Last Hardrock Outsider

LED ZEPPELIN - Physical Graffiti

Souběžně s naplněním pětialbové smlouvy s Atlantic Records založili členové LED ZEPPELIN spolu s manažerem Peterem Grantem vlastní malou vydavatelskou stáj, tak aby měly všechny své další nahrávky pod naprostou kontrolou. Vydavatelství bylo pojmenováno Swan Song a kromě slavné čtveřice pod něj spadalo ještě několik dobových interpretů, za všechny zmíním například v roce 1974 debutující hardrockery BAD COMPANY v čele se zpěvákem Paulem Rodgersem (dříve FREE). Ti se zakrátko stali rovněž úspěšnou kapelou. Dřívější chlebodárci Zeppelinů se však nepřestali starat o distribuci jejich následných alb, a tak nadnárodní stáj Ahmeta Ertegüna nebyla vlastně zcela odstřižena. V době nastupující ropné krize si LED ZEPPELIN s bývalým vydavatelem udrželi loajální a nanejvýš korektní vztah, nicméně již nějakou dobu cítili potřebu obhospodařovat si vše po svém. Velkou Británii čekal hospodářský propad a co se týče daní, ty rázem v případě majetných hudebníků rostly do neúnosných výšek. Brzy tak bylo rozhodnuto o dočasném přesunu LED ZEPPELIN do zahraničí, ostatně krátce před nimi se tak rozhodli i THE ROLLING STONES nebo DAVID BOWIE. Pokud se tedy v roce 1974 vyloženě nemakalo na skladbách na usedlosti v Headley Grange, hudebníci nejvíce času trávili ve švýcarském Montreaux a nebo ve Spojených státech amerických. Ostatně právě zemi nekonečných možnosti brala čtveřice stále jako svůj druhý domov.



Tehdy bylo rozhodnuto, že další nahrávkou bude hned dvojalbum. Aktivní kapele totiž zůstalo dost studiových skladeb z minulosti a ty kdyby se doplnily o nějaké novější kusy, mohly bez problému svou časomírou přesáhnout maximální kapacitu jednoho nosiče. LED ZEPPELIN těžili z pracovitosti, kterou se vykazovali po dobu několika uplynulých let. Některé skladby se dochovaly z jamů uvnitř stavení Bron-Yr-Aur ve waleských horách a jiné zbyly z předchozích sessions na Jaggerově usedlosti Stargroves. Už předem bylo zřejmé, že půjde o stylově poměrně různorodé dílo, které sebou ponese prvotřídní muzikantský vklad a touhu po různorodosti. Kapela si udělala čas i na vyzkoušení nových nápadů a tak doopravdy několik songů vzniklo a desku ještě posílilo. Když budu mluvit o písních, které zbyly ze Stargroves roku 1972, nemůžu nezmínit „Houses Of The Holy“, která se při troše dobré vůle mohla nacházet již na desce stejnojmenné, jenže se její hopsavý rytmus podobal tamní skladbě „Dancing Days“ a tak byla pozdržena. Z těchto dní pochází rovněž akustický rock´n´roll „Black Country Woman“, který spíše připomíná hudbu THE FACES nebo THE ROLLING STONES než zemitý hard rock. Zajímavě řešená věc se ukázala v podobě „The Rover“, reprezentující asi nejmodernější podobu tehdejších LED ZEPPELIN. Skladba s idealisticky rozhořčeným Plantovým textem o potřebě solidarity, stojí na silném melodickém základu. Zůstala nedořešená již z Bron-Yr-Aur roku 1970 a později byla také zkoušena v Stargroves, kde stále ještě měla poloakustický charakter, definitivní podobu však získala až v Headley Grange v roce 1974.



Z chatrče ve Walesu roku 1970 zůstala instrumentálka „Bron-Yr-Aur“ a v surovější podobě také soft-rockově křehká „Down On The Seaside“, no a něco zbylo i z jamů v Headley Grange roku 1971, kdy se tam připravovala albová „čtyřka“ – jmenovitě rock´n´roll s účastí pianisty Iana Stewarta „Boogie With Stu“, ve své době vzešlý ze stejného jamu jako píseň „Rock N´Roll“, ale také svěží a jiskrná skladba „Night Flight“. Jak už jsem v některém z předešlých článků zmínil, výhodou LED ZEPPELIN bylo, že je nikdy netříštily osobnostní půtky a nedocházelo u nich ke sporům. Povahově si byli tak vzdálení a přesto spolu fungovali bez větších zádrhelů a jednali spolu s respektem a to i když Jimmy Page a John Bonham propadli heroinu, což vlastně, o pět let později, už tak dost nasávajícího bubeníka stálo život. Bonham právě v období před tímto slavným dvojalbem hodně přibral na váze a vykazoval se mnoha lapsusy ve svém chování - občas to skončilo zdemolovaným hotelovým pokojem, jindy téměř znásilněním letušky, kapelu tak začala provázet pověst velmi arogantních bouřliváků. Přitom třeba John Paul Jones se nikdy neúčastnil onoho dovádění a vždy se držel stranou výstřelků. Tichý, přemýšlivý a velmi vstřícný profesionál, který neměl s kontroverzemi svých spoluhráčů nic společného.


Deska „Physical Graffiti“ vyšla v závěru února 1975 a okamžitě po svém zveřejnění sklízela nadšené ohlasy, dokonce jí mnozí kritici okamžitě pasovali za nejlepší dílo LED ZEPPELIN. Šlo nakonec o osmdesáti minutové dvojalbum obsahující patnáct skladeb, přičemž ty vznikaly v různém časovém období v rámci posledních pěti let. Album bylo zemitější, rockově říznější než předchůdce „Houses Of the Holy“ a platilo za těžký kalibr své doby. Skutečnost, že jednotlivé skladby vznikaly v různých obdobích a jiných studiích však nakonec projektu neublížila, i přes svůj eklektický charakter je nakonec deska opatřena uceleným zvukem a nesmírně dobrou produkcí. Kapitolou samou pro sebe je cover, na kterém se nachází upravovaná fotografie dvou vchodů do pětipatrového domu na St.Mark´s Place v manhattanské čtvrti East Village.



Když si detailně rozebereme materiál, lze dospět k těmto poznatkům. Úvodní „Custard Pie“ vznikla jako jedna z vůbec posledních skladeb na této desce a vlastně z celkového pohledu docela obstojně charakterizuje její drásavě nakřáplý sound. Suché a tíživé údery Bonhamových bicích skvěle pasují k surovým Pageovým riffům, song si drží hardrockovou nařachanost a k jeho hrubějšímu zvuku zdárně přispívá i zde poprvé trochu poničeněji vyznívající hlas Roberta Planta, který v roce 1974 zápolil s problémy s hlasivkami. Dlouho vězela v šuplících následující skladba „The Rover“, jejíž první návrhy se vztahují ke zkoušení uvnitř venkovské chatrče v Bron-Yr-Aur. Aby se kapela záhy pokoušela pozdržené a zprvu folkové písni dodat větší šťávu, zaměřila se na ní i v Headley Grange v letech 1971-73. Nakonec se docílilo vyloženě vymazlené podoby a tak píseň skončila v podstatně naducanější a energičtější podobě coby jedna z nejlepších ukázek Pageova kytarového mistrovství na dvojalbu „Physical Graffiti“. Jde o šťavnatý hardrockový kousek, kde se LED ZEPPELIN představují v nejlepším světle, skladbu totiž zdobí houpavý groove, sebejistá kytarová práce, v průběhu níž bylo použito i několik efektů, špičkové kytarové sólo a v neposlední řadě rovněž melodické vokální linky, zde gradující až ke klenutým refrénům.


Stále se tak nějak rozjíždějící a zastavující bluesový kousek „In My Time Of Dying“ je považován za velkou klasiku, i díky pomalejšímu tempu v prvé půli a svému religióznímu textu dokáže song posluchače uvést do stavu potřebného napětí. Fascinuje mne jeho střední část, kde se song vypíná k frenetičtějším momentům. Z mého pohledu jde spíše o skladbu pro bluesové fajnšmekry, která kapele na koncertech umožnila se vydovádět. Jimmy Page zde využívá různých kytarových zvuků, zvláště pak jeho oblíbená slide-kytara ovlivňuje výsledek. Skladba je staršího data, byla totiž napsána už na počátku šedesátých let a nenese autorství nikoho z LED ZEPPELIN. Byla kompletně přepracována z originálu, kterým se na svém debutu v roce 1962 prezentoval Bob Dylan. V podání LED ZEPPELIN získala zcela jiný charakter. Song „Houses Of The Holy“ má v sobě vlastně onu hravost skladeb, které se dva roky zpátky vyskytly na minulém albu. Song byl tehdy pro stejnojmennou desku připravován, ale jak jsem výše uvedl, jeho realizace se v termínu nezdařila, a tak byl ponechán na později. Jimmy Page na něm spolupracoval v newyorském Electric Ladyland studiu s Eddiem Kramerem.



Správnou ostrost má v sobě cestovatelská „Trampled Under Foot“, která se postupem studiových prací vyvinula v jednu z nejpamátnějších jízd tohoto období. Skladbu drží prazvláštně neklidný a stále se opakující motiv hraný Pagem, Bonhamem a Jonesem. V případě posledního zmíněného člena coby klávesáka obsluhujícího v tomto případě klavinet. Strojově přímočarý a drsný vál měl všechny předpoklady, aby zaujal, ačkoliv byl v průběhu studiových prací mnohokrát předělán, neboť Page bazíroval spíš na drsných kytarových riffech, zatímco Bonham se klonil k soulovější poloze. Výsledkem je nakonec směs obojího, nadžánrový song, kde se hudba LED ZEPPELIN dotýká až funkové oblasti. LED ZEPPELIN už dlouho toužili po nějaké exotičtěji vyznívající skladbě a následná „Kashmir“ jim tak brzy přišla velmi vhod. Byla vypilována v Headley Grange Pagem a Bonhamem, aby její těžký rytmus a kaskádový riff oba brzy vybrousili v něco nesmrtelného, John Paul Jones posléze přidal orchestrální zvuky hrané prostřednictvím melotronu, přičemž skutečné smyčce nahrály externí hudebníci. Song je zdaleka nejuznávanější a nejslavnější položkou z této desky a má punc naprosté hardrockové klasiky. Dost možná za to může onen chytlavý part navozující pocit střetu s východními kulturami a tamní mystikou. Text k této skladbě složil velký obdivovatel exotické hudby Robert Plant na své krátké dovolené v Maroku.



Druhé album zahajuje „In The Light“, která se zpočátku jmenovala „In The Morning“, ta představuje další mohutnou desetiminutovou položku. Jedná se o nejoblíbenější skladbu Jimmyho Page na této desce a Plantův zanícený zpěv, i text zmiňující věčný optimismus v životě, ji rovněž přidává na energii. Skladba rovněž patří k nejdelším. Následuje Pageova akustická instrumentálka Bron-Yr-Aur“, která se svého času mohla objevit už na albové  trojce, ale Jimmy Page byl přesvědčen, že se ještě nějak vyvine, nakonec se tak nestalo a píseň zůstala bez vokální stopy i bicích, tedy jen v akustické podobě. Odlehčená folk-rocková nebo spíš soft-rocková píseň má jméno „Down On the Seaside“ a kapela se v jejím případě tak trochu inspirovala americkou folkovou scénou ze západního pobřeží, konkrétně v tomto případě Neilem Youngem. Z mého pohledu čarokrásná záležitost, co nikdy nezestárne. „Ten Years Gone“ měla (stejně jako „In The Light“ nebo „Kashmir“) velkolepou podobu, Page zde vrstvil kytary ještě o něco více, než tomu bylo u kteréhokoliv songu LED ZEPPELIN a Plant v lyrické části vzpomínal na jednu ze svých dávných školních lásek. Skladba se díky své rozmáchlosti rovněž řadí mezi onu hardrockovou klasiku.



Poslední čtvrtinu zahajuje „Night Flight“, která patří bezesporu k jemnějším a svěžím věcem tohoto období, ačkoliv nejde o žádný ploužáček. I když s určitým nádechem hippie éry si ve studiu kapela pohrála. Zajímavě působí ono propojení mezi kytarou Page a Jonesovými hammondy. Text napsal Robert Plant v době, kdy shlédl v televizi dokument o hrozbách jaderné války. Skladba má silný protiválečný podtext a do jejího vzniku se maximálně zapojili všichni čtyři hudebníci. Pageovy party kouzlí, Bonham je dynamický a přesný a Jones vše dotváří prostřednictvím organ piána. Následovala „The Wanton Song“, jedna z méně nápadných položek, která se točila okolo jednoho Pageova riffu. Následovaly dvě ne až tak dravé, o to však pozoruhodnější rock´n´rollové záležitosti – první „Boogie With Stu“, což byla píseň vycházející z jednoho jamu LED ZEPPELIN s klávesákem od THE ROLLING STONES Ianem Stewartem, jehož piáno zde většinou podporuje jen jednoduchá rytmika a Plantův hlas, přesto všechno si myslím, že skladba s podobou country tradicionálu má své nemalé kouzlo. Hned po ní následoval druhý poloakustický rock´n´roll „Black Country Woman“, ten vlastně zůstal v šuplíku již od dob nahrávání předchozího alba „Houses Of The Holy“ na podzim roku 1972. Procítěný Plantův hlas zde bolestně úpí nad doprovodem kytarové akustiky, což asi nebylo následkem napadení zpěváka hejnem hus na dvoře před venkovským stavením, kde se pro zpěv Robert Plant rozhodl. Závěrečná „Sick Again“ je další z velkých blues-rockových čísel, song ve středních tempech, zatěžkaný a maximálně intenzivní. Jeho textovou náplní jsou groupies.



Po realizaci alba „Physical Graffitti“ se i ti největší nepřejícníci najednou o LED ZEPPELIN začali vyjadřovat mnohem pochvalněji. Kritika i fanoušci desku přijali bez výhrad. Dokonce známí britský publicista Nick Kent tehdy uvedl, že je deska nejlepším dílem kapely za celou dobu její existence a označil ji za hardrockové monstrum, surové a nebezpečné. Co se totiž v případě „Houses Of The Holy“ utápělo v hledání nových přístupů a zvuků, toho údajně „Physical Graffitti“ využilo bez váhání. Deska totiž zněla podstatně drsněji a rockověji a okamžitě po svém vydání se vyšplhala na špičku prodejních žebříčků, kde v rámci obou hlavních hudebních trhů vydržela několik týdnů. LED ZEPPELIN však tou dobou už pokračovali na další koncertní štace, tentokrát po Evropě a doma v Británii, jejichž vrcholem bylo pět vyprodaných londýnských koncertů v sále zvaném Earls Court v květnu 1975, o těchto večerech, na které celkově dorazilo 85.000 příznivců, se do dnes mluví jako o koncertním vrcholu kariéry této legendy.


18.01.2020Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

KrebsKandidat
18.01.2020 23:42

Skôr ako si pustím dosku, prečítam si recenziu. Ďalší skvelý album a kvalitná počítanie k nej - vďaka Stray.

 

ReverenD Bob
18.01.2020 12:58

Zrovna jsem posluchal tuhle hudební "pecku" a s napětím vyhlížel další Strayovou "recku"... A je to tady... A zase skvělé čtení... Zcela souhlasím s hodnocením, nic jiného než 100% nepřichází v úvahu...