Last Hardrock Outsider

L.A.GUNS - V časech boje o přežití 1994-2000 2/3

Jak známo v první polovině devadesátých let zastihla rockový svět klimatická bouře v podobě proměny celé scény a to ve smyslu výměny stávajících zavedených jmen za zcela nové a jiné hodnoty a formy vyjádření zastávající kapely. Hodně lidí se dnes odvolává na vlnu grunge, která se v roce 1991 šířila ze Seattlu, ale z mého pohledu šlo o souhrn proměn, jenž se netýkaly jen a pouze jednoho druhu rocku, vycházejícího právě tou dobou z jednoho trendy města na severozápadě Ameriky. O nahrávací smlouvy rázem přicházela do té doby naprosto zavedená a komerčně úspěšná jména, aby byla jejich místa nahrazena novými idoly deroucími se na světlo z oblastí alternativní a klubové scény. Ve Spojených státech amerických, tehdy zasažených recesí, se postupně vytvořilo dokonalé podhoubí pro nastartování  proměny zájmu mladé generace o nové hudební žánry a celý proces byl navíc nepokrytě přiživován tiskem a vydavatelstvími potřebujícími znovu nastartovat stagnující prodeje, odepisujícími šmahem desítky hvězd osmdesátých let kamsi na smetiště dějin. Pro hard rock, sleazy rock a rock´n´roll nastala apokalypsa, kdo se nejmenoval zrovna AEROSMITH, GUNS ´N´ROSES nebo BON JOVI, letěl do koše. Vždyť co si myslet o období, kdy začali mít problémy i VAN HALEN (mírné) nebo MÖTLEY CRÜE (větší)?


 

 

Jakkoliv se rok po vydání alba „Hollywood Vampires“ hovořilo o definitivním rozpadu L.A.GUNS a členové této kapely se prakticky skoro dva roky nestýkali, nešlo v žádném případě o ukončení činnosti, ale pouze o přestávku nutnou na zorientování se v onom nepřehledném terénu. Tracii Guns s koncertním projektem CONTRABAND, kde dokonce tvořil kytarový tandem se svým vzorem Michaelem Schenkerem, objížděl Státy a živil své naděje na vydání svého prvního sólového alba. Nakonec udělal dobře, když svůj záměr odložil a na místo toho povolal do zbraně své dlouholeté spoluhráče a sice s tím, že bude lepší zkusit tedy nahrát ještě další řadové album L.A.GUNS, jakkoliv mu muselo být jasné, že se desce nedostane žádné velké propagace. Skladeb nastřádal hromadu a ty měly být údajně nejtvrdší a nejagresivnější v dosavadní historii souboru a měly jít rovněž více naproti opravdovosti či měnícímu se klimatu na rockové scéně.

 

Vicious Circle  (1994)

 

Za vyhozeného bubeníka Steva Rileyho byl do studia povolán jednorázový záskok, který obstaral studiový hráč Michael Gersema, jinak se sestava vůbec nezměnila a kapela se vrátila ke svému klasickému složení z předchozích řadovek, tedy Phil Lewis/ Tracii Guns/ Mick Cripps/ Kelly Nickels, a udělala naposled všechno pro to, aby za jménem L.A.GUNS šla ven pouze kvalita. Materiál se nakonec povedl a reflektoval moderní pojetí rock´n´rollu s důrazem na tvrdší riffovější kytarový zvuk. Nicméně skladbám nechyběly dobré nápady a typické harmonie známé fanouškům již z předchozích, sice trochu zastaraleji vyznívajících, ale o to mnohem úspěšnějších desek. Slabinou projektu byla absence hitového trháku a naprosto žádná propagace ze strany vydavatelství, které už to s kapelou dávno předem odpískalo. Jakkoliv existovala snaha projektu opatřit nějaké stěžejní šlágry prostřednictvím skladeb jako „Chasing the Dragon“, kterou vnímám coby paráfrázi na „Sweet Emotions“ od AEROSMITH,  „I´d Love To Change the World“, což byla předělávka letitého hitu TEN YEARS AFTER z pera jejich frontmana Alvina Leeho, a nebo díky znovuzařazení balady „Crystal Eyes“ nacházející se už na minulé řadovce, nepodařilo se vykřesat naděje na nápadnější pozornost. Deska však působí moderně, silně a sevřeně, ostatně stejně jako podobné projekty vydané tentýž rok dalšími kolegy z branže (MÖTLEY CRÜE, THE CULT, THE ALMIGHTY, THE BLACK CROWES, QUEENSRŸCHE…). L.A.GUNS do svého mohutnějšího soundu zabudovali řadu zajímavých ingrediencí: pestrou paletu akustických kytar, občasné hammondy i klavír, nebo ve dvou skladbách se objevila dokonce countryová foukací harmonika (např. Traciiho dálniční boogie „Nothing Better To Do“), a dílo se tak vykazovalo celou řadou povedených skladeb, mezi kterými vzájemně kontrastovaly punkově vedené nářezy jako „Face Down“, „No Crime“, „Kill That Girl“, s věcmi rozmáchlejšího naturelu, jenž nešetřily na zajímavějším nástrojovém obsazení a vrstevnatosti – patří sem právě ty nejlepší věci nahrávky jako „Long Time Dead“, „Fade Away“, „Why Ain´t I Bleeding“ nebo závěrečná „Kiss Of Death“.

 

(80%)


 

 

American Hardcore  (1996)

 

Po naprostém propadu „Vicious Circle“ nezůstává v L.A.GUNS kámen na kameni a Tracii Guns se stává na šest let jediným výsadním majitelem značky, kterou hodlá vést směrem více spjatým s aktuálním děním na tehdejší, crossoverem hodně poznamenané rockové a metalové scéně, k čemuž mu dopomáhá jak nové vydavatelství CMC International, tak samozřejmě úplně nová jména v sestavě, neboť vyhazov postupně dostali, jak Mick Cripps s Kelly Nickelsem, tak samozřejmě i zpěvák Phil Lewis. Tehdejší klima v hudebním průmyslu nebylo pro hardrockové party zkrátka vůbec dobré a vše působilo tak, jakoby se snad každý kdo kdy hrál tenhle žánr, měl zdekovat do podzemního bunkru a již nikdy nevylézt, takže i Tracii Guns ve strachu o svou budoucnost promptně pozměnil koncepci své kapely. Došlo sice k návratu Steva Rileyho za bicí, ale k němu se připojila dvě zcela nová jména – zpěvák Chris Van Dahl a baskytarista Johnny Crypt. Hudba, kterou tenkrát L.A.GUNS začali skládat vůbec nesouzněla s dosavadním rock´n ´rollem a postupy obsažené ve skladbách vyznívaly mnohem tvrději, metalověji a zaměřovaly se na strojové agresivní riffy, jakoby se Guns inspiroval především u kapel typu PANTERA, PRONG nebo také STUCK MOJO. Texty o vztazích byly nahrazeny sociální tématikou a zájmem o psychochologické deprivace, houfy lehkých holek vystřídány hispánskými gangy kšeftujícími s drogami a zbraněmi. V jistém smyslu právě deska „American Hardcore“ představuje totožný hudební model, s jakým u nás vešli v devadesátých letech ve známost kupříkladu severočeští KRUCIPÜSK. Nicméně kdyby tahle deska vyšla tehdy v Čechách, bezesporu by patřila k tomu nejlepšímu z devadesátých let, ovšem v rámci hudby, kterou L.A.GUNS od začátku hráli a s přihlédnutí k zahraniční konkurenci bylo album hodně průměrné a chyběl mu jednotící koncept. Co na tom, že Chris Van Dahl byl v jádru docela dost slušný zpěvák, stejně jako že některé věci měly patřičný říz – riffové brusky „What I´ve Become“ a „Unnatural Act“ duněly parádně, chlapským sborem opatřená a snad nejvíce uhrančivá věc „Give“ nebo výtečně namakaná punkovka „Next Generation“ také stály bezesporu za pozornost, ovšem když to celé postrádalo spojitost s čímkoliv z minulosti L.A.GUNS, fans se tím vším cítili zmateni. Jednu skutečnou lahůdku však „American Hardcore“ opravdu obsahuje a je jí dle mého balada „Hey World“, ve které Van Dahl zní jak Stiv Bators (ex-DEAD BOYS, THE LORDS OF THE NEW CHURCH) a zmíněná skladba hodně připomíná někdejší kultovní street-rockové desperáty z Finska HANOI ROCKS. Třešničkou na dortu pak byla vcelku povedená předělávka sabbathovské klasiky „War Pigs“. Avšak tohle vlastně také svědčilo o nekoncepčnosti a roztříštěnosti dílka a L.A.GUNS znovu čekalo problematické období bez smlouvy a s víc než jednou změnou v sestavě.

 

(60%)


 

 

Shrinking Violet  (1999)

 

Po dalším neúspěchu jsou Traciiho L.A.GUNS v druhé polovině devadesátých let na pokraji rozpadu, nemluvě o jeho realizaci sólové prvotiny v roce 1998 (nikdy jsem neslyšel). Zpěvák Chris Van Dahl dostává po roce a půl působení padáka a na jeho místě se objevuje na určitou chvíli Joe LesteBANG TANGO, nakonec i on nevydrží a těsně před nástupem do studia Tracii Guns ohlašuje, že novým právoplatným frontmanem jeho kapely se stává někdejší lídr od LOVE/HATE Jizzy Pearl. Jediné s ním natočené album se do světa dostává prostřednictvím distribucí několika malých vydavatelství v roce 1999. Osobně vlastním původní verzi od francouzské značky Axe Killer, kde se nachází dvanáct skladeb včetně parádního coveru „How Many More Times“ od LED ZEPPELINKromě Jizzyho Pearla nicméně sestava ve studiu zůstává stejná jako u minulé desky, tento stav však nevydrží dlouho a ještě než se album dostává k posluchačům je Johnny Crypt u baskytary vystřídán Chuckem Garricem. Album „Shrinking Violet“ charakterizuje jakýsi matný psychedelický opar, ale ve srovnání s předchozí fošnou „American Hardcore“ lze říci, že se kapela více méně vrací k sleazy rockovému projevu, jakkoliv poněkud deformovanému tužbou po abstraktnějším uměleckém vyznění. Přiznám se, že tohle album vlastně nemám příliš v lásce a není to pouze díky zabarvení hlasu Jizzyho Pearla, který mne v mnoha okamžicích přijde ještě protivnější než pisklák Whitfielda Cranea z UGLY KID JOE či Vince Neila z MÖTLEY CRÜE, ale na vině je i velmi slabá produkce Gilbyho Clarkea, někdejšího kytaristy od GUNS N´ROSES z časů turné k jejich slavné dvojdesce „Use Your Illusion“. Gilbymu ani Traciimu se totiž nepodařilo vypíchnout stěžejní místa a album působí unaveně, bez energie a celkově se rozlejvá, aniž by si posluchač stačil všimnout nějakých stěžejních bodů. Jasně, nejlepší jsou zde dvě atmosférické polo-balady „Dreamtime“ a „Barbed Wire“ vlastnící zajímavé melodie, zatímco svižnější songy typu „California“ nebo „I´ll Be There“ považuji právě díky Pearlově hlasu za totálně nesnesitelné. Není to sice celkově úplnej průser, ale ani barová bluesovka „Bad Whisky“ nevytrhne „Shrinking Violet“ z oblasti průměru. Postupující devadesátá léta jsou tak v případě L.A.GUNS charakterizována Traciiho stálým bojem o přežití jeho vlastní značky.

 

(60%)

 

 

 


28.07.2017Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
29.07.2017 12:11

To přece musíš znát ze sportu, co se stane s výkonností, když ti lidi kolem tebe začnou dávat najevo, že ti nevěří... i kdyby ses snahou posral, stejně přijdou chyby... ale na druhou strannu, když už tu kdosi kdesi bájí o dokonalých dílech, povinnost jsou stejně jen Rolling Stones a Grand Funk Railroad, u ostatních skupin můžeš některý alba vynechat nebo konkrétní skladby přeskakovat:-))))))) Opět mě v souvislosti s krásným článkem o nelehkých časech oblíbené bandy napadla kacířská otázka: jak je možný, že MCA Music Corporation of America (v druhé půli osmdesátek však spíš Music Cemetery of America) vypakovala z lodi svý hlavní hvězdy v takovým předstihu??? tzn. ještě před rokem 1990, co mohlo přimět firmu vyhodit mistra A. C. před Trashem?