Last Hardrock Outsider

LED ZEPPELIN - Houses Of The Holy

Z dnešního pohledu mnohé překvapí ono nasazení, s jakým se vrhali LED ZEPPELIN do stále dalších a dalších koncertních šňůr a že ještě u toho všeho stačili nahrávat s ročními rozestupy svá řadová alba. A opravdu ne ledajaká. Všechny jejich nahrávky až do poloviny sedmdesátých let jsou totiž ještě dnes považovány za nezpochybnitelnou hardrockovou klasiku a pravidelně se umisťují ve všemožných anketách o nejlepší rockové desky poslední třetiny 20.století. Perfekcionalismus a novátorský přístup ve studiích patřil neoddělitelně k partě okolo Jimmyho Page. Právě díky velkému koncertnímu zápřahu, po dobu prvních sedmi let existence LED ZEPPELIN, se studiové práce od druhé po šestou řadovku dokázaly vždycky protáhnout na dobu takřka celoroční, hudebníci zpravidla odjížděli z nahrávacího studia od nedodělané práce, aby se po několika týdnech na cestách vrátili a s větším odstupem pokračovali na nových skladbách. Bylo poznat, že kapela muzikálně zraje, neboť každé další album přineslo překvapující formu provedení. Ona dobrodružnost jejich tvorby se tak nevztahovala jen na jejich koncertní vystoupení, která byla tou dobou, díky skladbám roztahaným do dvacetiminutových bluesových jamů, protažena až na hranici tří hodin, ale rovněž na vývoj v rámci stylu nových skladeb. Dnes tak není možné o ani jednom z oněch klasických alb LED ZEPPELIN říct, že se podobá kterémukoliv jinému z jejich diskografie.



Od podzimu roku 1972 už se samozřejmě tvořilo i pro albového následovníka veleúspěšné „čtyřky“ a to v mobilním studiu postaveném na usedlosti v Stargroves, jejíž vlastníkem byl Mick Jagger. Znovu byl studiový proces krájen odjezdy na turné, ale také čím dál větším perfekcionalismem. Tou dobou LED ZEPPELIN soupeřili doma v Anglii o pozornost s novým fenoménem a sice s glam-rockovou horečkou, která tehdy naplno zasáhla nejen Londýn, ale globálně i ty nejvyšší patra britského hudebního mainstreamu. Rozjařené obličeje roztodivně naparáděné velkoměstské mládeže, užívající si na „parties“ za zvuků stěží tříminutových hitovek T-REX, SWEET, SLADE nebo Davida Bowieho, byly protiváhou k masivnější porci hudebního světonázoru, jaký vždy zastávali fanoušci LED ZEPPELIN. Tou dobou se tak opětovně rozhořel spor kapely s médii, kdy se, i přes příznivé recenze čtvrtého alba a slova uznání mířená k němu, kdosi stále snažil kapelu, jinak bez problému kvalitativně převyšující okolí, zastrkávat mezi dinosaury sloužící zájmům nadnárodních korporací. 


I přes fantastickou odezvu na jejich devátém americkém turné byl domácí britský tisk k Zeppelínům rezervovaný a své stránky plnil každodenními reportážemi z epochálně výpravné šňůry THE ROLLING STONES po USA, probíhající skoro souběžně s turné Zeppelínů, kde tehdy Stouni propagovali svůj magnum opus „Exile On Main Street“, zatímco se o LED ZEPPELIN tak nějak mlčelo. Roberta Planta velmi mrzelo, že doma v Británii se dokonce v obecné rovině pochvalněji mluví o JETHRO TULL, což čtveřice oprávněně považovala za neuvěřitelnou ignoranci, neboť ve Státech vydělala mnohem víc než velebení THE ROLLING STONES a z jiných interpretů jim v tomto ohledu stačil pouze Elton John a nebo krátce také Marc Bolan, jehož T-REX byli v sezónách 1971 a 1972 považováni dokonce za nové THE BEATLES.



Protřelý obchodník Peter Grant, jist si výsadní pozicí svých svěřenců, však tehdy zahájil novou taktiku ohledně fungování koncertních turné LED ZEPPELIN, zvláště pak těch amerických, do té doby pořádaných nejrůznějšími promotéry. Založil společnost, která si vzala ono pořadatelství sama na starost, přičemž bývalí organizátoři jejich akcí byli využíváni jen na doplňující služby. Je jasné, že od té doby se ještě navýšily zisky z koncertů, které tekly přímo Grantovi a samotné kapele. Efektivita výdělku byla tak ještě znásobena. Stinnou stranou tohoto období se však stala neodvratitelná skutečnost, že se k muzikantům začaly dostávat tvrdé drogy, což nebylo jen trendem postupujících sedmdesátých let, kdy bujel obchod se zakázanými substancemi, ale i faktem, že se rockoví muzikanti tehdy stali (hned vedle slavných herců) prakticky největšími celebritami. I LED ZEPPELIN se potýkali s užíváním kokainu, což byl stále ještě mezistupeň před pozdější několikaletou závislostí Jimmyho Page na heroinu. Zkrátka ona mladická etapa LED ZEPPELIN definitivně končila a z kapely se stala poměrně závažná instituce, jenž fungovala jako mašina na výrobu i útratu peněz.



Páté album odhalilo zcela nový zvuk a přístup LED ZEPPELIN ke skladbám. Deska vyznívala prakticky úplně jinak, než se do té doby hlomozná hardrocková mašina prezentovala. „Houses Of The Holy“ opravdu nepřipomínalo nic z minulosti a skladby utvářely dosti různorodý celek z náladovějších a jemněji uchopených písní, skrze které se směrem k fans promítala touha po objevení neoposlouchaných uměleckých horizontů. Masivní sound a celková závažnost na některých skladbách zkrátka nebyly k nalezení. Stylově bylo album nejrůznorodějším materiálem LED ZEPPELIN do té doby. Skladbami se dost často prolínal jakýsi závoj melancholie, který z desky činil podstatně jemnější dílo, než tomu bylo kdy v minulosti. Název alba vznikl až poté, co grafické studio Hipgnosis zhotovilo památný, zvláštně colorovaný obal s nahými dětmi lezoucími po skalnatých vrcholcích. Tento snímek byl pořízen v místě zvaném Obří schody alias Giant´s Causeway, nacházející se na pobřeží v Severním Irsku. Jde o skalnaté útvary, které jsou tvořené šestihrannými čedičovými pruty (tzv. kamennými varhany), které se zde dochovaly (v počtu 40.000) po nějaké dávné sopečné erupci.



Album „Houses Of the Holy“ se po obou březích Atlantiku stalo zjevně nejočekávanějším albem LED ZEPPELIN. Po úspěchu předchozí desky to bylo vlastně logické, neboť fanoušci vyhlíželi své další schody do nebe. Do dnes album z března roku 1973 platí spíš za jakousi odbočku stranou, která nenavázala na předchozí materiál a zůstala tak trochu ve stínu „Led Zeppelin IV“. Deska sebou nesla pachuť experimentu, který nikdy nebyl zcela doceněn, byť bylo znát, že se hudebně udělalo mnoho práce a kapela se posouvala od své robustní hardrockové polohy a toužila po civilněji pojatých výpovědích. Kritika album přijala ne zcela jednoznačně, ačkoliv se určitě nedalo mluvit o zklamání, neboť LED ZEPPELIN znovu podrželi fanoušci. Rozeberme si tedy jednotlivé písně.


Album zahajuje ve svižném tempu skladba „The Song Remains The Same“, v pracovní verzi nazvaná „The Campaign“. Píseň byla s předstihem prezentována na koncertech v rámci japonského turné už na podzim 1972 a brzy se zařadila do koncertního repertoáru, kde několik let vydržela (konkrétně do konce roku 1975). Hodně se mluvilo o jejím orientálním zabarvení, což ještě umocnily kytarové vrstvy připomínající chvíli zvuk sitáru či tambury. Ona úvodní rychlá pasáž, kde dlouho absentuje Plantův hlas, svým rozkmitaným charakterem nepřidala nikomu na klidu. Když konečně došlo na zpěv, Robert Plant svůj hlas rozvíjel z folkově vřelé polohy až kamsi k vrcholům svého výškového rozsahu. Za jejím napsáním stála určitě bombajská cestovní zkušenost obou hlavních person LED ZEPPELIN. Celá věc je ukázkou Pageova kytarového mistrovství a představuje právě tu ne zcela pochopenou, avšak dobrodružnější stránku jeho portfolia. Následující „The Rain Song“ i na koncertech na úvodní položku přímo navazoval, ani on však nepůsobil zrovna prvoplánově. Šlo ve svém vyznění spíše o abstraktní a nanejvýš hypnotizující náladovku, tolik vzdálenou zvuku původních LED ZEPPELIN. V textové rovině jde o vztahovou píseň, kterou Robert Plant pojal jako cestu životem po radostech a bolestech zamilovanosti. Melotron Johna Paula Jonese, simulující zde zvuk smyčců, dodává této křehké a zasněné písni úctyhodný ráz. Ačkoliv se původně mělo jednat o instrumentálku, nakonec se přeci jen vyvinula v cosi zajímavějšího. Prostorová Pageova kytara zde vydatně přispěla k pocitu klidu a bezpečí a ten vlastně nebyl u LED ZEPPELIN zcela běžný.



O něco bytelněji ve výsledku působí třetí píseň „Over the Hills And Far Away“, přestože svým tématem, zabývajícím se smyslem života, navazuje na „The Rain Song“. Robert Plant v textu přemýšlí o svém místě v životě a v lásce a pojímá ji jako udivující přelet nad hornatou krajinou. Skladba se asi nejvíce blížila staré podobě LED ZEPPELIN a nakonec se vyvinula k hlučnějším momentům, kterým udávaly ráz především vlnící se riffy Pageovy kytary s baskytarou Jonese, rytmika měla tak konečně více možností se ukázat, což John Bonham využíval a šel doslova na dřeň vlastních schopností. „The Crunge“ je asi nejméně stravitelnou skladbou a rovněž jednou z těch experimentálních. S Pagem v čele se zde LED ZEPPELIN překvapivě hnali do teritoria funku, kde se jako doma nacházel spíše umělec jako James Brown. Tento pán je ostatně rovněž zmíněn v textu písně. Neklidná atmosféra, mrouskavý Plantův hlas a strojová tempa podpořená Jonesovým syntezátorem, to vše dělalo ze skladby doslova sevřenou novátorskou položku. Když o tom tak přemýšlím, možná šlo opravdu o předzvěst pozdějšího hnutí new wave. Mnozí song považovali za nešikovnou variaci funku a soulu, ale třeba John Paul Jones si tento vál velmi oblíbil a dlouho jej považoval za dokonalý.


„Dancing Days“ zahajuje druhou stranu a má v sobě rovněž náznaky čehosi netypického. Vlastně působí trochu bezemočně až strojově, což je, při vzpomínce na vypjaté bluesové vály z prvních alb podivné, a při faktu, že jde o skladbu oslavující radost ze života, vlastně ještě podivnější. Ona neživost je zde tak vzdálena někdejšímu bluesovému naturelu Britů. Mě však její poslech lahodí a musím přiznat, že v této „nezávislé“ a odlehčené poloze, tolik vzdálené obecnému mínění o hard rocku sedmdesátých let, se mi LED ZEPPELIN vlastně líbí. Plant už se nežene do výšek a působí spíše civilně a umírněně. Na pozadí kouzelných slide-kytarových partů zde pouze ležérně deklamuje a vytváří zajímavě tlumený kontrast k oné parádě, kterou zde rozehrává kytarista Jimmy Page. Hodně si to od některých skalních fanoušků i kritiky ve své době odskákalo následné reggae „D´Yer Maker“, mě však tento Plantův hitově odlehčený až stydlivý song s karibskou náladou a ozvěnami odkudsi z padesátých let baví. Při vědomí vzestupu odlišných žánrů v druhé polovině sedmdesátých let (těch spjatých spíše s punkovým hnutím - ať už šlo o již zmíněné reggae či new wave formy rocku) působí na mne v kontextu LED ZEPPELIN tahle věc vlastně dost futuristicky. Hodně lidí však právě tuhle zvláštní píseň nemusí, nepřipomíná jim totiž nic z toho, co by mělo reprezentovat jméno LED ZEPPELIN, zpěvák si však svůj kousek na desce pevně obhájil a nebýt protestů jeho spoluhráčů, dostala by se pravděpodobně i na singl. Důvod, proč mám zkrátka Planta rád.



Nádherná Jonesova suita „No Quarter“dosahující bezmála sedmi minut, se brzy stala nedílnou součástí koncertů LED ZEPPELIN a to až do konce jejich fungování. Zádumčivý a pomalý song s potemnělou náladou, který stál zejména na syntezátorech J.P. Jonese, působil oproti několika předchozím písničkám, i díky svému závažnému námětu, velmi kontrastně. Šlo však o mistrovské dílo. Baskytarista věnoval song památce svého otce, který zemřel o několik let dříve a Johna Paula na jeho hudební pouti podporoval. O co tedy jde? Hudba vypráví svůj vlastní závažný příběh, který sám o sobě posluchače uhrane, no a Plantův text naráží na severskou válečnou mytologii a návraty z mořských dálav. Poslední song „The Ocean“ má však podobu určité banality a ačkoliv se rovněž nevyhne mnoha instrumentálně zajímavým fázím, celkový dojem z alba nakonec nezvedne. Posluchač se v průběhu této písně může domnívat, zdali se zpěvák zabývá pozorováním mořské hladiny nebo jestli onen nekonečný vodní prostor ve skutečnosti neznamená armádu oddaných fanoušků vlnících se před pódiem. 


Celkově je album „Houses Of the Holy“ zvláštní deskou a řadí se spíše mezi úkroky stranou, které nebyly nikdy zcela doceněny onou anonymní většinou. Obsahuje spíše experimentální polohy LED ZEPPELIN a pro milovníky hitových vypalovaček opravdu není tím pravým, byť se nezpochybnitelné kvality i tohoto díla časem projevily a tak jeho umělecká hodnota s plynoucím časem pouze rostla. Kapele se fanoušci odměnili novými rekordy v návštěvnosti zejména na jejich americkém turné. Např. ve floridské Tampě přišlo na koncert 57.000 fanoušků, napříč Spojenými státy americkými tak padaly sedm let staré rekordy THE BEATLES a svět měl stále o největší kapele dané doby jasno.


10.01.2020Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Flooder
16.05.2020 20:03

Moc čteš Miévillu

 

Stray
15.05.2020 21:24

DarthArt: Dík, to je dobrý.:-) Už jsem se nastavil spíš tak, že mne to motivuje k další práci. :-) Naše ostrovní zem srostlá z mořských korábů - Armada - jede dál... s dolovači výzev a docilovači met na palubách... nastaveni bez pochybností jedou dál vstříc bájné jizvě na konci oceánu.

 

DarthArt
15.05.2020 15:22

Jaroslav74: Jaroslave, udělat takovýhle článek, to je obrovská práce a úplně každému se může stát, že někde něco napíše nepřesně - třeba jestli k něčemu vyšel singl nebo nevyšel (já osobně nevím, jestli máš pravdu nebo nemáš). Zřejmě si vůbec nedokážeš představit, kolik si člověk musí nastudovat věcí, faktů, muziky, srovnat si osobní dojmy s objektivním fakty a podobně - než vytvoří takovýhle seriál. Tak by bylo možná lepší na to reagovat méně arogantně než větami typu "nejsou to nedobytné informace". A když už arogantně, tak aspoň bez gramatických chyb ("nedobitné"), vypadá to takhle hrozně hloupě.

Sorry, že jsem trochu ostrej, ale vím, jak moc na tom všem Stray maká, kolik toho ví, a tak mě může vzít čert u každé takovéhle chytrácké kritiky. Sepsat desetidílný seriál je trochu jiná dřina, než vypláznout čtyři řádky odsouzení.

 

Stray
15.05.2020 06:35

Čerpal jsem ze tří knih o LED ZEPPELIN. Pakliže to tam píšu ( na to abych si teď četl svůj článek a přemýšlel nad tím, kde se tam co vzalo nemám čas, možná v sobotu), tak jsem si to určitě nevycucal z prstu. Osobně si myslím, že jsem chtěl hlavně říct, že Houses of the Holy značilo radikální změnu zvuku a celkové formy uchopení skladeb, takže po velkém úspěchu Čtyřky zprvu (v prvních týdnech) budilo nejednoznačné reakce, přesto však nejednoznačné reakce u LZ znamenají trochu něco jiného než je tomu u jiných, jedná se pořád o přízeň a zájem milionů lidí. Chtěl jsem říct, že ta deska nenabídla takovej nájezd na vrchol jako deska IV, ale naopak se snažila o jemnější introspektivnější vyznění, takže to byl úkrok stranou, který zprvu leckdo přijal méně nadšeně. V tabulkách se samo dnes deska umisťuje, stejně jako byla úspěšná i prodejně, LZ jako nejslavnější kapela sedmdesátých let se pohybovala v úplně jiných číslech, než když zůstal mírně za očekáváním někdo jiný.

 

Jaroslav74
15.05.2020 03:56

Nedá mi to, abych nepodrobil recenzi tuto tvoji recenzi. Houses of the Holy je skutečně nějde jinde než předchozí alba LZ,ale že by se setkala s nepochopením? Sám píšeš, že na koncertní šňůře po vydáni alba padali návštěvnické rekordy. Kde se ti návštěvníci asi vzali? V US i Britské (a mnoha dalších) hitparádě 1.místo. Kritikou naopak vysoce hodnoceno. Do dneška patří do top10 nejprodávanějších hard&heavy alb všech dob. Z dnešního pohledu například na serveru Best Ever Album 4.nejoblíbenější
album Led Zeppelin(pred Physical Graffiti!). To nevypadá na nepochopení. A Zmíněná skladba v reggae stylu(jejíž jméno nemůžu napsat, jelikož to server vyhodnocuje jako chybu a odmítá to odeslat:-)) samozřejmě na singlu vyšla. V US singlové hitparádě obsadila 20.místo. Čili se stala jejich 4. největším americkým hitem. V Británii singly nevydávali vůbec. Nic ve zlém, ale to nejsou nedobitné informace.

 

Prowler80
11.01.2020 15:00

*Přiznávám...

 

Prowler80
11.01.2020 14:47

S bodovým hodnocením se plně ztotožňuji. S povděkem kvituji, že jsi neopomněl zdůraznit významný podíl mellotronu na celkovém vyznění kompozice The Rain Song. Přiznáván, že pro tento klávesový sampler mám odmala velkou slabost.