Last Hardrock Outsider

LESNÍ DUCH - Tak trochu nepředpokládaná klasika hororu

Morristown, Tennessee, počátek roku 1980. Hluboké lesy za městem se topí pod černým závojem pozdních nočních hodin. Herečka Ellen Sandweiss, oděna pouze v županu, přešlapuje na místě a pod chodidly jí hlasitě šustí mrtvé listy doprovázené praskotem drobných větviček. Za chvilku bude utíkat před jakýmsi neuchopitelným zlem skrytým mezi stromy a kamera ji přitom bude snímat z boku. Režisér Sam Raimi se usadí i s kamerou do starého invalidního vozíku vybaveného světlometem. Po chvilce zvolá: „Jdeme na to, akce!“ Herečka začne běžet lesním porostem, dva maníci se vší silou opřou do vozíku a režisér začne její zběsilý úprk snímat, přičemž výmoly a pokroucené kořeny mu práci rozhodně neulehčí. Před úsvitem, po mnoha pokusech, je konečně hotovo. Herci se přesunou na starou chatu, pomalu se navlečou do spacáků a ulehnou na podlahu. Spánek je důležitý, čeká je další perná noc.



Hodně muziky za málo peněz


Kouzlo nízkorozpočtových a především malých nezávislých snímků tkví v jejich autenticitě a čistém fanouškovském zápalu. Tato hravá dílka jsou zcela oproštěna od mamonu a diktátu velkých studií. Filmař si může zcela svobodně, dle libosti tvarovat a uskutečňovat své představy nebo předkládat nové nápady vzniklé z magie daného okamžiku. Samozřejmě, že důraznou stopkou bude v takovém prostředí vždy pomíjivá výše rozpočtu, ale i tato zdánlivá nevýhoda může být využita ku prospěchu věci. Technické problémy se totiž často dají řešit invencí, kreativitou a vynalézavostí tvůrčího týmu. À propos, tvůrčí tým, to je kapitola sama pro sebe. V drtivé většině je totiž složen z rodinných příslušníků, přátel ze školy či kolegů ze zaměstnání. Od klapky až po herecký ansámbl, od babičky až po drahou polovičku. Žádná nevraživost, žádné hádky, jen touha a odhodlání splnit sen tomu nadšenému šílenci s kamerou na rameni.


Není žádnou vzácností, že velkému procentu těchto filmařů-amatérů schází odborné vzdělání, profesionální průprava a cenné zkušenosti vydolované letitou chůzí v branži. Technika nekonečných pokusů a omylů, příslušná literatura, sáhodlouhé sledování oblíbených filmů v naději, že okoukáte alespoň nějaké ty finty a režijní postupy, to bývá pravý klíč k úspěchu. To, a také trpělivost podpořená neutuchajícím entuziasmem. Pokud má ve svém šuplíku takový nadšenec dobrý nápad, partu podobně postižených přátel, základní filmovou techniku a trochu financí, tak to většinou klapne a s pořádnou dávkou štěstí si vaší snahy všimne renomované filmové studio. Dnes, v době youtuberů, moderních telefonů a snadno dostupného vybavení, může točit opravdu každý dle libosti, ale již tomu cosi schází. Možná ta pravá pečeť dřiny, mladické nerozvážnosti a řemeslné naivity, kdy se vše tvořilo takříkajíc na koleni.



Bohaté dějiny kinematografie mají na skladě hned několik vyvolených jedinců, kterým jejich amatérské prvotiny změnily život a pomohly jim prodrat se z tenat hlubokého undergroundu až na samotnou špici filmového průmyslu. Dávno předtím, než Quentin Tarantino uhranul svět svou životní metou jménem „Pulp Fiction“ (1995), lopotil se téměř tři roky s komediálně laděným dílkem „My Best Friend’s Birthday“ (1987). Bohužel se v důsledku požáru z této dnes už polozapomenuté rarity zachovala jen sedmatřicet minut dlouhá verze. O něco lépe na tom byl Peter Jackson. Muž, před nímž na počátku tisíciletí padl v němém úžasu filmový svět na kolena, začínal rovněž jako nadšený amatérský krotitel filmového pásu. Jeho nechutně roztomilý start v podobě snímku „Vesmírní kanibalové“ (1987) získal postupem let kultovní statut a vybudoval si kolem sebe početnou fanouškovskou základnu.


Velmi podobně rozdané karty měl na počátku kariéry i další, pro tento článek zcela zásadní muž. Americký režisér Sam Raimi dokázal na rozvrzaném, od oleje zamaštěném ponku poskládat, svařit a následně přivést k životu nenasytné monstrum. Sice malé velikostí, avšak obrovské co do míry jeho dopadu na filmovou scénu. Tento nízkorozpočtový, krví a slizem nasáklý debut se ze zaplivaných podlah malých kinosálů a regálů s pornofilmy nenápadně prodral až za oceán. Přes zdánlivě nepropustnou rudou bariéru socialismu si našel cestu i do našich luhů a hájů, kde svou mocnou kletbou posedl početné zástupy videorekordérů. Skrze zrnitý obraz a jednostopý dabing posléze rozséval nelítostné salvy děsu do pokřivených tváří přihlížejících obětí. Své pravé jméno „The Evil Dead“ chytře skrýval pod barvitými, ručně psanými názvy na tělech pirátských VHS kazet. „Zlí mrtví”, „Chajda”, „Chatrč”… my ho však dnes známe pod obecně ustáleným označením „Lesní duch“ (1981).


Samozřejmě, že rozpočet okolo tří set tisíc dolarů, potřebných pro realizaci svého vysněného debutu, nenašel Raimi jen tak ledabyle pohozený na ulici. Nejprve bylo potřeba nějakým šikovným způsobem zaujmout potencionální chlebodárce a teprve poté začít s vyvoláváním temných démonů lesa. Mladý filmař měl v rukávu naštěstí skrytý malý trumf. Přesněji řečeno krátkometrážní prequel, který znamenal předzvěst věcí budoucích. Nesl název „Within the Woods“ (1978) a v tomto článku bude představovat naší první důležitou zastávku.



Ve spárech vášně


Předtím, než začneme po rozlehlých zákoutích hlubokého lesa prohánět nevinné oběti, tak by se asi slušelo rámcově nastínit, kdo že to ten Sam Raimi vlastně je a odkud se vzal. Pochází z Michiganu, konkrétně z města Royal Oak, kde se 23. října 1959 také narodil. Raimiho krev však není stoprocentně spjata s americkými kořeny. Jeho židovští rodiče byli potomky ruských přistěhovalců a v zemi neomezených možností záhy rozjeli svou obchodně založenou živnost. Sam má čtyři sourozence - tedy měl. Jeho starší bratr Sander Raimi přišel v patnácti letech nešťastnou náhodou o život. Raimi po mnoha letech vzpomínal, že šlo patrně o jediný opravdu traumatický zážitek v jeho životě. Dětství měl harmonické, bezproblémové a vycházel dobře jak s rodiči, tak se svými sourozenci.


Menší starost jeho nejbližším dělala snad jen jeho posedlost filmy. Sam Raimi byl už od mládí hotovým filmovým maniakem a fanatickým obdivovatelem svého vzoru, Alfreda Hitchcocka. Už v pubertě znal každý jeho film nazpaměť a později, když do jeho života jako uragán vtrhnul George A. Romero se svou šokující zombie apokalypsou „Noc oživlých mrtvol“ (1968), stal se Raimi na filmech doslova závislý. Toužil natočit svůj vlastní, ryze autorský snímek, a to za každou cenu. Zlom nastal v okamžiku, když si jeho otec jednoho dne domů přinesl pravou filmovou kameru. Ta pracovala s legendárním formátem od firmy Kodak, takzvaným Super 8mm filmem, ve filmařské hantýrce známějším pod označením Super8. Je vám patrně jasné, že si otec Ronald Raimi svou novou hračku příliš neužil, neb synek už ji prakticky nedal z ruky.


Pak vše nabralo velmi rychlé obrátky. Raimi dokončil střední školu a nastoupil na Michiganskou státní univerzitu, kde studoval angličtinu, což ho krajně nebavilo. Mělo to ovšem své významné plus. Na půdě vysoké školy totiž došlo k osudovému setkání, Sam Raimi v roce 1975 potkal na hodinách dramatu Bruce Campbella, dávného kamaráda z dětství a na nějaký čas i svého budoucího dvorního herce. Spojovala je fascinace filmem a především ambice po realizaci vlastních projektů. Během relativně plodného období natočili bezpočet krátkých a dnes již mnohdy ztracených filmových pokusů. Sam za kamerou a Bruce s divadelní průpravou před ní. Za zmínku z těchto časů jistě stojí hodinová černá komedie „It’s Murder“ (1977), do níž z finančních důvodů Raimi obsadil pouze pár blízkých přátel a snad polovinu své rodiny. Aniž by to tušil, tak se většina osazenstva později stane pevnou součástí jeho ustáleného tvůrčího týmu, se kterým natočí několik prvních regulérních filmů. Po amatérské komedii nastal čas na další krok. Takovou krátkou nenáročnou procházku lesním hájemstvím.



Prodloužený víkend


Jednoho dne, krátce před dokončením třetího semestru, se Sam Raimi sebral a vejšce dal jednoduše vale. V hlavě mu dlouho a vytrvale rostla myšlenka na celovečerní film umocněná jednoduchým, leč v té době relativně neotřelým příběhovým konceptem. Již dávno studium zanedbával a daleko raději se ve školní knihovně přehraboval v literárních dílech H. P. Lovecrafta. Právě v jeho tvorbě narazil na zmínku o prastaré a mýty opředené knize mrtvých, Necronomiconu. Tak se zrodil základní dějový rámec o partě přátel, kteří si vyjedou na starou chatu stojící uprostřed lesů a uvnitř objeví onen bájný literární artefakt, který obsahuje magické pasáže, mající moc vyvolat nevýslovné zlo. Super nápad. Celé to mělo jen jeden podstatný háček – finance. Sam Raimi si dobře uvědomoval, že přechodným můstkem k nízkorozpočtovému filmu je film nezávislý. Nebylo nač čekat.


Své nejlepší nápady včetně linky točící se okolo knihy mrtvých zatím nechal v trezoru a rozhodl se natočit kraťas, jakousi upoutávku, jejímž cílem bude oslovit potencionální investory. Bankéř, zubař, majitel obchodu, filmový magnát, na tom nezáleželo. Vhodný bude každý zájemce ochotný přispět patřičným finančním obnosem. Po sepsání velmi úsporného scénáře předložil záměry svým čtyřem přátelům. Parta ve složení Sam Raimi, Bruce Campbell, Ellen Sandweiss, Scott Spiegel a amatérská herečka Mary Valenti společně doladila poslední detaily a následně vyrazila na prodloužený víkend za město, do přilehlých lesů. Plán byl vskutku smělý. Za tři dny natočit alespoň čtyřicetiminutový filmový horor s rozpočtem šestnáct set dolarů. Projekt dostal název „Within the Woods“ a až na pár menších detailů byl příběh totožný se scénářem, který si Raimi schovával pro svůj budoucí plnohodnotný dynamit. Například místo tajemného Necronomiconu bylo použito letité klišé o indiánském pohřebišti, jehož znesvěcením jsou probuzeni nebezpeční duchové atp.


Nalijme si čistého vína, rozpočet byl opravdu nuzný. Celý tvůrčí proces se nesl v duchu neustálých improvizací a také tvrdých srážek s realitou v podobě limitů technického rázu. Jen stará chata, potravinářské barvivo, trocha modelářské hlíny, jedno světlo, kamera a pětice šílenců uprostřed lesa. Pozemek s chatou Raimimu propůjčil kamarád a budoucí producent Rob Tapert. S tvorbou masek vypomohl tehdy už celkem zkušený maskér Tom Sullivan. Banda dvacátníků brala tento nelehký úkol velmi vážně a přistupovala k němu se seriózním zájmem. Herci mladého filmaře ve všem podporovali, žádné noční pitky a flámování, ale soustředěná koncentrace. Raimi dokázal všechny strhnout neustávajícím proudem kreativity a bezednou studnicí nápadů. Výsledek? Otřesný obraz, místy nešťastně zvolený střih, ale jinak má krátký film solidní atmosféru a předkládá jednoznačný důkaz o talentu režiséra. Některé záběry, režijní postupy a kamerové kejkle se staly pevnou součástí Raimiho budoucího, jasně čitelného stylu. Hotovo! Teď jen splašit tři sta tisíc dolarů na plnohodnotný film.



Dolování zlata


Prvním v řadě důležitých kroků bylo zajištění něčeho jako premiéry. Raimi zkrátka nutně potřeboval svůj krátkometrážní horor představit veřejnosti. Konečně na sebe upozornit a vyvolat nějaký zájem. Že šlo alespoň zpočátku o krajně sisyfovskou práci, patrně nemusím zdůrazňovat. Být pouhým člověkem z davu a žádat majitele zavedených kinosálů o promítání čehosi, co jste s partou přátel spíchli o víkendu na chatě, to není jen tak. Pro takovou akci je důležité míti koule ze železa a ty náš horlivý filmař naštěstí měl. Ve svém rodném Michiganu nepochodil, což Raimiho velice frustrovalo. Spásou se nakonec stal Detroit, kde v jednom malém lokálním kině promítali ujetou a fanoušky dodnes milovanou taškařici „Rocky Horror Picture Show“ (1975). Zmíněný snímek byl sice tou dobou již třetím rokem v oběhu, ale jeho rostoucí obliba mu zajišťovala neustálou rotaci v malých kinech po celé zemi. Žoviální majitel s úsměvem svolil a Raimi svůj kraťas divákům promítl jako takový bonus před hlavním filmem.


Koncem října 1978 se tak bizarní snímek „Within the Woods“ dočkal své premiéry. Odezva publika byla vesměs kladná a jeden novinář sedící v hledišti o filmu dokonce napsal krátkou recenzi. Víc však nic, ticho po pěšině. Bylo potřeba přejít k dalšímu bodu. Raimi svůj film pustil i rodinnému známému. Právník Phil Gillis byl výsledkem spíše zhnusen, ale ujistil Raimiho v jeho plánech a sice, že chodit od domu k domu a žádat vlivné lidi o sponzorské dary je v jeho případě tou jedinou možnou cestou, jak natočit „Lesního ducha“. A skutečně. Sam Raimi a Bruce Campbell obcházeli Michigan s promítačkou v podpaží, klepali na desítky rozličných dveří ve snaze vydolovat nějaké ty zlaté valuty. Vybírali si především honosné rezidence a domy s luxusně vyhlížejícími auťáky před vchodem. Scénář byl vždy stejný. Mladíci se představili jako dvojce ambiciózních filmařů shánějících prostředky pro realizaci vysněného projektu. Poté lidem promítli svůj krátkometrážní snímek, který klidně můžeme označit jako „Lesní duch – verze 0“, a čekali na reakce. Inu, nadšení střídalo zděšení. Například movitý stomatolog soukromé zubní ordinace vypsal bez problémů šek na tři tisíce dolarů, ale nafoukaný majitel autosalónu duo tvůrců bez otálení poslal k šípku. Pokud byl potenciální zájemce na vážkách, tak se Raimi nezdráhal snížit k prosbám a žadonění.


V mezidobí Sam a Bruce chodili do kina, kde čerpali nové vlny inspirace. Koncem sedmdesátých let do Ameriky proudil závan čerstvých, či spíše hnilobných vůní z daleké slunné Itálie. Dario Argento, Rugero Deodato a samozřejmě Lucio Fulci. Brutální giallo thrillery, kanibalské šílenství a hromady vnitřností, na nichž se pásly nenasytné zombie. Projekt „Lesní duch“ díky těmto ingrediencím neustále krystalizoval. Béčkové splatter a gore krváky s minimální produkcí byly směrem, kterým se chtěl částečně vydat i Raimi. Jeho nápady a neokoukané režijní postupy, namixované s pořádnou dávkou slizu a krve, dle vzoru italských prasáren. Žádné elegantní řezy, ale řvoucí motorová pila. Namísto komfortní anestezie rána palicí rovnou do hlavy! Po více jak ročním rýžování dokázal neúnavný Sam Raimi nastřádat neuvěřitelných tři sta sedmdesát tisíc dolarů. Nastal čas rozpoutat jatka!



Bojové podmínky


Bylo by bláhové, pokoušet se uhánět zavedenou produkční společnost. Proto Sam Raimi společně s Brucem Campbellem a již zmiňovaným Robertem Tapertem založili svou vlastní společnost jménem Renaissance Pictures, která vznikající film zaštítila. Rodné město Royal Oak se k natáčení stavělo všelijak, že by ale někdo z kompetentních úředníků vyjádřil mladému filmaři podporu a podal mu pomocnou ruku, o tom nemohla být řeč. Raimi a jeho tým našli útočiště v Tennessee, konkrétně v městečku Morristown, neboť tamní lidé byli projektem doslova nadšeni. Malý štáb na místo dorazil v neděli 11. listopadu 1979 a na periferii města si pronajal dům, jenž na čas posloužil jako skladiště, kancelář i ubytovna. Okolí města svíraly husté lesy a Raimi dostal od místních několik tipů na opuštěné objekty ideální pro realizaci jeho záměrů. Žádní terénní průzkumníci, žádný neohrožený producent s kompasem v ruce. Komparz složený převážně z přátel a rodinných příslušníků si musel členitý lesní terén projít hezky po svých.


Po několika hodinách byla v odlehlé části lesa objevena ideální opuštěná chata. Přesně ta, kterou nakonec vidíme i v samotném filmu. Steve Frankel, jediný akreditovaný tesař na place, provedl na rozpadající se ruině několik úprav. Nešlo ani tak o stylistické zásahy, ale spíše šlo o nezbytné opatření, aby hercům staré stavení nespadlo na hlavu. Ve všech místnostech se nacházely vrstvy zaschlého koňského hnoje, téměř nikde žádné dveře, elektřina ani tekoucí voda. Raimi celý tým rozdělil do dvou skupin. První vyrazila na zhruba deset mil vzdálený most, kde se natáčela první scéna filmu, a zbytek osazenstva se zatím staral o zvelebení vnitřních prostor chaty. Do objektu byla zavedena elektřina, zajistilo se telefonní spojení, vymalovaly se stěny a stropy. Interiér doplnily drobnosti zakoupené ve městě.



Chatrč bohužel neměla pro film velice důležitý sklep. Do podlahy bylo potřeba vyříznout otvor, následně vykopat několik stop hlubokou jámu, a postavit krátké schodiště. Zbytek byl dotočen později u rodinných známých Roberta Taperta, kteří vlastnili naprosto ideální sklepní prostory. Po dotočení několika scén na mostě se Raimi a jeho herecké osazenstvo vydali na zpáteční cestu. Samozřejmě, že se ztratili a v hustém lese bloudili asi tři hodiny, než onu prokletou kuču opět našli. Dobrodružství se vším všudy. Část štábu přespávala přímo uvnitř chaty a část se vracela do pronajatého domu ve městě. Záleželo na časovém harmonogramu, pracovních povinnostech, ale i studijních zkouškách jednotlivých členů. Občas zkrátka někdo musel odjet zpět do Michiganu a věnovat se i jiným záležitostem. Natáčení začínalo obvykle kolem šesté večerní hodiny a jelo se až do úsvitu. Přes den se spalo, zatímco Raimi ladil storyboardy a poznámky lepil na lednici, aby byly všem ihned na očích. Lidským budíkem byl Bruce. Vstával vždy první a postupně budil ostatní. Káva, dlabanec a jedem!


Mladý Sam Raimi přítomné udivoval technickou zdatností, neotřelým přístupem a citem pro vizualizaci svých představ. Každou chvíli se řešil nějaký problém, který se musel za každou cenu překonat. Všichni se snažili táhnout za jeden provaz, byť se to někdy neobešlo bez hádek zapříčiněných ponorkovou nemocí. Manuálně zručný tesař Steve Frankel byl mužem mnoha řemesel. Pro potřeby filmu například upravil řetěz motorové pily, kvůli krátké scéně, kde se hlavní hrdina Ash (Bruce Campbell) chystá naporcovat svou démonem posedlou přítelkyni. Rozpočet bohužel neumožňoval pořízení profi slideru, tedy speciální kolejnice umožňující průběžný či nepřetržitý pohyb kamery při filmování, navíc bez rušivých vibrací. Frankel vyrobil dřevěné platformy, po kterých se kamera vybavená kolečky dle potřeb posouvala. Pro boční záběry vyděšené hrdinky prchající nočním lesem zase posloužil invalidní vozík vybavený světly. Raimi si na něj sedl i se zapnutou kamerou a dva asistenti ho rychle tlačili před sebou. Improvizace v plné kráse.


Zrovna tak bylo nutné vyřešit problém se záběry simulujícími pohled z očí. To jsou ty pasáže, kdy tajemné zlo bloudí lesem nebo pronásleduje prchající oběti. Raimi už tento svérázný postup použil ve zmíněném kraťasu, ale bylo potřeba jej povýšit a dotáhnout k dokonalosti. Zařízení steadicam, umožňující kameramanovi nosit kameru s sebou při natáčení a zároveň ji izolovat od otřesů, bylo finančně absolutně nedostupné. Pro tento účel použil pomocný kameraman Tim Philo obyčejný, asi šedesát centimetrů dlouhý kus dřeva a doprostřed přidělal kameru. Dotyčná osoba uchopila improvizované prkno na obou koncích a poté mohla zvesela pobíhat lesem, točit blízko u země, případně procházet křovím a kličkovat mezi kulatými stromy. Pro ikonický, táhlý kamerový nájezd, v němž „oko zla” nabere velkou rychlost a prolétne celou chatou, bylo použito upravené jízdní kolo. Kamera se izolepou připevnila na řídítka a Raimi jednoduše šlápl do pedálů.



Bolestná cílová rovinka


Osvědčený maskér Tom Sullivan se toho nebál. Rozpočet mu umožňoval koupi kvalitního latexu, silikonu, barev, líčidel, potravinářských barviv a sirupů. Jeho specialitou bylo přidávání černé kávy do červeného karo sirupu, čímž docílil realistické tmavé barvy u tepenného krvácení. Rudá směs byla velmi lepkavá a herci si jí užili do sytosti. Raimi byl neústupný a krví nešetřil. Vodu se v chatě zprovoznit nikdy nepodařilo a navíc vypršela nájemní smlouva na pronajatý dům ve městě. Bez hygieny, sprchy a odpočinku musela parta ve špinavých, umělou krví zbrocených hadrech setrvávat v nehostinné divočině do poslední chvíle. Bílé kontaktní čočky ze surového skla byly extrémně nepohodlné, ale skvěle doplňovaly make-up démonem posedlých obětí. Bohužel přes mléčné sklo nebylo zhola nic vidět a vždy po deseti minutách musely čočky neprodleně ven. Herečka Ellen Sandweiss si z natáčení odnesla zánět spojivek a její kolegyně Betsy Baker zase během sundávání protetické masky přišla o obočí.


Podmínky začínaly být s tuhou zimou extrémní. Štáb v krbu pálil dřevěný nábytek, aby se alespoň trochu zahřál. Kdo měl své scény hotové, okamžitě odjel. Nakonec v chatě zůstali jen Sam Raimi, jeho bratr a zároveň příležitostný herecký náhradník Ted Raimi, kameraman Tim Philo, maskér Tom Sullivan a Bruce Campbell, s nímž bylo potřeba udělat několik dotáček. Po dvanácti týdnech bylo konečně hotovo. Bruce ze sebe zaschlou umělou krev smýval údajně několik dní a kameraman Philo si odnesl těžké nachlazení. Finální úpravu surového materiálu zajistil Ethan Coen. Ano, jeden z dvojice slavných bratrů Coenů, kteří na počátku osmdesátých let slavní ještě zdaleka nebyli. Ethan pomohl Raimimu masivní horu záběrů zkrotit a v logickém sledu poskládat za sebe. O střih se postarala začínající střihačka Edna Ruth a šlo paradoxně o její pracovní epilog. Po dodatečných dotáčkách špatného nebo chybějícího zvuku se mohl Sam Raimi konečně pokochat výsledkem svého úsilí.



Karneval krve a hravosti


Závoj husté bílé mlhy se zdá být neproniknutelný. Je slyšet bzučení poletujících much a skřehotání obojživelných žab. Souhru přírodních zvuků nečekaně prořízne zhoubný basový výpad. Kamera ožije, protne bílý mlžný opar a svižně si to šine těsně nad vodní plochou bažinatého močálu. Na pozadí se ozývají zlověstné zvuky a děsivé skřeky. Skrze pohled pradávného zla sledujeme éterickou procházku hustým lesem. Temná entita pluje vzduchem, bloumá okolím a elegantně se vyhýbá mohutným stromům, pokřiveným větvím i ztrouchnivělým pařezům. Její pozornost upoutají zvuky z nedaleké silnice lemující lesní království. Nečistý duch se přiblíží k okraji srázu a spatří jedoucí žlutý oldsmobile s posádkou. Démon propukne v ďábelský smích, neboť na tento okamžik čekal. Má hlad a lidské duše jsou tou nejdelikátnější stravou! Ano. Tento ikonický úvod skvěle funguje i dnes, více jak čtyřicet let od premiéry. Vzpomínám na dobu, kdy jsem snímek viděl poprvé. Bylo mi tak dvanáct a hned první minuty filmu mě dokonale přikovaly do křesla. Ta úžasná atmosféra děsu z obrazovky stále a vytrvale odkapává. Triviální historku o démonech vyvolaných prokletým zaklínadlem Raimi povyšuje svým nezaměnitelným přístupem a nadhledem. Mladická dravost, špetka arogance vůči zaběhnutým pravidlům a velká dávka nadšení jsou tím správným mixem, který pohání snímek kupředu.


Amatérismus na mnoha místech doslova bije do očí, ale tento fakt je přesvědčivě vyvážen skvělou hudební složkou od Josepha LoDucy a technickou nápaditostí, se kterou Raimi úspěšně poráží skromný rozpočet filmu. Rychlé záběry z podhledu, přesně načasované lekačky a neotřelé vizuální nápady. Kde jinde jste viděli znásilnění oživlým stromem nebo umně naaranžované trosky mostu připomínající rozeklané pařáty? Raimi se nebojí tlačit na pilu a z prvotního atmosférického hororu plynule přechází do permanentních jatek, kde o usekané končetiny a galony krve není nouze. Je fér přiznat, že se postavy chovají místy dost hloupě, jednají nelogicky a servírují nám klasická hororová klišé. Do úplně neznámého sklepa, z něhož se ozývají podezřelé zvuky, sestupuje maník sám, namísto toho, aby šla celá skupina. Do nočního lesa, kde očividně řádí démon, se hrdinka na pohodu vydá jen v županu, pantoflích a beze zdroje světla. Dialogy jsou místy zvláštně šroubované a některé chatrně poslepované scény na sebe příliš nenavazují. Prostředek filmu navíc trochu ztrácí tempo a bloudí v začarovaném kruhu. Je jasné, že režisér neměl dostatek silné látky a tak se děj uměle snažil natáhnout na požadovanou celovečerní stopáž. Díky tomu tu máme i podivnou halucinogenní pasáž, ve které Ash bloudí chatou, slyší zvláštní zvukové vjemy, začíná trochu cvokatět a kamera nad ním poletuje v krkolomných úhlech.


V poslední třetině naštěstí Raimi brutálně sešlápne plyn. Hlavní hrdina musí čelit nerovné přesilovce v podobě dvou monster naráz. Napětí se dá krájet a závěrečné, švankmajerovsky pojaté finále má v sobě tu správnou dávku humusu a fantazie hravého dítěte. Démoni se před očima rozpadají na kusy, neustále z nic cosi vytéká a stříká. Pestrobarevné gejzíry krvavého hnusu dopadají na tvář Bruce Campbella a divák nutně nasazuje pokřivený úsměv. Jednoduše paráda. Výše uvedené nedostatky je v kontextu s tímto svérázným dílkem nutné brát s rezervou a jistou mírou shovívavosti. Raimi si naopak zaslouží uznalou poklonu za to, kterak ve svých jednadvaceti letech dokázal přetavit sen v realitu a s jakou samozřejmostí uměl servírovat své jedinečné režijní postupy. Geniální vítězství formy nad obsahem!



Úspěch navzdory cenzuře


Film „Lesní duch“ si svou premiéru odbyl 18. října 1981. Na úvod startoval v patnácti kinech a díky dobré propagační kampani si za pouhý víkend vydělal téměř sto deset tisíc dolarů. Ovšem pravé žně zažíval až na VHS kazetách, kde se stal okamžitým hitem. Více než v USA bodoval v zámoří a během měsíců a let si na své konto připsal finálních dvacet devět milionů. Zainteresovaným investorům se tak finance vrátili v cca pětinásobku původní vložené částky, což bylo jistě příjemné.


Největší problém nakonec spočíval v masivních vlnách kontroverze, které k sobě „Lesní duch“ přivolal. Sam Raimi se snažil vytvořit maximálně strašidelný a drsný film. Během jeho příprav nikdy ani na moment nepomyslel na ratting a cenzuru. Film byl v několika zemích zakázaný nebo silně sestříhaný. Především scéna znásilnění byla trnem v oku snad všem mravokárcům. Nakonec dostal „Lesní duch“ nekompromisní cejch v podobě rattingu X, což ho degradovalo na úroveň pornografických filmů. Tento fakt měl jistě podíl na celkovém komerčním úspěchu. Možná i to byl jeden z důvodu, proč Raimi v další inkarnaci „Lesního ducha“ ubral na explicitě a vsadil spíše na černý humor.


V článku jsem se snažil co možná nejméně používat výraz kult. Ovšem v souvislosti s filmem jako „Lesní duch“ je to prakticky nemožné, neb toto legendární dílo je synonymem slova kult. Jde bez nadsázky o úspěšný příběh filmového braku. Sam Raimi vzal základy z italských hororových snímků a smíchal je se svým vlastním vizionářstvím, mladickou energií a osobitým smyslem pro humor. Od generace režisérů sedmdesátých let jako Brian De Palma, William Friedkin nebo George A. Romero okoukal různé finesy a kamerové dovednosti, které v domácím prostředí úspěšně etabloval a doplnil neokoukaným, ryze autorským stylem. Jako bonus je tu pak sympaťák Bruce Campbell, ve kterém režisér našel charismatického komiksového hrdinu a do budoucna i ikonického bijce nenasytných démonů!


Hodnocení: 90%



20.08.2021Diskuse (9)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

-k-
26.08.2021 22:34

Díky za recenzi na můj nejoblíbenější horor. Ano, je to o času a místě, kdy člověk ke zmíněnému filmu přičichne. Já tohle dílo viděl na branném kurzu, v chatce, uprostřed lesů a s blbým dabingem. Ovšem charisma EVIL DEAD dodnes nevyprchalo a mám jej nejraději ze všech tří plnohodnotných ED částí. Dvojka je více profi, ale už o humoru a trojka už je jenom řachanda, kterou jsem ani nepochopil. Recenzovaný klenot bude vždy kultem kultů!

 

Lord VILE
23.08.2021 15:01

Třetí pokračování Armáda temnot, které navazuje na Smrtelné zlo II., je už opravdu horrorová komedie.Není to vůbec špatné, ale mnohem vyšší postavení v mém žebříčku má dílko Petera JACKSONa / BRAINDEAD 1992.

 

Valič
23.08.2021 10:41

V případě Evil Dead II se jedná spíš o přímé pokračování než remake jedničky. Původně měla být úvodní část filmu v podstatě rekapitulací událostí z prvního dílu, ale nakonec byly ze scénáře v rámci úspor vyškrtány všechny postavy kromě Ashe a jeho přítelkyně, a pár věcí bylo změněno nebo vypuštěno (zničení částí chaty a spálení Necronomiconu), takže to ve výsledku působí trochu zmateně.

Co se týče humoru, některé scény a speciální efekty v původním Lesním duchovi z roku 1981 dnes opravdu působí trochu komicky, ale nemyslím si, že by to byl tenkrát záměr tvůrců. V druhém dílu už černý humor hraje dost zásadní roli a Armáda temnot už je na něm vyloženě postavená. U remaku z roku 2013 už se člověk moc nezasměje (rozhodně se ale nejedná o špatný film), takže já za přímé pokračování kultovní trilogie považuji spíš povedený seriál Ash vs. Evil Dead (škoda, že byl kvůli klesající sledovanosti po třetí řadě ukončen). Na příští rok je ohlášen nový film Evil Dead Rise, ale vzhledem k tomu, že v něm opět nebude hrát Bruce Campbell, bych od něj nějaký velkolepý návrat ke kořenům nečekal.

J.Rose: Díky za obsáhlou recenzi (stejně jako všechny předchozí). To množství detailních informací a jejich začlenění do poutavě napsaného textu je opravdu obdivuhodné.

 

J.Rose
23.08.2021 07:52

cyberolas: Ono je vůbec zajímavé, že první čtyři filmy Raimiho jsou vlastně neustálou variací na jedno a to samé.

Within the Woods, je takové demo. Evil Dead už regulérní filmový horor s větším rozpočtem. Evil Dead 2 opět to samé, ale již dokonale vyleštěné a humor tu dostává daleko více prostoru. Armáda temnot už je čistokrevná komedie, ale pořád to vychází z té původní premisy, tedy kniha mrtvých Necronomicon.

Amatérsky film - jeho remake - remake ramaku a na závěr trhlá komedie.

Na počátku Raimiho určitě ani ve snu nenapadlo, že jednou pro Hollywood natočí Spidermana :-)

 

cyberolas
23.08.2021 07:25

Evil Dead 2 má vše, co má horror dle mého gusta mít. Je to absolutní jízda bez zdržování vykecáváním a stop motion triky mají v sobě poezii. Možná by stálo v článku zmínit, že je to vlastně remake jedničky, jen s více penězi...

 

J.Rose
20.08.2021 15:26

Obsolete: Já ti rozumím. Možná částečně záleží i na tom, kdy, a za jakých okolností se člověk k takovému filmu dostane. V před-pubertálním věku mě to zkrátka rozložilo na prvočinitele. Na druhou stranu kdybych film dnes viděl poprvé, asi bych i tak ocenil kdo to natočil, protože stvořit něco takového v jednadvaceti letech mi přijde neuvěřitelné.

Nicméně je to jak píšeš a dá se to vztáhnout i na hudbu. Existuje spousta zásadních a směr určujících alb, která mi absolutně nic neříkají, a pouze tiše respektuji jejich přítomnost. To je naprosto v pořádku. Jinak díky za pochvalu a chválím výběr hororů. Hellraiser se tu určitě jednou objeví :-)

Mimochodem na Facebooku Hivris článek popsal jako - Na samotě u lesa podle Sama Raimiho -, což mi přijde naprosto dokonalé a vtipné :-)

 

Obsolete
20.08.2021 10:48

Jsem hororový fanoušek a nadšenec ale prvnímu Evil Dead jsem nikdy na chut nepřišel.Absolutně nechápu co se na tom může komu líbit.Triky jsou příšerný ale to se dá pochopit a překousnout ovšem nulová atmosféra a nechtěně smešný rádobystrašidelný scény už ne(třeba scéna se smějící se Ashovou přítelkyní je něco strašnýho a debilního).Jediný co bylo dobrý je kultovní scéna znásilnění stromem.Dvojku mám rád,ta se ale nebere vážně a velmi mile mě překvapil remake i když reakce na něj byli dost rozporuplný tak mě se líbil hodně.Miluju strarý horrory jako třeba Halloween(1),TCM,Hellraiser,dokonce i pátek třínáctého dvojku a trojku ale Evil Dead prostě ne.Každopádně článek je výborný a vyčerpávající,víc takových

 

Fenris 13
20.08.2021 08:21

No jo, další klasika, byť raději mám druhý díl, právě kvůli té obří dávce černého humoru.

 

Kuklač
20.08.2021 05:54

Kultovy horror: ked som bol na zakladnej skole tak toto bol hit č.1. Hlavne scena s ceruzkou......