LEPROUS - Pitfalls

90%

Norští LEPROUS právě realizovali další skvělou nahrávku. V nyní končící desetiletce je na základě jejich letité práce zřejmé, že jde o zcela výjimečnou kapelu, která se v rámci progresivní metalové hudby vždy prezentovala výsostně osobitým zvukem. Tohle o sobě nemůže říct opravdu každý a to ani v rámci nesourodě se vyvíjející stylové škatulky progresivního metalu. Díky znělému hlasu jejich šéfa, zpěváka, klávesisty a hlavního skladatele Einara Solberga, který nešetří vysokými polohami a svým teskným falzetem, dodávajícím skladbám na emotivnosti, si je zkrátka s nikým jiným nespletete. Mám za to, že kdyby však zůstalo jen u vynikajícího hlasu jejich frontmana, asi by jejich cesta nebyla podobně přesvědčivá. Jejich neobyčejnost dělá kromě vynikající pěvecké výbavy frontmana, a zároveň instrumentální výbavy všech členů, především vynikající skladatelská stránka, která se táhne napříč takřka všemi jejich deskami, pro tu totiž ani stylový, ani zvukový či strukturální vývoj tvorby není žádným odpudivým jevem.

Od prog-metalově neklidných časů alba „Bilateral“ k pošmourné atmosféře a modernímu zvuku „Coal“ či „The Congregation“, až po desku „Malina“, jinak nejvíce tíhnoucí k nadžánrové chytlavosti, dostáváme dnes na zářícím podnose nejjemnější porci hudby. Nelekejte se však, ten vývoj je úplně logický, umělecky odůvodněný a navíc skvěle zvládnutý. Kdo si myslí, že by tihle Norové měli v aktuálních skladbách pořád komíhavým způsobem honit stupnice, ten jako by je chtěl zaživa zavřít do truhly a šoupnout někam mezi nemrtvé zbytečnosti do studeného sklepení. LEPROUS se tomuto konzervativnímu metalovému způsobu uvažování vzepřeli, popustili uzdu fantazii a vstoupili do synthy-rockových vod, kde Solbergův hlas, mnohem více než kdy dříve, podporují klávesové nástroje, umělé podkresy, ale i party smyčcových nástrojů jako celo a viola. Ohledně dřívější instrumentace, kytar a složitějších rytmů, se toho ve skladbách sice logicky děje méně, v té pocitové tomu tak však rozhodně není.

Hodnotím velmi pozitivně, že i přes opuštění od kytarové divokosti a hlasitých, v proudech ohnivé eruptivity se dříve neustále střídajících riffů, se dnešní křehčí skladby vyznačují svěžestí a naprosto samozřejmě ctí výraz v návaznosti na minulost. Kapela si stále více otevírá prostor k manévrům v oblastech nadžánrové moderny. Osobně si myslím, že postupný vývoj v průběhu právě uběhlé dekády se snad žádné kapele nepovedl realizovat lépe, ta změna je napříč dekádou pozvolná a zároveň při přeskoku mezi roky 2011 a 2019 jasně patrná. Kytary byly letos upozaděny a jejich místo nahradily klávesy a smyčce. Přes tyto změny si však LEPROUS dokázali udržet vlastní DNA a působí snad ještě zajímavěji než na začátku dráhy. Nezpronevěřili se svému výrazu. Přesně tohle považuji za tu nejcennější věc jejich dosavadní cesty. Už nepotřebují drtit kytary, vzdali se hněvivosti, ale zlepšili se jako hudebníci i jako skladatelé.

Abych upřesnil svůj názor na jejich tvorbu ve větší šíři, tak musím potvrdit, že se mě jejich druhé a průlomové album „Bilateral“ stále opravdu hodně líbí a považuji jej za jednu z nejlepších prog-metalových desek poslední dekády. Ku prospěchu věci byl na dalších dvou albech zřejmý vývoj, zatímco „Coal“ považuji za krok velmi správným směrem, kde na podkladě temných harmonií jejich melodika ještě zesílila, následovník „The Congregation“ byl zapeklitějším a méně hitovým dílem s o něco strukturovanějšími songy – v tomto případě to krok správným směrem dle mého spíše nebyl, bohudík šlo o jediný posun stranou. O pár let později totiž vyšla pátá řadovka „Malina“, špičkově aranžovaná moderní deska se zvyšujícím se podílem Einarova vlivu a skladbami, které se, i díky své melodice, dotýkaly až pop-rockových oblastí.

Novinka „Pitfalls“, nahrávaná ve stockholmských studiích Ghostward a produkovaná Davidem Castillem, je definitivním krokem LEPROUS z útrob nepochybného prog-metalu do sféry, kde se nadžánrově uvažujícímu hudebníkovi může lépe dýchat, respektive může lépe realizovat své ambice. Kdyby však šlo o nějakou prvoplánovou záležitost na jedno použití, posluchači by to Norům dali hodně rychle znát. Jsem si však jist, že po tomhle albu nějakého fanouška sice ztratí, ale přibude jim za každého odchozího dalších deset nových nadšenců. Určitě netvrdím, že jde o nejlepší desku LEPROUS v jejich historii, můj pohled je ten, že na téhle kapele je krásné, že každé umělecké období je reprezentováno nezaměnitelným a zcela typickým albem (mírně tužší oříšek je snad jen „The Congregation“). Nad vším je pak hlavní znak jejich zvuku, dojemný hlas Einara Solberga.

Ke skladbám samotným. Jak už jsem zmínil, kytary se letos dostaly poněkud do pozadí, nicméně to neznamená, že na desce nejsou, jen zde není (ve srovnání se synťáky, rytmikou a smyčci) jejich úloha upřednostněna. Už dřív se hodně mluvilo o ovlivnění LEPROUS krajany A-HA, takže už první skladba „Below“ je zřejmým stvrzením této teze, neboť andělsky rozmáchlý hlas Solberga útočí stejně přesvědčivě jako kdysi tito legendární romantici okupující hitparády osmdesátých let. Song patří k těm klidnějším, byť mu gradace a celková rozmáchlost postupem času není cizí. Na albu je ještě několik obdobně zručně vystavěných kusů, začínajících v komorním podání, postupně však získávajících na eruptivnosti – namátkou třeba skvostná intimní meluzínka „Observe The Train“ nebo bombastické hroty „Alleviate“ nebo „At the Bottom“. Asi nejchytlavějším hitem je „I Lose Hope“, kterému neschází funky rytmus, zasněná nálada a nápadná chytlavost. Song svědčí o genialitě jeho skladatelů, neboť se jim podařilo hymnus vystavět ze směsi blízkovýchodních motivů (v podání smyčců a kláves) a teskné ponurosti novo-romantických idolů popu osmdesátých let.

Postupem časomíry deska ještě získává na intenzitě hodné historie LEPROUS. Jako důkaz může sloužit stadiónovka postavená na podkladě optimistické rytmiky a zvuků kvákavých kytarových tónů - „By My Throne“, která může sice leckomu připomenout britské MUSE, nicméně při srovnání obou institucí je patrné, že zatímco waleští megalomaniaci jdou dnes cestou plytkosti, pak Norové umí hrát zapeklitější písničku. Naprosto skvostný je závěrečný trojblok skladeb vedený po trase: „Distant Bells“ (komorní song plný procítěnosti a smyčců, který však vlastní snad nejemotivnější vokální zlom alba, konkrétně okolo šesté minuty časomíry) -> staré prog-metalové časy charakterizující tříminutová bouře „Foreigner“ -> naopak rozmáchlá dvanáctiminutová suita „The Sky Is Red“, ten totiž ukazuje, do jak mocně zářícího klenotu se tahle kapela vyvinula v průběhu desetiletky. Jediné zklamání tak může materiál uštědřit právě fanouškům konzervativněji hledícím na téma progresivního metalu, ačkoliv při všech strukturálních zjednodušeních a celkovém zklidnění skladeb jsou LEPROUS stále mnohem progresivnější kapelou, než všichni zástupci této metalové škatulky. Tohle je prostě srovnatelně dobrá deska s jakoukoliv z jejich předchozích.

01.11.2019	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz