Last Hardrock Outsider

LED ZEPPELIN - Coda

Důvodem vzniku posmrtného alba „Coda“ (vydaného v listopadu roku 1982) bylo naplnění smlouvy mezi domovskou značkou Swan Song a Atlantic Records, která byla vystavěná v tom smyslu, že LED ZEPPELIN v rámci jejich kooperace realizují pět dlouhohrajících desek. Po třech studiovkách – jmenovitě „Physical Graffiti“, „Presence“ „In Through the Out Door“ a jedné živé nahrávce „The Song Remains The Same“ tedy zbývalo naplnit dohodu pouze jedním titulem. Už na začátku roku 1982 se tak Plant, Page a Jones začali přehrabovat v nevydaném materiálu. Probírali pásky s cílem nalézt to nejpoužitelnější k sestavení nahrávky, která by mohla co nejdůstojněji zakončit etapu společného fungování. Neměli však v úmyslu se nově skladatelsky angažovat, tedy zkomponovat, nahrát a vydat úplně nové skladby v doprovodu nějakého kooperujícího bicmana, šlo jim jen o to, naplnit smluvní podmínky. Z toho důvodu není vlastně „Coda“ chápáno jako regulérní řadové album, nýbrž jako sbírka kompilační, jejíž náplň tvoří v průběhu dvanácti let nahrané, ovšem nikdy nerealizované skladby. Nahrávka se tudíž nikdy nemohla vyrovnat žádnému z předchozích děl. Do dnes „Coda“ působí jen jako dovětek kariéry největší hardrockové kapely všech dob.



Snad s výjimkou velkolepě pojatého londýnského koncertu z prosince roku 2007, kde trojici doprovázel na bicí Jason Bonham (Johnův syn), spolu Robert Plant, Jimmy Page a John Paul Jones pod hlavičkou LED ZEPPELIN od roku 1979 nikdy nevystupovali, neboť nejenže považovali oživování značky bez účasti Johna Bonhama za nesmyslné, ale hlavně si nebyli jisti potřebnou dávkou kvality a entuziasmu, který by byl nutný pro zdárné, životaschopné a alespoň trochu dlouhodobější naplnění comebacku legendy. Jistý si nikdy nebyl hlavně Robert Plant, který již v osmdesátých letech rozjel poměrně zdařilou sólovou dráhu a vše, co by dělal se svými někdejšími spoluhráči, by mu v podstatě stěžovalo situaci a nevypovídalo by to zcela přesně o jeho skutečném uměleckém rozpoložení v postupující době. V oněch nadcházejících dekádách, které byly podstatou i atmosférou tolik odlišné od sedmdesátých let si šel zkrátka každý svou cestou. Pokud pomineme nejrůznější živáky a kompilace, album „Coda“ můžeme považovat za definitivně poslední věc, kde se nachází nikdy dříve nevydané skladby LED ZEPPELIN.



Sbírka v původním vydání z roku 1982 je sestavena z osmi skladeb, které jsou čerpány z rozličných fází kariéry v postupujících sedmdesátých letech a my si je zde letmo přiblížíme. Nejstarší dvě položky jsou dokonce pořízeny v živém podání a sice byly nasnímány na koncertě LED ZEPPELIN v londýnské Royal Albert Hall 9.ledna 1970, tedy v době po vydání albové dvojky. Jde o skladby „We´re Gonna Groove“ a „I Can´t Quit You Baby“. Záznam fantastické akce ostatně vyšel několikrát i posléze a jeho obrazové zpracování je součástí těch nejlepších DVD kompilací LED ZEPPELIN v historii. Obě skladby ctí zvuk a pojetí počátků legendy a vyzdvihují jejich hromový přístup a inklinaci k blues rocku. Atmosféra akce byla fantastická a bohové se nacházeli na svém počátečním vrcholu. Další ze starších položek má název „Poor Tom“ a jde o song, který byl vymyšlen v roce 1970 na chatě v Bron Yr-Aur ve waleských horách. Skladba silně inklinuje k folkové podstatě třetího alba a obsahuje celou řadu dřevních zvuků a motivů přisuzovaným kytarovému tradicionalismu a country. Kytary jsou v nich často doprovázeny foukací harmonikou a podtrhují rozpoložení tvorby LED ZEPPELIN dané doby. 


Poměrně zvláštně zní „Walter´s Walk“, která připadá na období řadovky „Houses Of the Holy“, song však údajně vyzníval o něco tvrději a méně pestře a hravě, než tomu bylo u skladeb ze zmíněné desky, což je vlastně již od poslechu patrné. Zde opravdu ona jemnost scházela a tak se nelze divit, že tento surový vál byl onehdy pozdržen na neurčito. „Bonzo´s Montreaux“ je instrumentální song, jehož hlavním hrdinou je právě bubeník John Bonham, takže jde o hodně výživné bubenické dovádění pořízené v době exilu kapely ve švýcarském letovisku, kam se hudebníci na čas uklidili před britskými výběrčími daní v roce 1976. Poslední trojice skladeb připadá k období studiového nahrávání ve švédských Polar studios a měla se nacházet na albu „In Through The Out Door“ z roku 1979. Mám na mysli samozřejmě písně známé pod názvy „Ozone Baby“, „Darlene“ a „Wearing and Tearing“. První jmenovaná je poměrně rychlý šrumec, o kterém si zpětně myslím, že by onu rozháranou a v podstatě vyměklou desku z roku 1979 oživil, druhá má spíše punc odrhovačkové zbytečnosti, no a třetí je naopak poměrně neurvalou položkou, na které by se dalo udělat ještě kus dobré studiové práce. Kapela se však s materiálem nahraným v minulosti již příliš předělávat nechtěla, a tak bylo vše ponecháno, jak bylo v době původních prací nahrané.



V roce 1982 již LED ZEPPELIN dva roky společně nefungovali. Robert Plant měl v době vydání této kompilace za sebou dokonce již vlastní debutové album, které se shledalo s poměrně pochvalnou odezvou a i jeho dva spoluhráči už se věnovali svým věcem. Společný příběh kapely se tak definitivně uzavřel a vlastně je asi dobře, že s jejich jménem nebylo do dnes nijak hazardováno a pod značkou LED ZEPPELIN se ukrývá právě oněch dvanáct let společného hraní skvělého hard rocku a devět studiových alb. Jimmy Page, Robert Plant, John Paul Jones a John Bonham se tak navždy stali nejcharakterističtějšími představiteli rocku let sedmdesátých.


07.02.2020Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
18.02.2020 14:23

Konnie : Díky.

 

Konnie
17.02.2020 14:04

Díky moc za obsáhlý seriál... :-)

 

gotta
09.02.2020 09:42

Poslední roky mě Led Zeppelin hodně chytli a docela intenzivně je poslouchám. Do své fonotéky jsem postupně zařadil v podstatě všechny řadové alba kromě posledního Coda. Ještě jsem z něj neslyšel tuším ani notu a tak to musím co nejdřív napravit:) Každopádně hlavně díky za celý tento velice fundovaně napsaný seriál, který jsem si přečetl opravdu s chutí. Už chvíli plánuju, že nakoupím nějaké knížky o LZ, tak jsem si to tady dal jako velice výživný předkrm:-)