LEPROUS, THE OCEAN, PORT NOIR - Praha, Palác Akropolis, 21.listopadu 2019

Čtvrteční večer v Paláci Akropolis jsem si hodlal tak nějak průzkumnicky užít. LEPROUS mám velmi rád a považuji je za jednu z nejsvěžejších forem progresivní rockové hudby posledních let, ačkoliv jsem s nimi nevyrůstal a přifařil se k nim až zpětně, konkrétně zhruba rok před vydáním alba „Malina“. Akci jsem si vyhlédl s tím, že jsem ji považoval za prezentaci moderní rockové hudby v několika jejích podobách, s šancí objevit pro sebe i nějakou další zajímavost. Rozhodně jsem tam nebyl z toho důvodu, abych s hudebníky zpíval každou větu, na to se cítím být zžit s úplně jinou generací rockerů. Vlastně na tom, jak hudbu všech tří účastníků čtvrteční akce nakonec budeme nazývat, vůbec nezáleží. Každá z oné trojice zde přítomných kapel vyznávala poněkud rozdílný hudební jazyk, jedno však měly všechny společné, nešlo o kapely, které se příliš ohlížejí do historie, ale naopak o tělesa, která si razí svou cestu skrze aktuálněji vyznívající produkce.

Pojetí progrese podobných kapel je mě rozhodně sympatičtější, než to, co prezentují o generaci starší, do nekonečna pidlikající, dlouhovlasé metalové kapely, snažící se ve své tvorbě pouze, abych tak řekl, zesložitit power metal a udělat jej jakoby sofistikovanější. Něco podobného ten večer prakticky nepřicházelo na mysl, neboť skrze propojení rocku a metalu spíše s popovou melodikou se nesl večer ve zcela jiné náladě, za přihlížení zcela jiné sorty návštěvníků. Vždyť se také osazenstvo zcela lišilo od běžných příznivců umělečtějších forem metalu, tak jak je známe my čtyřicátníci. Ten večer slušně zaplněná Akropole tleskala třem kapelám, které prostě oslovují mladší publikum toužící po něčem neotřelém a zároveň stále dobře poslouchatelném, nejčastěji pak v publiku šlo o lidi okolo třicítky, pro které má rocková hudba stojící za povšimnutí stále punc určité sofistikovanosti.

Švédské trio PORT NOIR dokázalo, jak lze skloubit rockový sound s prvky zcela odlišných hudebních hájemství, jako je třeba atmosférický pop, R´n´B nebo dokonce v mikroskoických náznacích i hip-hop. Byť kapela působila tak trochu slušňácky, sterilně a na můj vkus málo živelně, nedalo se říct, že by mne vůbec neoslovila. Zajímavé bylo klonění se spíše na stranu určité distingovaně popové progresivity. Bylo zkrátka poznat, že jde o výborné muzikanty. Stejně jako je tomu v případě LEPROUS, i zde se sázelo na předsazenou roli zpěváka, který mne vlastně svým emočním nastavením připomínal spíše odtažité kapely zlatého věku synthy-popu. Technicky vyspělý výkon však na druhou stranu srážela malá míra napojení do skladeb, někdy zkrátka perfekce potlačí prožitek, který by měl muzikant do svého songu dostat.

Němečtí THE OCEAN už jsou v tuzemsku hodně známou kapelou. Oproti PORT NOIR jde o hutnější a valivější druh progresivní metalové hudby. Zpěvák dokonce přechází od drásavého screamo řevu k čistému a melodickému zpěvu, který vcelku dobře souzní s oněmi natlakovanými valy kytar a rytmiky. Ten večer šlo bezpečně o nejtvrdší a nejmetalovější kapelu, pro mne však rovněž i o kapelu, která mne zaujala ze všech zúčastněných nejménně. Zvuk byl opět skvělý, skladby pozvolna gradovaly a publikum jejich nasazení obstojně vracelo, jen mě prostě tahle produkce ne úplně dostala. Čím to bylo, vážně netuším. Snad faktem, že se mě jejich skladby tak nějak slévají a cítím, že jsou někde na půli cesty mezi post-metalově atmosférickými a screamo produkcemi z dob deset let nazpět, tedy ne zrovna záležitosti přímočaře chytlavého rázu. Byl to ten případ, kdy neprvoplánovost zůstává spíše na obtíž a člověk musí na každý refrén dlouze čekat, takže se mohu přiznat, že jsem v případě THE OCEAN s šestou skladbou přestal jejich program soustředěně sledovat.

Norští LEPROUS byli, dle očekávání, dalece nejlepší a nejstrhujícnější složkou večera. Byť je jasné, že kapela s posledními dvěma řadovkami tak trochu rozdělila tábory svých příznivců. Pro někoho je toho klonění se do popových a synťákových sfér až příliš, jinému něco podobného vyhovuje a libuje si v distingované melodice. Na druhou stranu je nutné přiznat, že Einaru Solbergovi a jeho spoluhráčům popová patina prostě sluší. Tklivý hlas frontmana LEPROUS už je navíc dávno jejich nejvýraznějším poznávacím znamením, to ať se všichni ti, co volají po návratu k navýšené strukturální složitosti jejich tvorby, třeba rozkrájí. Jak se dalo čekat, set list vězel zejména na skladbách z posledních dvou řadovek. Jen čtyři songy z třinácti byly starší předposledního alba „Malina“. Nejvíce zastoupena byla samosebou novinka „Pitfalls“ a sice šesti kusy. A tak LEPROUS nenechali nikoho na pochybách, že své aktuální tvorbě velmi věří, to když zahájili koncert takovými monstry jako „Below“ nebo „I Lose Hope“. Jen velmi skromně se kapela vracela ke své tvorbě z časů svých průlomových děl, která charakterizovala a udávala tón spíše začátku této desetiletky. I přes svůj umírněnější a sofistikovanjší naturel, čtvrteční koncert prostě bavil a muzikanti působili dojmem výtečně secvičeného stroje, jehož chod sice sebou nesl úbytek dravosti a živočišné energie, ale rovněž polidštění a navýšený prvek všeobecné poslouchatelnosti (posluchačské vstřícnosti). Určitě však nešlo tvrdit, že by kapela ztratila tah, naopak vše bylo perfekcionalisticky řešené a každý detail zahrán s obdivuhodnou přesností. LEPROUS zkrátka působí jako velmi dobře seřízený strojek, který se ani v dnešní, post-modernistické době neztratí a vždy si najde svou vývojovou linku, na kterou s ním rádi naskočí i jiní. jsou zkrátka až moc talentovaní na to, aby zapadli, a jejich fanoušci už tohle dávno pochopili.

Fotografie převzaty z webu MarastMusic.

23.11.2019	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz