MACHINE HEAD - Burn My Eyes

Když se na sklonku roku 1992 trhnul Robb Flynn od kalifornských thrasherů VIO-LENCE, jen velmi málo hudebních příznivců, kterým byl vlastně v té době znám jako nezřízeně chlastající floutek, by si na něho vsadilo. U kapely z Bay Area, jenž to nakonec silou vůle dotáhla ke třem řadovým deskám a nikdy jí nebylo dáno stanout mezi metalovou elitou, vlastně vždy platil za člena, který hrál tak trochu druhé housle. Benjamínek však v sobě skrýval neuvěřitelný potenciál, ohromnou vůli a ctižádost, což se zakrátko projevilo v míře, jenž jeho pozdější kapelu MACHINE HEAD už v době vydání debutové desky vynesla na piedestal nově se přeskupující tvrdě metalové scény. Robb Flynn totiž dokonale vystihl hudební chutě nadcházející generace metalových příznivců a zastaralému pojetí thrash metalu dal v pravý čas vale. Obklopil se trojicí schopných spoluhráčů (Logan Mader – kytara, Adam Duce – baskytara a Chris Kontos – bicí) a nová nahuštěná muzika, kterou  právě v roce 1993 představil vydavatelství Roadrunner Records, natolik ohromila svým evolučním potenciálem, že na sebe smlouva nenechala dlouho čekat. Na sklonku léta následujícího roku debut „Burn My Eyes“ produkovaný Colinem Richardsonem vyšel a brzy nastalo to pravé peklo. Všechny ve světě renomované magazíny zabývající se tvrdou muzikou udělovaly nahrávce známky nejvyšší a pasovaly dílo do pozice největší metalové senzace, která může směle konkurovat těm do té doby nejvěhlasnějším rybám. Jak sám Flynn později přiznal, stálo to mnoho dřiny, nezlomnosti a odhodlání, ale nakonec se svého místa na slunci dočkal až s MACHINE HEAD, což můžeme posoudit ještě v těchto dnech, kdy si kapela v podstatě udržuje širokou posluchačskou základnu a co se týče zájmu o ní, je stále žádaným zbožím, zatímco celá řada jejich tehdejších současníků již dnes skomírá nebo vůbec nefunguje. Přejděme k samotné nahrávce, jenž v srpnu roku 1994 způsobila neuvěřitelný poprask.


 

 

Po vzoru PANTERY hutný sound, riffovité sekačky, prapodivné industriální zvuky či abstraktní kytarové kvílení podporované masivní rytmikou a opravdu nazlobeným pěveckým projevem hlavního aktéra, to vše udělalo z prvotiny MACHINE HEAD desku, jenž doslova ovládla tehdejší metalovou scénu. Hudba této formace však nepostrádala ani hardcoreové prvky, které byly tehdy hodně v kursu. Dodnes nejznámější vypalovačka „Davidian“, jenž se zabývala tématem jedné fanatické náboženské sekty předvídající apokalypsu, která působila až do počátku devadesátých let na jednom ranči v Texasu a jejímž vůdcem byl David Koresch, zhudebňuje veškerou ohnivost a zlobu tehdejší hudby MACHINE HEAD. Neuvěřitelně natlakovaná jízda upoutala mohutnými riffy a moderním soundem. Stejně tak tomu bylo však i u všech skladeb následujících, z nichž některé se rovněž staly skutečnou klasikou zaoceánského metalu poloviny devadesátých let. Pro názornost třeba „Old“, „A Thousand Lies“ nebo pomalu se rozjíždějící „Death Church“, ve kterých se kloubila agrese s jakousi chlapácky mocnou melodikou. Nešlo v nich však pouze o agresi, ale skladby se vykazovaly i vcelku solidní vrstevnatostí, kytary nešetřily sóly, které však spíše opanovaly prostor nervním pazvuky, než aby v nich Logan Mader nebo Robb Flynn pořádali honičky po kytarových prašcích. Kontosovi bicí byly kapitolou samou pro sebe, jeho silácké údery a bleskové přechody do podlazených skladeb skvěle pasovaly. Chris Kontos byl však dva roky po realizaci debutu vyhozen a sice z důvodů týkajících se problematické životosprávy a s tím související nedobré komunikace. Záhy byl však nahrazen skvělým Davem McClainem.

 

Přestože se deska „Burn My Eyes“ držela spíše ve středních valivých tempech a dbala na hutnost, nechyběly zde ani rychlé nářezy jako „Block“ nebo „Blood For Blood“. Sociální a politická témata, kriminalita, hněv a život v místech nevábného prostředí bílých nižších vrstev, to všechno zahrnuli oaklandští nazlobenci do ultra-moderní metalové masáže, kterou brzy neváhali vydatně podporovat na Starém kontinentě i v koncertní podobě. V Kalifornii však tou dobou již dávno platili za žhavé klubové zboží. Já osobně jsem měl velké štěstí, že jsem je na jejich první evropské šňůře zažil a sice v předprogramu SLAYER na jejich ostravské zastávce, podporující rovněž i jejich zbrusu nové album „Divine Intervention“. Ta se uskutečnila 3.prosince 1994 ve vítkovické sportovní hale.  Řeknu vám, že zdolat takovou dávku energie dalo práci i tehdejším hlavním hvězdám večera. Jsem rád, že jsem mohl vidět metrové výskoky Logana Madera i Adama Duce a brutální Flynnovi deklamace a celkově zažít tento tehdy velmi aktuální nářez, který ještě teď považuji za jedno z nejlepších vystoupení předkapely, kterého jsem byl svědkem. Dnes jsou samozřejmě MACHINE HEAD hudebně už trochu jinde, nicméně je třeba uznat, že co se týče věhlasu, stále zůstávají jednou z nejžádanějších thrashmetalových kapel Spojených států amerických.


19.11.2014Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

stefanos22.11.2014 22:04

To jsem prošvihnul já :D

 

22.11.2014 22:02

Jako starej panterák a fýrfaktorák jsem tohle tenkrát minul a s odstupem času už to nepobírám, sice tam cítím kvalitu, ale chybí tomu výraznější charisma a pod nánosem milionu další později naposlouchaný hudby to nemá šanci. Asi jsem to prošvihnul...

 

Marduch
22.11.2014 02:36

No tak to mě zas druhá polovina bere víc, a na konci mi deska vyloženě graduje!!

 

BJMSČBD
19.11.2014 22:23

Ve druhé půlce lehce ztratí ten nášup z té první (kromě Blood for Blood), ale i tak vynikajíci album. Proč ho ale na metal-archives tak pomlouvají? :(