Last Hardrock Outsider

LOST SOCIETY - Braindead

Mladým finským thrasherům vychází právě třetí řadovka, dle očekávání tak nějak znormalizovaně thrashová, bude jim tedy náležet hodnocení, jaké zde obvykle mívám u kapel, které povyšují svou příslušnost k nějakému po mnoho dekád zavedenému subžánru nad osobní originalitou. U starých metalových pák mě vlastně ona příslušnost vlastním kořenům nevadí, protože mnozí tito hudebníci svůj žánr zakládali a svou ranou tvorbou definovali, posléze si nakrátko zaexperimetovali, aby se po letech vrátili zpět a častokrát stejně silní jako dříve. U omladiny však touhu po omílání něčeho, co je třicet let objeveno, nechápu. Tahle zatvrzelost je hodně nepřirozená. Při znalostech celkového vývoje, rozvětvenosti a fúzování současné tvrdé metalové scény a z toho plynoucího nepřeberného množství možností kam se vydat, se vlastně podobnému zaseknutí divím. Jakoby i pro samotné velké vydavatele bylo dneska mnohem snadnější, ujmout se jednoduše definovatelné a nepříliš zajímavé kapely, než se pustit do spolupráce s originálním tělesem, s nebojsy a inovátory. Pohodlné neriskovat je vlastně pro obě strany. LOST SOCIETY tak platí za jedny z mnoha thrashových produktů nové generace, které mají v poslední dekádě za úkol, ukojit zvýšenou poptávku po tvrdém riffovitém nářezu a tak nějak se dát do pucu, i co se týče image. Kšiltovky nasadit, vybrat vhodnou sportovní obuv, tričko a džíny jsou povinností. Divné. Přijde mi to, jakoby třeba v první polovině osmdesátých let někdo vymyslel, že bude dobré, aby hromada dvacetiletých hrála jako THE ROLLING STONES a oni by to všechno s vidinou snažšího zviditelnění bez keců plnili. Což je hrozně absurdní skica historie, která nikdy neproběhla. Ona v thrashovém měřítku probíhá právě teď.



Co tedy k novince finských zuřivců napsat? Deska je to vlastně znovu vcelku dobrá, pokud tedy zůstaneme u toho, že chceme slyšet zkrátka pořádně šlapající thrash a agresivní songy zhotovené na odkazu kapel jako EXODUS. Cílem je hlavně, aby si headbangers vymlátili svoje už tak hodně vymlácený palice a deska s řezavým a plným soundem jim k tomu dá mnoho příležitostí, je totiž jako dělaná pro koncertní dovádění. Co Finové ztrácejí nedostatkem originality, nahrazují entuziasmem do nářezu a nadšením pro thrash. Pokud někomu nebude vadit, že všechny jejich nahrávky zní stejně, mají ho jednoznačně v kapse. Album se symbolickým názvem „Braindead“ nepostrádá nasazení a velmi slušné instrumentální výkony. Nad vším brajglem práská hlasem frontman, jehož štěkavý projev tvoří s hudební složkou organický nerozpojitelný celek vzteku a agrese. To nejzajímavější nabídne až druhá polovina nosiče, v té první střídá jeden nátěr druhý, takže až skladba „Only (My) Death Is Certain“ nabídne pomalejší akustický rozjezd, který přejde v majestátněji uchopený song. Nová verze starší skladby „Terror Hungry“ má více „easy listening“ podobu, jak ostatně kapela sama v dovětku jejího názvu napovídá. Po kalifornsku zpěvnější verze je miloučkým překvapením a LOST SOCIETY alespoň v jedné položně zní mírně jinak, skladba má totiž hodně blízko k hair-metalovým HARDCORE SUPERSTAR. Myšlenky na zvýšení různorodosti však záhy zaplaší koncertní bonus v podobě „Overdosed Brain“, kapela tím signalizuje, že úplné vymlácení mozku bude vždy v jejich programu prvořadé.


16.02.2016Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Meresz
16.02.2016 21:23

Slabučké, zbytočné, bez štipky vlastného ksichtu atď a prečo vyzerajú ako metalisti z osemdesiatych rokov keď sa narodili v rokoch 1993-1995? :))