Lesk, sláva a evoluce v klasickém heavy metalu? V žádném případě! Dnes spíš zatuchlina, šmíra a nekončící recyklace.

Plášti obtěžkané postavy a jejich zhlouple bílé obličeje vytrvale prosvětlující sál, dramatická gesta posilují onen mysteriózní nádech představení, to skoro padesátiletý Attila Dorn, co půl druhé dekády vede německou metalovou supernovu POWERWOLF, právě ovládá pódium. Člověk má dojem, že se tento metalový Daniel Hůlka co nevidět propadne kamsi do podpalubí, tak tíživě jeho postava v tom spektáklu působí. Svou debutovou desku nahrál v pětatřiceti, dnes je již jakoby mávnutím kouzelného proutku lídrem evropské scény. Co dělal ve dvaceti, ve třiceti letech ví bůh, pakliže to vůbec někoho z jeho fanoušků zajímá, rozhodně mu v té době nikdo nefandil a rozhodně se neprobíjel na vrchol v rámci nějaké přirozeně vzedmuvší hudební vlny rok co rok, z alba na album, z koncertu na koncert.

Nemám pocit, že by hudba této kapely v osmdesátkách či devadesátkách někoho zaujala, na melodický power metal jde pořád o šedý průměr, navíc hodně si vypomáhající varhanní složkou. Před dekádou Attila rovnou přeskočil do čela pelotonu. Na jeho koncerty chodí metalisté mnoha generací, užívají si představení, hrozí, ukazují paroháče a jsou prostě co nejvíc METAL! Někdo jim musel vtloukat do hlavy, že POWERWOLF za to stojí, jinak by tak nevyváděli a necítili potřebu být u toho všeho právě v souvislosti s touhle kapelou. Nedovedu si představit, že by tahle stokrát provařená metalová forma někoho zaujala na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v době, kdy ještě vznikaly celé nové subžánry tvrdé hudby a celkově podnětné věci. Nemáte také pocit, jako by dnes právě ty nejúspěšnější kapely lidem někdo uměle vymýšlel, zinscenovával jejich úspěch a navždy upevňoval na nesvržitelné pódiové trůny?

Neděje se tak však vždy a všude, extrémní scéna zůstává neposkvrněna, tam je to stále o pozvolném nárůstu popularity, usilovné práci a získávání si svých příznivců výhradně skrze koncertní i albové aktivity. Co se však děje s kovovým mainstreamem je dnes velmi smutné, protože hudba je až na posledním místě – stále totožná gesta, obehranné typy skladeb, stále stejné fráze o pospolitosti metalové komunity. Tohle je prostě na hovno. Už dlouho se nestalo, aby se v melodickém metalu objevila nějaká hodně zajímavá a neoposlouchaná kapela. Zkušení mezi sebe nikoho nepustí, jedou si stále svou písničku, pravda někdy stále v pozoruhodném rozpoložení (JUDAS PRIEST, SAXON, HELLOWEEN…), ale pakliže si někdo cestu proklestí (viz. třeba kapely - ve zdejších luzích a hájích prosazované do pozice živoucích legend - HAMMERFALL, SABATON či POWERWOLF), můžeme vsadit boty, že zatím vězí spíše obětavá práce managementu, nikoliv hudební neobyčejnost těchto souborů.

Metal v jeho klasickém provedení, i přes občasné skvěle zvládnuté album někoho ze staré školy, se už dávno dostal do slepé uličky a pouze recykluje dávno recyklované, nicméně pořád překvapuje to množství maniaků, kteří té obehrané, stále stejné formě věří. Zvláštní je, kam až se dá dospět v době nevyžadující výjimečné snahy po objevování. O revolučnosti klasického metalu (i přes jeho ohromující popularitu) dnes vůbec nemůže být řeč, lidem zkrátka stačí málo. Je to neznalostí toho obrovského množství polozapomenutých drahokamů historie? Nebo snad malou touhou vytrvale vyhledávat novinky a seznamovat se stále s dalšími přívaly zajímavé, ale nepříliš prosazované hudby? Celkově malou potřebou hledání a spokojeností s tím nejbanálnějším, nejklišovitějším a nejobehranějším metalovým terénem, který člověku předhodí kdosi všehoschopný? Ano, určitě dnes hraje velkou roli pohodlnost, která jde ruku v ruce s nulovým hladem po podnětných informacích.

Hloupá (jakoby metalová) gesta, většinová textová složka naschvál nic zásadního neřeší a stále dokola omílá největší klišé temného hudebního výraziva. Výše zmínění POWERWOLF jsou vážně extrém. Když si vzpomenu, jak jsem na konci osmdesátých let začal ve svých čtrnácti letech sledovat metalovou hudbu, jaký byl po něčem podobném hlad, v době, kdy bylo většině našich idolů z generace THRASH teprve těsně nad pětadvacet let a měli za sebou již tři nebo v případě těch nejznámějších a nejzkušenějších kapel scény (METALLICA, SLAYER, ANTHRAX, KREATOR…) dokonce čtyři řadové desky. Nedovedu si představit, že bych tehdy byl schopen fandit kapele, jejímž členům táhne na padesát a jejich hudba je zaměnitelná právě i s tím nejhorším průměrem hraným již někdy v osmdesátých letech. A tak tvrdím, co se to tu sakra posledních minimálně deset let děje? Bude klasický heavy metal už navždy záležitostí stárnoucích dědků a nebo přijde vlna kapel, která rozčísne zatuchlinu a dá zapomenout na všechny ty současné atrapy brousící si své vlčí zuby na místa těch pravých lídrů dávné minulosti? Osobně to nevidím moc dobře, a tak mne udržuje při bdělosti pouze scéna vyznávající poněkud tvrdší zvukový základ.

01.09.2018	Diskuse (25)	Stray