Last Hardrock Outsider

MACHINE HEAD - Bloodstone And Diamonds

Tentokrát už bohužel ne. Zdá se, že právě nastal okamžik, kdy nadměrná touha po úspěchu, mesiášský komplex a hlavně megalomanské vize Roba Flynna definitivně dostihly. Co z toho plyne? Asi tohle. Ačkoliv se novinka „Bloodstone And Diamonds“ tváří jako drahocenné zboží, jde podle mého o úplně první desku MACHINE HEAD v jejich dlouhé dvacetileté kariéře, která mi z celkového náhledu přijde absolutně prostá nadprůměrně dobrých nápadů. Bombastické nic pro rok 2014 totiž hraje s motivy natolik tuctovými, až mne to zpočátku opravdu zaskočilo. Tam kde předcházející dvě řadovky („The Blackening“ a „Unto The Locust“) znamenitě fungovaly a přinesly čerstvý vítr do metalového mainstreamu, novinka působí neuvěřitelně zbytečně a prázdně. Na ploše větší než sedmdesát minut je rozehrána hra, v průběhu které si nejste jistí, zdali už jste definitivně vrženi do epicentra oné slibované metalové vřavy, protože celý materiál přes hodinu působí jakoby se chystal teprve rozjet. Samozřejmě, že se kapela drží svých (v posledních letech zavedených) zbraní a svůj styl ani letos nemění. Právě těch léty prověřených zbraní, které MACHINE HEAD na předchozích počinech přinesly většinou plusové body. Letos však stejný recept vůbec nefunguje, naopak působí neskutečně mdle a to si myslím, že jsem doposud shledával všechna jejich období za zajímavá. Ať už Kaliforňané hráli v polovině devadesátých let valivý groovy thrash, o pár let později hip-hopem ovlivněný nu-metal nebo vrstevnatě znějící heavy/thrash metalovou klasiku plnou kytarového předvádění z poslední dekády, vždy stálo čekání na jejich novinku za to. Letošek poprvé vše mění.


 

Nemůžu si pomoc, ale podle mého názoru jde v metalovém mainstreamu zcela jasně o největší zklamání letošního roku. Když zde slyším Roba Flynna, jak svým uloudaným a nudným pěveckým partem v písni „Sail Into The Black“ klade důraz na každé slovo, je mi jasné, že poslouchám velmi samolibého člověka, kterému nepřijde blbé takovouhle hrůzu roztáhnout na devět minut. V téhle skladbě se prakticky nic kloudného neděje, což chce nadměrnou dávku sebejistoty/ drzosti. Po poslechu modlitby „Damage Inside“, stojící pouze na hlase frontmana, jsem měl před očima Flynnovu pokřivenou siluetu s cedulí přibitou na kříži, kde svítil osamocený nápis – dokonáno jest. Znaje pravdu, že by se zjevně dotyčný rád viděl se svatozáří nad hlavou, to se mnou v průběhu komorního songu opravdu cloumalo. Jeho megalomanství však dosahuje vrcholu jinde a sice ve skladbách, kde neváhal použít klávesová aranžmá simulující zde smyčcový orchestr, a že prý čím více  muzikantů, tím lépe. Patrné je to hned v úvodní vypalovačce „Now We Die“, ale později i v další těžkopádné osmiminutové duchně „In Comes The Flood“, což jsou skladby natolik průměrné a postrádající jakýkoliv svěží nápad, až se to i skalnímu fandovi nechce věřit. Stejně tak zbytečná je „Imaginal Cells“, což je věc vyplněná abstraktním hlukem, do kterého vstupuje pouze mluvený hlas z vysílačky. Roztahanost motivů, které by člověk jinak ani nemusel poslouchat, je jednou z hlavních záporných vlastností tohoto díla.

 

Abych však jenom nekritizoval, tak si opravdu myslím, že s přehledem mohu pochválit skvělý výkon bicmena Davea McClaina, dnes již služebně druhého nejstaršího člena MACHINE HEAD, protože jak známo, kapela se s dlouholetým baskytaristou Adamem Ducem (na novince jej nahradil Jared MacEachern) před  více než rokem rozešla za velmi ožehavých okolností a ještě dnes se s ním soudí. Naopak všichni ostatní mi přijdou jakoby bez duše, kytarové party sice občas pořádně hejvíkovsky zatrilkují, ale jsou to jen jakési samoúčelné honičky bez koncepce a většího smyslu. Stejně tak Flynnův hlasový projev přestal obsahovat cokoliv jen trochu nového a zajímavého. Tahle deska je zkrátka bohatě nazdobený recyklát a obávám se, že v tomto případě to fanoušci snadno prokouknou. Karta se holt obrátila a pro MACHINE HEAD nastávají tužší časy, něco mi totiž říká, že nejde u nich do budoucna o ojedinělý výpadek, ale začátek dlouhodobé krize. Za mne mohu říci, že jsem z celé té přehnané stopáže shledal povedenými maximálně čtyři skladby a sice s předstihem zveřejněný nátěr „Killers And Kings“, vrstevnatou hitovku „Ghosts Will Haunts My Bones“ (asi nejlepší kousek na novém albu, byť ani dobré party Flynnovu textovou posedlost první osobou nezakryjí), a pak ještě možná žhavé věci jako „Night Of Long Knives“ nebo „Game Over“, což je samo sebou vzhledem ke všem předcházejícím albům děsně málo.


10.11.2014Diskuse (16)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Meres
20.11.2017 21:14

Takže tvoje tušenie, že počínajúc albumom Bloodstone and Diamonds sa začína ich tvorčia kríza, sa ukazuje ako pravdivé :)

 

Stray
20.11.2017 20:32

Ano, ta první vypuštěná skladba z nových MACHINE HEAD je strašná, to je odpad i na poměry Supercharger a Bloodstone and Diamond.

 

Subeer18.11.2017 05:04

No nechci tu sejčkovat, ale případá mi, že s touto kapelou to do děsným tempem do prdele..po vyloženě nesoudně pózerské "Bloodstone And Diamond"

Se prý můžeme těšit (už prý dlouho) na toto

http://www.nuclearblast.de/en/label/music/band/news/details/5176268.3168273.machine-head-neuer-song-amp-vorverkauf.html?sc_src=email_1593327&sc_llid=30782&sc_lid=66362882&sc_uid=p2M1eSUAGJ&sc_eh=e6bca23966c872421

Hrozně rád bych se mýlil, moje sdrcovka a takto špatně..

 

Imothep
19.09.2016 13:22

Muj: 1. Burn My Eyes, 2. The Blackening, 3. Through The Ashes Of Empires, 4. The Burning Red, 5. The More Things Change

 

Valič
18.09.2016 21:56

Můj Top 5 jejich řadovek je momentálně: 1. Burn My Eyes, 2. The Blackening (obě za 100%), 3. Unto The Locust, 4. Through The Ashes Of Empires (obě za 90%), The More Things Change (80%).

 

zdenos18.09.2016 13:22

tak tak, Locust je pro mě nejlepší ze všech, i před Blackening:) obě tyto desky jsou u mě za 100, ale Locust mě baví prostě nejvíc

 

Stray
13.09.2016 16:20

Imothep: Tento podzim si zpětně chystám projet jak MH tak KORN, protože naposled co jsem to sledoval, tak mě "Unto The Locust" vůbec nepřišlo slabší než ty desky předtím, ten zlom jsem tam nepocítil, možná v menší divokosti, ale určitě ne v nápadech. Budu muset přemluvit Loužu, aby mě tu vytvořil další sekci týkající se aktuálních poslechů, protože ty moje současné poslechové rekapitulace QUEENSRYCHE, PEARL JAM, ALICE IN CHAINS, KORN by si zasloužili článek utvořený stylem mozaiky z poslechových dojmů, nehledě na to, že ten poslední styl, na kterej mám v současnosti chuť je hair-metal. Ten obřímí úkol vytvořit profily 54 kapelám žánru je obtížnější dodržet hlavně díky proměnlivosti poslechových chutí v průběhu roku, takže jako celej rok bejt nalazenej na POISON je prostě jako žrát rok šlehačkový dorty. :-)

 

Imothep
13.09.2016 16:03

Nevim, pro me uz ten sesup nastal u minule desky, ktera tu dostala nepochopitelnych 100%(nechapu, jak muze byt razena nad The Blackening). I kdyz, da se to vlastne nazvat sesupem? Treba je to proste smer, kterym se Rob chtel vydat. Ovsem na teto desce mi spousta refrenu evokuje spis "hospodske vyrvavacky" nejmenovanych tuzemskych umelcu. Ale toto uz vlastne zacalo nejpozdeji se skladbou "Who We Are" na minule desce. Verim, ze mnozi tu skladbu maji radi, ja ne.

 

Zetro
11.01.2015 11:27

85%

 

kedd23.12.2014 16:56

recenze úplně mimo!!! dobrá deska :-)