Last Hardrock Outsider

LEFTOVER BULLETS - Tell Mama We’re Doing OK

Mám rád, když mi k večeru zbyde trochu volného času a můžu se poohlédnout po nových hudebních obzorech, kde občas zavoní čerstvý umělecký vítr nebo se alespoň objeví nová neokoukaná tvář. Streamovací servery a sociální sítě jsou dnes napěchované takovou spoustou hudebních nabídek, až to může člověka zaskočit. Někdy si přijdu jak v obřím nepřehledném supermarketu, kam jsem si vyrazil na posluchačskou svačinu, ale zahlcený fůrou možností si nakonec nevyberu nic. Prohrabování se v takových nekonečných uměleckých regálech vyžaduje šťastnou ruku nebo ještě líp konkrétní a jasný tip. Já měl to štěstí, že jsem při jednom bloudění po Youtube dostal celkem přesné doporučení. To přišlo od někoho, kdo zná můj hudební vkus skutečně nejlíp. Kdepak kamarád nebo dokonce manželka; trefa do černého dorazila od chladného počítačového bota. Prachobyčejný reklamní algoritmus mi přihrál nesmírně zajímavou řeckou partu, kterou bych jinak ani nezaregistroval.


Moje seznámení s LEFTOVER BULLETS proběhlo tedy na internetu shlédnutím záznamu koncertu z jejich domovského města kapely Thessaloniki. Zaujalo mě nejenom triko RAMONES na statném zpěvákovi, ale i kvalitní hardrocková živá produkce. Pustil jsem se hned do poslechu aktuálního alba, abych zjistil, jestli jsou studiovky stejně kvalitní. Relativní novinka s trochu sentimentálně rebelským titulem „Tell Mama We’re Doing OK“ vyšla na jaře loňského roku a navazuje na o čtyři roky starší debut. Hned úvodní skladba „Wasted Silence“ mě o kvalitách kapely zrovna nepřesvědčila, ale od druhého songu už se notně přitápí pod kotlem a muzika začíná perfektně šlapat. LEFTOVER BULLETS zde hrají výborné Hard´n´Heavy, vycházející z klasické epochy konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Pikantní chuť hutnému základu dodává punková živelnost a svobodomyslnost americké alternativní scény. Fortelný drive a energie táhnou celou desku a simulují poctivý klubový koncert v obýváku. Riffy mají jiskru a spád, občas se nečekaně stočí jiným směrem a opovrhnou očekávanou gradací. Sóla nejsou jen do počtu a z nutnosti, ale jednotlivé skladby ideově trefně doplňují a pocitově ženou o dost výš. Evidentní zkušenost a vyhranost si v drsném chlapském pozdravu podává ruku s hravostí a zábavou. Překvapivě kvalitní zvuk podtrhuje práci obou kytaristů, příjemně broukající basu i přesné bicí. Jen vokálu Yiannise Vogiatzise je třeba nejdřív přijít na chuť, má osobitou barvu a občas i tradiční řecký přízvuk. Trochu paradoxně zní jeho hlas o dost jistěji ve vyšších polohách a při intenzivních refrénech než v nižších klidnějších frekvencích.



Tak trochu nemastně a neslaně, včetně Yiannisova zpěvu, začíná zmíněná první skladba „Wasted Silence“, která nenabízí opravdu nic zásadního a jedná se spíš jen o zahřívací kolo. Druhá „Confused“ už bez pardonu servíruje adrenalinový hard rock. Motory řvou, pivo teče proudem, holky jsou nahoře bez a rádio hlásí rok 1986. Kvílející kytary doprovází sborový refrén, bicí a basa jedou v rytmu osmiválce Chevroletu Camaro. Po stejné hudební route se řítí i píseň „Really Not There“ nebo hitovka „Nancy“. Ta by mohla nést klidně příjmení Spungen, načichlá punkem je totiž až na kost. Ve výkřiku „…fuckin riot“ a následném ostrém sólu jako by se ozývaly přímo legendární Pistole. Nebyla by to ovšem pravá rocková flákota, kdyby chyběla ta trocha hraní na city při nostalgických baladách. Zatímco „Trailles Smile“ využívá pro ponor do melancholických nálad (post) grungeovou syrovost a rozeklanost, „Its Alright“ je tradiční nostalgická vypalovačka se stupňující se atmosférou. Slaďárna vrcholí v oplodňovacím refrénu, kde Yiannis předestírá svůj vynikající rozsah a George Karathanasis rozehrává jedno ze svých vynikajících sól do lesa plamínků ze zapalovačů.


Největší pecka je nachystaná na samotný závěr. Devátá skladba s trefným názvem „Till Next Time“ nabízí chutnou řeckou variaci na americké CREED nebo spíš na jejich mladší sourozence ALTER BRIDGE. Jasně, Kennedy, Tremonti nebo Stapp jsou zkušenostmi i kvalitami trochu jinde, ale LEFTOVER BULLETS o jejich posty neusilují. Inspirace je sice zřejmá, každopádně provedení má vlastní charakter, produkce je méně uhlazená, a ne tak stadionová. Jde o takový krvavější steak pro ty, kterým už se medium zajídá. Song uzavírá nápaditá exkurze do heavymetalové melodiky, která není ojedinělá a hlasitě zazní i v godsmackovské „Free Speech For Sale“. Poslední, co do počtu, ale rozhodně ne do kvality, je rozmanitá hříčka „Sleazy Vibrations“ pohybující se až v oblastech indie rocku a kulminující v nu metalovém finále.


Novodobí bratři ze Soluně nám tentokrát přinesli poselství upřímné rockové muziky, ve které různé žánrové podněty a vlivy spojuje řecké slunce do barvité mozaiky. Že je v ní nějaký ten kamínek prohozený nebo nesedí tak úplně pevně na svém místě, jde se shovívavostí přehlédnout. Celkový obraz má svoje nesporné kouzlo a je radost nechat ho na sebe působit. „Tell Mama We’re Doing OK“ je sebevědomé a hrdé dílo, které by si zasloužilo razantnější promotion. Ne každý má to štěstí, aby měl tak šikovného bota jako já.


28.01.2021Diskuse (0)Hivris
riha.kamil@gmail.com