Last Hardrock Outsider

LEPROUS - Aphelion

Einar Solberg patří k lidem, kteří nemají problém s přístupem ve stylu „více někdy znamená více“. Když o sobě nepochybuji, nebudu se přeci držet zpátky. A Einar o svých pěveckých kvalitách nepochybuje. Chce se mi parafrázovat Bohuša z buranské komediální klasiky Dědictví aneb Kurvahošigutntág: „Su pan zpěvák, su“. Žádná sebereflexe dotyčného nepotrefila ani během přípravy nové desky „Aphelion“. Základním předpokladem pro přijetí hudby LEPROUS zůstává tedy i v roce 2021 tolerance k nadužívání jednoho průbojného čistého hlasu jedním, technicky poměrně zdatným zpěvákem. Dalším důležitým předpokladem, tentokrát již pro přijetí samotné novinky, je kladný vztah k posledním deskám norského kvintetu, zejména k předchůdci „Pitfalls“. Ostatně, pár položek z aktuální kolekce vzniklo již v době jeho přípravy (původně se uvažovalo o vydání EP). O zpracování či ždímání zbytků však hovořit nelze. Pánové i nadále promýšlejí každou notu a pracně skládají své efektní puzzle. Času na to měli dost.


Covidové peripetie zastihly kapelu v ideální situaci. Stěžejní koncerty byly odehrány, přišel odpočinek, pak čilý stream a kreativní pnutí, ovlivněné novou životní zkušeností, novou perspektivou ve smyslu život se dá žít, jakkoli pochybnosti zůstávají. Výmluvné jsou v daném směru texty ke dvěma výborným skladbám – „Running Low“ a „All the Moments“. Leitmotivem se tak stává přijetí určité životní situace, včetně nezdarů, a hledání cesty. Náš hrdina sice stále trpí, ale současně si už uvědomuje limity poznání a samotného žití. Přežívá pak v jakémsi smíření, dílem snad v naději. Jeho úděl se stává snesitelným. Možná kdyby se pořádně rozhlédl kolem sebe, vnímal by svůj osud zas o něco pozitivněji. Nicméně sebeláska přitahuje a olbřímí, laskající se ego promlouvající Einerovým hlasem představuje pro fanoušky LEPROUS kombinaci takřka neodolatelnou. Netvrdím, že dotyčný takový skutečně je, jde zejména o popsání dojmu, jaký ve mně hudba progresivně-metalových norských borců vyvolává.



K porušení tradičního dvouletého intervalu mezi řadovkami každopádně nebyl důvod. Stabilizovaná sestava šlape už nějaký ten pátek dobře, na vydatele je spolehnutí a nápady, zdá se, stále přicházejí. „Afélium“ možná nabízí méně slunečních paprsků. Chlad ovšem nenastupuje, září tu přeci pan zpěvák. Emoce z něj stříkají jako krev a mastnota na zabíjačce. Ne úplně vhodné přirovnání jsem nezvolil náhodou. Chci čtenáře trochu probrat a také vyjádřit jisté znechucení z vokálního obžerství, které nám Einar servíruje a které není po instrumentální stránce kompenzováno, což se jeví být při schopnostech všech zúčastněných neuvěřitelné(!). Probít se pod vypjatý zpěv k písním není snadné. Pokud už LEPROUS koketují s popem, měli by dát menší prostor sobě – svému hraní i zpívání – a větší skutečně nosným nápadům, pakliže jimi skutečně disponují. Na experimenty se vymlouvat nemohou, protože odvážnějšími postupy a zvukomalbami svou hudbu vesměs jen zpestřují. V lepším případě lze hovořit o způsobném či elegantním dávkování reálné progresivity. Jenže středobodem hudby LEPROUS není progrese, tím je Einar. Užívám si jeho intenzivní prožívání, ale sám nic zvláštního neprožívám. K čemu je platný mocný emoční tok tryskající z jeho hlasu, nedokáže-li se na něj posluchač napojit. Chvílemi, zvlášť ve druhé polovině desky, mám pocit, že mě obchází s takovou důsledností jako plynovod Nord Stream 2 Poláky. Pár výjimečných chvil se přesto najde.


Ale abych jen nekritizoval; jak už jsem naznačil, kapela má vše promyšlené do puntíku a nápady nešetří. Stále se něco děje, v džungli chytrého aranžmá se dá bloudit a objevovat dlouho. Jednotlivé skladby, i když navlečené na uniformně vyšponované vokální linky, relativně nesplývají, nebo splývají? Všichni hudebníci hrají jako o život. Takových kytarových sól jako v „The Shadow Side“ by ovšem mohlo zaznít více. Mají však oba kytaristé vůbec navíc než plnit roli ořezaného doprovodu nebo chytrých vycpávek ve chvíli, kdy se zpěvák potřebuje nadechnout nebo vydýchat? Nejlepší momenty přicházejí tehdy, když se patetickému vokálu dodá silná melodie. Jednoduše řečeno, když se sklouzne ke klasickému progu. To samé platí o kytarách, jejichž útlak či sebeomezení mi nedává smysl.


Bohužel musím pokračovat v kritice. Deklamace ve fistulkách i polopatické vokální exprese je příliš. Pošilhávání po osmdesátkových časech není zvládnuté. Produkční stránka působí sice odvážně, samotný zvuk však žádné vzrušení, natož přidanou hodnotu nepřináší. Nahrávka zní perfektně a tím také vše končí. Dvou až tříminutové lkavé pasáže nikdo nesestříhal. Suitu „On Hold“, vedoucí odnikud nikam a utápějící se v sobě samé nikdo nepředělal či rovnou nevyhodil. Orchestrace, zvláště ta orientální, někdy spíše ruší. Pokud se začne třeba v „Nighttime Disguise“ instrumentálně jiskřit (vida stačí obyčejný klavír), vyšle vokál vibrující torpéda a zajímavé momenty bez milosti potopí. Skloubení jakéhosi řevu, orchestrace a djentu během závěrečné gradace se nepovedlo. Pochvalu si zaslouží rytmika. Kdyby Einar zpíval, hrál na klávesy a vlastně i skládal v podobném stylu, v jakém přistupuje Baard Kolstad k bicím, kdyby … chyby. Ale co, možná jde jen o stesky nechápajícího. Možná bude jednodušší a také férovější napsat, že jsme k sobě s LEPROUS na prvním vážnějším rande nenalezli cestu.


27.09.2021Diskuse (13)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Stray
06.10.2021 22:08

Hooya: Navážu na přetrženou nit. Na tom není nic divného, klíč k pochopení všeho, co souvisí s mým vnímáním hudby, která u mne roznítila zájem, nevězí ve stylu vlastní prezentace umělce, ani v žánru, který kapela hraje. Mimo potřebného hudebního nápadu a povinné hráčské a skladatelské výbavy vězí klíč hlavně v hloubce autentičnosti daného subjektu. Musím vědět, že ta věc nejenže má myšlenku, nápady, specifickou melodiku a celou řadu jiných věcí, které považuji za dobré je tam mít, ale že to dotyčnému věřím, no a Einar je hodně autentický. Naopak se může stát, že nějakej garážovej punk rock n roll, co se bude tvářit hodně surově drsně, nezaboduje ani omylem, protože ke mě prostě nevyšle nic ze sebe, ta drsnost bude jen hra, póza, nebude odpovídat naturelu hráčů. No asi jsem dlouho poslouchal ty Čtyři dohody od Jaroslava Duška.:-)
To máš jako s CARCASS. Kdyby mě záleželo na tom, aby byli tvrdý, běsný, deathmetalový, tak bych určitě nikdy neodhalil klady jejich aktuální hudby, jenže mě je u nich nějakej death metal úplně ukradenej, nejsou death metal, jsou CARCASS, já z Billa Steera přímo cítím, z jeho hry, z toho jak ten kluk stojí na fotkách, z toho jak se tváří a co má na sobě, že death metal prakticky nemá rád, ano, opravdu - on nemá rád death metal. :-) Tak proč by ho tedy hrál, že jo? Vždyť by to nedávalo žádný smysl, ne? On hraje to, co hrát chce, tedy možná ne docela, kdyby před třiceti lety neuspěl s CARCASS, tak by dneska možná už dávno hrál něco jako THE BEATLES nebo MAMAS AND PAPAS. Říct o CARCASS, že se v současné době snaží zalíbit všem, že se zaprodávaj apod., to je ta největší blbost, kterou jsem v poslední době četl. Je větší odvahou opustit zajetá stylová schémata a vydat se směrem, jenž sebou nese větší přehlednost a dominantnější spektrum melodiky, a nebo je pohodlnější hrát dokola co nejintenzivněji a nejtvrději, hrát stylem, pod kteroým kapelu kde kdo zná a v jehož parametrech si udělala jméno? Já myslím, že větší odvaha je jít cestou změkčení. Dneska jsem si pustil Reek of Putrefaction (poprvé v životě) a Symphonies of Sickness (asi potřetí) a můžu říct, že to byla tedy věc, ta kapela vůbec neuměla pořádně hrát. Představa, že tohle budou produkovat ještě po třiceti letech, mě přijde stejná, jako po relativně inteligentním jedinci chtít, aby třicet let chodil do zvláštní školy.:-)

 

Hooya
04.10.2021 20:00

:)))

Ale stejně mě zaráží, že něco tak antirocknrollové a prudce hipsterské ti imponuje. :)

 

Stray
04.10.2021 13:59

V pořádku. Omluvu, pokleknutí či vypití jednoho Urquellu na ex v tomto případě nežádám.:-)

 

Hooya
04.10.2021 13:45

Nevadil by mi vývoj směrem k popu, kdyby se to celé netocilo ohledně toho vokálního sebeukájení. Z toho je mi střídavě trapně a střídavě nevolno, nic s tím nenadelam. :)

 

Stray
04.10.2021 09:39

Hooya: Z toho cos napsal je zjevné, že sis je na začátku nějak zařadil a čekals od nich, že v tom co hráli na začátku budou pokračovat. Jenže oni ještě o kus předsadili vokál a posunuli to k popu (prakticky vyhnízdili ten prog-metal instrumentální element) a víš co je na tom zajímavý, že právě tohle já považuji za vylepšení jejich zvuku. Coal považuji za jejich nejlepší desku, která kapelu posunula správným směrem, pak přišla jedna slabší deska, ale Malina byla znovu super, ta další z roku 2019 rovněž, takže kolik lidí, tolik chutí.:-) Já ti dám kompozici, taky bych chtěl aby DREAM THEATER hráli jako na Images And Words a Awake, možná ještě na Falling Into Infinity, ale vím, že jsou už úplně jinde, bloudí v labyrintech vlastních kompozic, které jim přijdou super, ale z mého pohledu nejsou. :-)

 

Hooya
04.10.2021 02:17

Mne nabídli kompozici, to se týkalo prvních dvou desek. Od Coal už je to jen pozerská sebestředná onanie, jaká v rámci metalové scény nemá obdoby, protože je dokonce i při své nekontrolovatelné slizkosti obdivována. Čekám, žel marně, kdy se to zlomí a nemůžu uvěřit, že to stále trvá. :)

 

Stray
30.09.2021 17:27

Hooya: Víš co nechápu? Co kdo čeká od kapely, která z většinové části svého projevu vždy stála na zpěvákovi? Co ti LEPROUS kromě Einara jinak nabídli? Neříkej mi, že jiné složky (např. třeba kytary) měli nějak děsně super? :) Přijde mě to jako se pohoršovat nad soundem třeba DURAN DURAN, kde není příliš kytar.

 

Hooya
30.09.2021 15:35

Takže vidím, že se velenarcis Einar stále nevzpamatoval, tudíž můžu další řadovou Leprous s klidem vynechat.

 

Stray
27.09.2021 18:04

Kdo přijme fakt, že LEPROUS = SOLBERG, ten ani z novinky nemusí být zklamán. Toho chlapce je tam všude plno.:-) Ano, je to hozený trochu do Coal, což je pro mne jedna z jejich nejoblíbenějších desek, svou formou je to vlastně dost temné album, bohužel je tam nápadů trošku míň. Fakt nevím, kolik bych tomu dal, na to jsem to slyšel jednou celé a jednou napůl a nemám ted moc na něco podobného chuť, jen chci říct, že ten, kdo je vždy hodně mohl, dostane svou neředěnou porci LEPROUS opět v plné palbě.

 

Pekárek
27.09.2021 17:46

Majk: příměr s PoS není od věci, nicméně Panther mě dostal. Důvod? Viz recka, že které by neslevil:). Oproti Leprous stavím poslední Haken, to je fakt pecka.