LILLIAN AXE - Psychoschizophrenia

80%

Přestože hudební styl nazývaný grunge učinil naprosté většině zaoceánské hudební produkce osmdesátých a začátku devadesátých let dokonalou stopku v jejich dosavadní činnosti, z dlouhodobého pohledu byl nesmírně očistným nástrojem, jež zafungoval jako katalyzátor a pročeřil dosavadní scénu neskutečným způsobem. Glam-rockové a streetové kapely vyhasly jako prudce zadušený plamen obrovské svíce. Některé skončily takřka přes noc, jiné paběrkovaly ještě pár let na okraji zájmu, aby se postupně i ony nenápadně vytratily ze scény. LILLIAN AXE jimž je tento článek věnován, nikdy nepatřili k tehdejšímu mainstreamu vedenému BON JOVI, či MÖTLEY CRÜE. Při tvořivém skladatelském procesu se neřídili jen tím, co se nachází v pánských kalhotách a tak nikdy nepatřili mezi typy kapel jako FASTER PUSSYCAT, PRETTY BOY FLOYD, či RATT. Mozek byl důležitým subjektem, jež formoval jejich tvůrčí mentalitu a invenční přetlak. LILLIAN AXE se tak svou vlastní pílí a tvořivostí ducha zařadili po bok inteligenčně vznešenějších ideálů, které v podobné hudebně vývojové etapě nesly například spolky jako TESLA, GIANT, HARDLINE a nakonec i WINGER, CINDERELLA, nebo SLAUGHTER.

První dvě desky, přesněji řečeno debut a dvojka „Love And War“ ještě nepůsobyly z uměleckého hlediska kdoví jak objevným dojmem. Ani komerční úspěch se tehdy jaksi nedostavil a tak kapela musela z domovské stáje MCA, přesídlit k agilnějším Grand Slam/I.R.S., kde pod dohledem zkušeného producenta Leifa Masesa vzniká asi nejlepší (neplést s pojmem nejvyspělejší) dílo „Poetic Justice“. To sice, díky singlu „True Believer“, zaznamenalo do té doby největší úspěch, jenže… roku 1992 se nad právě se rozjíždějící kapelou začaly stahovat černá mračna ze Seattlu. A právě pod tíhou muziky, jež se v oné době z tohoto amerického města nesla světem, vzniká čtvrtá a na dlouhou dobu i poslední studiovka „Psychoschizophrenia“. Ta se svým celkovým vyzněním již dosti liší všemu, co do té doby kapela stvořila a její náplň se může směle poměřovat se stylově obdobně nově konstruovanými alby krajanů MÖTLEY CRÜE (stejnojmenná brilantní nálož z roku 1994), z původních kolejišť razantně uhnutými POISON, WARRANT, nebo DOKKEN. Nejblíže má pak k prvně a posledně jmenovaným a to skrze svoji metalickou tvrdost, neústupnost přednesu a energetickou výživnost.

Ano, LILLIAN AXE v modelu roku 1993 odkryli své karty s pořádně drsnými metalovými trumfy. Vedle o rok starého předchůdce jejich kompoziční styl neskutečně zhrubl a nechal vystupovat zatraceně mrazivé, nezaoblené hrany. Tvrdost a entusiasmus si klestily cestu směsicí drsných riffů ostrých jako břitva, rytmická dvojka tepala a hnala skladby do pořádných obrátek a i stále řádně charismatický hlas Rona Taylora doznal mnohem výraznějších odstínů. Jeho styl byl tentokrát nejen příkřejší, ale dokázal se plasticky natahovat dle předobrazu Layna Staleyho, tehdy už řádně řinčícího s Alenčinými okovy. Pod stejným produkčním dohledem, ovšem se značně zmodernizovaným soundem, zaveleli LILLIAN AXE ke své čtvrté zteči a nutno podotknout, rovněž k poslední takto kvalitní.

Už zahajovací, muskulaturně výživná dvoj masáž „Crucified“ a „Deepfreeze“ dávala tušit, že o nějaké uhlazené popěvky slečně Dianě (památný song z druhé desky) kapele skutečně nepůjde. Rock ohlodaný na dřeň, syrovost, ale i památné kytarové vyhrávky, sóla, riffy, vznosné melodie a zajímavé refrény, to všechno se neslo úvodní a především druhou zmiňovanou písní „Deepfreeze“. Po jemnější a malinko odlehčené (písničkovější) „Moonlight In Your Blood“ (asi největší hit alba), dostal posluchač dvojici atmosféricky vyšperkovaných songů „Stop The Hate“ a „Sign Of The Times“. Kompozičně mimořádně vyspělé písně (ohledně jako většina z této náplně) hrály více na city a podprahovou posluchačovu složku. Odhalily temné stránky, neveselé příběhy i skličující okamžiky v životě každého jedince. Trudné textové náplni sloužila i naservírovaná hudba. Její kovový rytmus a na lomozících riffech založený neústupný náboj dodával hudbě kapely zcela nové aroma. Na opačnou poetickou kolej dostala posluchače jímavá balada „The Needle And Your Pain“, aby nás vzápětí osudový uragán po vzoru QUEEN i SAVATAGE „Those Who Prey“ znovu zadupával pod zem. Že jde v případě čtvrtého zářezu těchto Amíků o jasně nejtechničtější desku, všechny znovu přesvědčí instrumentálně brilantní kus „Voices In My Walls“, stejně jako vláčná, malinko po stylu grunge šilhající „Now You Know“. I když s „Deep Blue Shadows“ už trochu padá řetěz, třetí balada „The Day I Met You“ sentimentem voní až běda a poslední titulka „Psychoschizophrenia“ je jakousi ne úplně povedenou variací na moderní tvrdý rock, výborný dojem z celé kolekce tyto poslední songy už pokazit nemohou.

Leader a kytarista Stevie Blaze spolu se svým parťákem, pěveckým mohykánem Ronem Taylorem připravili v roce 1993 svým oddaným fans zcela nepochybně pořádný šok. Stvořili desku diametrálně odlišnou, avšak kvalitativně zcela jednoznačně konkurenceschopnou i ve vztahu k dané době, trhu i okolnostem. Původní příznivci však pro takové kejkle nenašli pochopení a nad kapelou zlomili hůl. Nové zástupy si tato kolekce rovněž nezískala a tak se zakrátko po LILLIAN AXE dočista slehla zem. Sice ne na věky, ale to už je úplně nová kapitola, nový příběh...

27.02.2021	Diskuse (4)	Horyna marekdt@seznam.cz