Last Hardrock Outsider

LITTLE ANGELS - Young Gods

Anglická rocková parta LITTLE ANGELS patřila na přelomu osmdesátých a devadesátých let k největším nadějím ostrovního hard-rocku. Druhou, podobnou štěstěnou obdařenou partou, jež tvořila malým andílkům společnost zhruba ve stejné době a byla podobně silným příslibem do budoucnosti, byli v mírně bluesovějším ranku jejich krajané THUNDER. Jenže ti, na rozdíl od prvně jmenovaných, s malými přestávkami přežili prakticky až do dnešních dnů, kdežto kapitola LITTLE ANGELS se uzavřela velice brzy, krátce po vydání třetí famózní desky „Jam“ v roce 1993.


Právě na ní zažila parta okolo pěveckého samorosta Toby Jepsona svůj vrchol. Pestrá, značně odlehčená kolekce se ovšem zatoulala do té nejhorší možné doby, která podobně stylově orientovaným kapelám už vůbec nepřála. Do popředí se za oceánem dral grunge a v Albionu duněla alternativa. Nové kapely jako TERRORVISION, GUN, THERAPY? nebo MANIC STREET PREACHERS měly zelenou a na pravověrný rock v té době přísahal jen málokdo. LITTLE ANGELS zakrátko padly, ale k našemu štěstí tu po nich zbyla trojice významných nahrávek, z nichž tu druhou – „Young Gods“, si dnes malinko rozebereme.



Ovšem ještě předtím pár faktografických údajů z historie souboru. Ten vznikl v polovině let osmdesátých ve městě Scarborough a původně nesl jméno MR.THRUD. Zakládajícími členy byli Toby Jepson (zpěvák), Mark Plunkett (baskytarista), Dave Hopper (bubny) a bratři John a Bruce Dickinsonové (kytara a klávesy). Před vydáním prvního alba se na post bubeníka dostavil Michael Lee (kterého před třetí deskou střídá Mark Richardson) a kapela změnila svůj název na LITTLE ANGELS. Vydává jedno mini album, jednu kompilaci, výběr a tři klasická alba, z kterých vypadlo slušné množství úspěšných singlů, přičemž druhé i třetí dosáhla uznání mezi kritikou i širokou veřejností .


Já sám jsem se s Malými andílky poprvé seznámil z kraje devadesátých let právě prostřednictvím tohoto alba, nejspíš v některé z brněnských půjčoven cd. To bylo zrovna v době, kdy žali své největší úspěchy. Jejich pestré směsici rocku, barvitým aranžmá a originálnímu skladatelskému uchopení, ve kterém vyniká výrazné zapojení dechové sekce, nebylo těžké podlehnout. Vstupní branou do druhého alba je rozeznělý temný chorál na začátku skladby „Back Door Man. Volnější tempo a opora v působivých sborech mají zde, spolu s výtečnou klavírní melodií, za úkol diváka náležitě rozehřát, jelikož za rohem už číhá jeden z největších šlágrů, hypnotická funky pumelice „Boneyard“.Třetí a zároveň titulní „Young Gods (Stand Up, Stand Up)“ čechrá rozevláté klouzání ladných kytar. Jde o skutečnou pohodovku, kterou k originalitě posouvá skvěle aranžovaná dechová sekce. Geniální sólo na kytaru slouží rovněž jako entreé před baladickou „Aint Gonna Cry“ a společně patří k tomu nejlepšímu na desce. Toby zpívá velice procítěně a klasický kytarový odér, propojující píseň s klavírní linkou, pumpuje do každého rockového srdce úchvatnou dávku emocí. Po splašené, svištícími žesti hnané „The Wildside of Life“, je tu další stěžejní věc, artově vystavěná hymna „Product of the Working Class“. I ona, stejně jako každá další skladba, je ojedinělým kusem z pestrobarevné mozaiky vyplňující desku „Young Gods“. Ať ochutnáte barovým kouřem začouzenou „That´s My Kinda Life“, s parádním free klavírem a melodií na banjo, odlehčenou „Juvenile Offender“, rychlostní pecku „Love Is A Gun“, či dávkou funky a jazzu načichlou bombu „Sweet Love Sedation“, vždy dostanete výsostně kreativní položku, která přetéká slušivou porcí energie i nápadů.



Desku opásala geniální produkce i mix a za výsledný dojem jsou odpovědna jména jako James Jimbo Barton nebo dvojice Steve Thompson a Michael Barbiero. Nejen díky jejich vkladu dýchá nahrávka zcela nevšední plastickou atmosférou, do níž je napresován nemalý romantický odér těch báječných let z počátku devadesátek. A protože se domnívám, že následující album „Jam“ svého o dva roky staršího brášku ještě malinko převýšilo, uděluji tomuto dílu krásných 90%.


16.07.2020Diskuse (14)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Bertrám
17.07.2020 15:55

Hodně recenzentů na bodování nadává, ale žádný hudební web si netroufne ho zrušit. Asi vědí, že by pak nastal chaos. A možná by postupně vytratila i sledovanost.

 

Horyna
17.07.2020 15:21

Zajímavé, tak zrovinka Revolution Now vnímám po opravdu slabém začátku s First Time, jako jedinou průměrnou věc. Music, Step Out of Hell, I Believe a korunovační Longing - toť Horynovi modly.

 

Imothep
17.07.2020 14:57

Je to tak, no .... svyho času jsem Keepery točil klidně 3 x denně(začátek 90tych let) .... zhruba před 15ti lety jsem to věnoval kamarádovi, co má rad tady ty “žárovkáře”(aka ejchuhů tralalá metal), já už proste ty veselý melodie a strašlivý fistule nemuzu ani slyšet.
Takže ano, když Helloween, tak především Dark Ride(minus dvě milukášský pičoviny z Weikathova pera) a nebo Chameleon(ale zvládnu i nějaké kusovky z jiných desek, jako třeba Push, Time of the Oath, atd)

 

Stray
17.07.2020 14:24

Windmill mi zní jakoby jí zpíval Peter Nagy.

Když Chameleon tak When the Sinner, Giants, I Believe a Step Out Of Hell.

 

Fenris 13
17.07.2020 14:13

Já miluju hlavně epickou I Believe a slabost mám i pro Strayem nenáviděnou Windmill :-) Ale překvapivě se mi album líbilo už v době vydání, bylo to pro mně snažší než Růžové bubliny...

 

Horyna
17.07.2020 14:00

Čau Fenris: mám pro něj už řadu let zvláštní slabost. Jako mlaďoši jsme ho těžce odmítali a vnímali něco jako zradu :-) Pchá, prdlačky, kvalita to je a pořádná. Helloween se zde představili v úplně novém, mnohem muzikálnějším a sofistikovanějším světle. Najednou hráli a skládali jako Queensryche. Kdyby tak dnes dokázali natočit podobnou, širokospektrální desku. Obzvláště její finiš, posledních pět čísel je neuvěřitelných.

 

Fenris 13
17.07.2020 13:46

Horyna: No konečně někdo docenil Chameleon :-) Při vší úctě k Jerichu a Strážcům teď nejčastěji poslechnu právě Chameleon nebo Dark Ride.

 

Horyna
17.07.2020 12:27

Bertram: také jsem té desce mohl fláknout kilčo, klidně by to snesla, ale... celé to známkování čehokoli je pořádná blbost. Jsem dlouholetým zastáncem neznámkování:-) Vždy bude konečné numero závislé od momentální nálady s reckou spojeného poslechu. Je to v intencích 5-20%. Jasně, o něčem bezpečně víš, že je to pro tebe (i v celosvětovém měřítku) kult, tak klidně vytasíš plnou, ale běda, jak ti třeba Jericho od dýní úplně nevoní a dáš třeba 80, s ohledem na fakticky lepší strážce, už jsi za kacíře:-) Ale chápu, plno lidí to známkování vede k tomu, vůbec se onou deskou zaobírat. Dle mého je vždy prvořadý text, ze kterého jasně vyplívá líbí/nelíbí a důvody proč.

Strayova poznámka k housličkám: v juniorském věku mně vadili všechny nástroje mimo klasický rock/metalový rámec, které tak kapely cpaly navíc. Nesnášel jsem foukací harmoniku i akordeon, trubky, saxofon i housle. Až jsem se za pár let naplno ponořil do klasiky, všechny tyto chmury a předsudky úplně zmizely. Dnes mě baví poslouchat úplně všechny nástroje a co jich je - starodávné, cizokrajné, na první pohled s podobnou muzikou jen těžce korespondující, hlavní je se dobře popasovat s aranžmány a nepřecpávat songy zbytečnou symfoničností. Flétna, housle a saxík u mne dnes jasně vedou. Vždyť bez některých by nemohl existovat jazz a fusion.

Rumcajs: souhlasím, jen s jedním nemohu - Chameleon není metalová deska:-) Snad první skladba, pak je to čistokrevný rock, hard-rock, prog-rock... zkrátka geniální a dle mého jasně nejvyspělejší nahrávka Helloween. Miluju Chameleonisko.

 

Prowler80
17.07.2020 12:00

Dechy hrají podstatnou roli např. na albu The Privilege of Power od Riot(včetně muzikantů z Tower of Power). Osobně bych vzpomněl tohoto songu s decentním použitím saxíku:

https://youtu.be/gfHIpEVor2I

 

rumcais
17.07.2020 06:27

Znám jednu metalovou desku, na které podstatně řinčí dechy. Chameleon.