Last Hardrock Outsider

KVELERTAK - Meir

Skandinávský poloostrov se již po léta honosí hojnou líhní kvalitních hudebních formací a místní chladné podnebí má pravděpodobně dosti blahodárný vliv pro vznik různých odnoží a hybridů rock-metalové vegetace. Jedním takovým soudobým úkazem je nabušený spolek KVELERTAK pocházející ze Stavengeru, třetího největšího města Norského království. Před třemi lety, na své eponymní prvotině, nabídla tato cháska zlotřilých Vikingů velmi svojské podání „Motorheadovsky“ nadupaného rock´n´rollu mocně nadopovaného koňskými injekcemi black-metalového zla, které bylo navíc podtrženo hutným hardcorovým vyzněním. KVELERTAK se svým svalnatým stylem a tvůrčími ambicemi nejenže nezapadli, oni dokonce vyvolali pěkné pozdvižení na přecpaném rockovém rynku. Proto se nelze divit i značným očekáváním vkládaným do druhé desky, jejíž emisi už zajišťuje renomované vydavatelství Roadrunner Records, které se za poslední dekádu může pochlubit slušným skautingem sbírajícím kapely, jež většinou právě vyhovují aktuálním trendům a náladám posluchačů tvrdé muziky.



Sextet agilních drsňáků pojmenoval novinku příznačně „Meir“ neboli „více“. Překlad ovšem nenajdete v Anglicko-Českém slovníku, jelikož jedním z nejvýraznějších znamení těchto inovátorů těžkého kovu je, že písně drtí ve svém rodném jazyce. Jak i sám soubor vysvětluje, texty v zásadě neřeší nic objevného, jenom klasická rock´n´rollová témata, a mateřština jim prý padne daleko lépe než Angličtina, klasický to jazyk žánru. Nutno říci, že Norština jejich hudebním podkladům skutečně nevadí, na druhou stranu nemohu tvrdit, že by je nějak zvlášť zpestřovala. Dalším poznávacím rysem, který není zas tak běžný je využívání tří kytar a zde se dá s klidným svědomím pochválit síla vycházející z osmnácti strun, jež dokáže, především v rychlejších válech, posluchače pořádně rozpumpovat nebo přinejmenším zaujmout.


Pokud tedy soubor žhaví kytary na plné obrátky (podobně jako lufťáci cirkulárky na svých chalupách v neděli brzo ráno) pak je vše v naprostém pořádku a hudba má strhující sílu i díky vydatnému sólování. Energii kapely bych v tuto chvíli přirovnal ke služebně starším a undergroundovým šrumem řádně ošlehaným krajanům TURBONEGRO viz. jejich výtečná poslední deska „Sexual Harassment”. Nevadí ani občasná, avšak stále přeci jen přítomná monotónnost, která je do velké míry daná i ne příliš variabilními polohami chraplavého vokálu. Tato je ale po většinu času vítězně rozbíjena výše zmiňovanými říznými ingrediencemi. Ony časté nabroušené black-metalové vsuvky kytar a všudypřítomná punková melodika či dravost s krátkými rockabilly proklady („Bruane Brenn“ nebo „Evig Vandrar“) fungují opravdu na výbornou. Jeden z nejlepších příkladů nabízí skladba „Trepan“, která nejenže servíruje vyrovnaný koktejl všech těch zběsilých hudebních tanečků, ale umí nabídnout i příjemné mírnější plochy v hardrockovém hávu. Hardcorová nasranost je hmatatelná a v několika záležitostech je vydatně podporována i živelnou rytmikou např. „Snilepisk“. Největší předností a lákadlem zůstávají ony kytarové nápady resp. jejich vzájemná kombinace, jinými slovy orgie. Jejich kouzlo, bohužel, končí ve chvíli kdy se rozhodnou zavést posluchače na jakousi oddychovější, nikoliv celkovému zdraví opusu prospěšnou, kondiční procházku.


Své dumavější rozpoložení nám šestice nabízí v posledních třech skladbách, znamenajících téměř dalších dvacet minut, které bleskurychle a totálně vybijí předchozí obrovský náboj kolekce, jež, z mého úhlu pohledu, měla se skončit na položce číslo osm „Nekrokosmos“, protože už tato již pomalu indikuje jisté tvůrčí bloudění. Novinka by sice měla pouze nějakých třicet minut, ale obstála by u mě se ctí a potleskem, tak jak tomu bylo u předchůdce. „Meir“ zkrátka na pozicích devět až jedenáct očividně dochází dech, a tento fakt se kapela snaží zamaskovat intelektuálnějším vyzněním a zbytečně našponovanou minutáží skladeb. „Undertro“ sedm minut bez většího nápadu ležérně přežvýkává léty provařený riff, no a předposlední devíti minutová etuda „Tordenbrak“ sice opět jaksi nabírá tempo, ale svou kolovrátkovou plochostí už vyloženě nudí, přičemž křečovité pištění kytar ke konci doslova rve uši. Situaci nezachraňuje ani rozjuchaný poslední vál nesoucí jméno kapely, jenž spíše paradoxně plní roli onoho řečnického, posledního hřebíku do rakve.


Historii KVELERTAK bych přirovnal k výbuchu supernovy, kdy po jistém stavu ohromení a fascinace budeme hledat co zbude potom, až se usadí hvězdný prach. Zatím je tento jev pořád hodný pozorování sestry a bratři.


24.05.2013Diskuse (0)Subeer
jirikubis1975@gmail.com