Last Hardrock Outsider

KRVAVÉ LETOPISY - Koncentráky: Impérium násilí (2.)

Už několik měsíců po vzniku koncentračních táborů bylo zřejmé, že tato extrémní vězeňská zařízení splnila svůj účel a pomohla nacistům doslova během pár týdnů zlikvidovat v Německu demokracii a právní stát. Protože ale vyznavači hákového kříže při utužování diktatury počítali s čím dál větším množstvím vězňů a protože dosavadní chaotické poměry v lágrech by do budoucna celý perzekuční systém oslabovaly, muselo dojít k jejich reformě a centralizaci. Plán k této změně vznikl v bavorském Dachau, pro vysvětlení se ale musíme vrátit trochu v čase…


Brutální svět Theodora Eickeho


Koncentrační tábor Dachau byl založen v březnu 1933 jako jeden z mnoha jiných prvotních lágrů. V červnu téhož roku se ale jeho velitelem stal Theodor Eicke – muž násilných mravů a kriminální minulosti, který se však v uniformě SS stal dokonalým manažerem teroru. Během svého zhruba ročního působení v Dachau stvořil zcela nové pojetí koncentračního tábora – ten se měl napříště stát systematickou vězeňskou zónou, v níž budou vězňové nejen drženi, ale i týráni a zabíjeni podle přesně daných regulí. Pochopitelně se pramálo hledělo na lidská práva nebo soucit s vězni, šlo především o to, sestavit lágr, který bude šlapat jako hodinky a zločiny v něm budou prováděny systematicky a efektivně.



V roce 1934 se Dachau stalo „vzorovým táborem“, podle něhož pak byly budovány další lágry. Navíc plnilo i funkci jakéhosi ideologického „cvičiště“, na kterém byli řadoví esesáci i budoucí velitelé drezůrováni v nenávisti vůči vězňům a v používání metod, nad kterými by se normálně uvažující člověk pozvracel. Tato nákaza surovosti a cynismu se pak z Dachau šířila i do jiných částí Německa, kde postupně přibývaly další velké koncentráky – severně od Berlína Sachsenhausen (1936), u starobylého Výmaru Buchenwald (1937) nebo v rovinách Meklenburska ženský tábor Ravensbrück (1938). Dva velké koncentrační tábory byly postaveny dokonce na dohled od československých hranic – pouhých pět kilometrů za západní čs. hranicí to byl lágr Flossenbürg (1938) a v severním Podkrkonoší Groß-Rosen (1941). Chapadla smrti se nezastavila ani po expanzi nacistů za hranice – krátce po anšlusu Rakouska byl poblíž Lince zřízen Mauthausen, v okupovaném Polsku Osvětim a Majdanek nebo v obsazené Francii Struthof. Všechny lágry byly řízeny z takzvaného Inspektorátu koncentračních táborů, kterému dlouhou dobu velel opět Theodor Eicke a byly rozděleny do tří kategorií, podle toho, jak v nich mělo být s vězni zacházeno. Rozdíly se ve finále stejně stíraly směrem k horšímu, přesto však byl třeba Mauthausen pověstný jako jeden z nejstrašnějších lágrů, ve kterém značná část vězňů nepřežila déle než několik týdnů.


Vzhled vyjmenovaných koncentračních táborů neměl již nic společného s jejich provizorními předchůdci z počátků nacistické moci. Nyní se jednalo o obrovské areály, které připomínaly spíše města. Základem většiny lágrů byly řady přízemních ubytovacích baráků, mezi nimiž probíhaly táborové ulice směřující k centrálnímu shromaždišti, takzvanému „apelplacu“. Tábor byl obehnán několika řadami ostnatého drátu nabitého elektřinou a strážními věžemi, do areálu se vstupovalo branou s pověstným heslem „Arbeit macht frei“ („Práce osvobozuje“). Okolo tohoto vězeňského prostoru, který byl označován jako „tábor ochranné vazby“, se rozkládala vnější zóna - tam bylo umístěno velitelství, vnitrotáborová služebna gestapa, hospodářské prostory a ubytovací baráky pro dozorce nebo rodinné domy důstojníků. U největších koncentráků navíc později vyrostly kasárenské zóny pro bojové Waffen-SS. Do celkového výčtu pak patří ještě tovární areály nebo kamenolomy, kde vězňové museli vykonávat otrockou práci, která je však rozhodně neosvobozovala, naopak byla prostředkem k jejich týrání a zabíjení.



Inferno na denním světle


Encyklopedický popis snad dokáže podat základní informaci o rozsahu koncentračního impéria, zdaleka však nevypovídá o hrůzné každodennosti, které byli vězňové vystaveni. Přibližme si ji tedy na příkladu tábora Buchenwald, v jehož systému bylo během osmi let zavražděno nebo utýráno přes 56 000 lidí!


Jak už bylo několikrát řečeno, základní pracovní pomůckou pro příslušníky SS v lágrech bylo násilí. Nové koncentráky byly sice lépe organizovány, na dozorčích i velitelských postech se ale dále soustředily pochybné existence agresivní povahy. Tito lidé pak určovali režim a atmosféru v táborech a střežili i své mírnější kolegy, aby dostatečně razantně postupovali proti vězňům. První ze dvou velitelů Buchenwaldu Karl Otto Koch byl člověk s mimořádně odpudivou povahou - zodpovědný za tisíce lidských životů a defraudant takových rozměrů, že ho v dubnu 1945 sami nacisté popravili. Jeho manželka Ilse pak byla ještě horší, dokonalé ztělesnění zvrácenosti – v Buchenwaldu si prý vybírala vězně s tetováním, které poté nechávala zavraždit a z jejich kůže vyrábět suvenýry. Jindy údajně jezdila polooděná po táboře na koni a pokud se na ni některý z vězňů podíval, nechala ho surově zmlátit.


Tato proslulá tyranka, které se přezdívalo „Buchenwaldská čarodějnice“, je symbolem toho nejhoršího, co se v lágrech dělo, mnoho Kochových podřízených ale nebylo o nic lepších. Proslulým sadistou byl například Martin Sommer, velitel zostřeného vězení uvnitř lágru, kde se umíralo už po několika dnech. K drakonickým trestům ale docházelo i jinde – v dějinách koncentračních táborů je zcela běžné bití „provinilců“ před očima ostatních vězňů, z tak malicherných důvodů, jako bylo například nesejmutí čapky v přítomnosti esesáka. Nejeden zbitý vězeň pak zemřel na těžké záněty nebo skončil v invaliditě.


V galerii „buchenwaldských bestií“ bychom mohli listovat dlouho, nyní však zmiňme už jen jednoho – táborového lékaře Waldemara Hovena, který na vězních vykonával pokusy a staral se o všechno jiné než o lékařskou péči. Například o svou dizertační práce, kterou za něj byli donuceni napsat dva vězňové a jiní ji zaplatili životem. Podobných existencí jako Hoven fungovalo v impériu nacistických lágrů bohužel značné množství a pokusy na lidech patří mezi nejčernější kapitoly Třetí říše.



Život na hraně smrti


Nebezpečí ale na vězně číhalo doslova na každém kroku. Například zdravotní a hygienické podmínky byly v koncentračních táborech doslova otřesné. Ranní hygiena byla povolena jen několik minut, za neustálého řvaní kápů a v naprostém chaosu. Místo civilizovaných toalet byly v některých lágrech jenom provizorní latríny, na které se navíc smělo chodit pouze ve dne – noční opuštění ubytovacího bloku by znamenalo zastřelení. Pro nouzové vykonání potřeby tak sloužily jen kýble, které často přetékaly a v ubikacích panoval odporný zápach. Stejně špatné to v lágrech bylo se stravou – tu vězňové dostávali v kriticky nedostatečném množství a navíc nejhorší kvality. A do třetice uveďme lékařskou péči. Zbití, podvyživení a nemocní vězňové byli přesunováni do táborových ošetřoven, které nedisponovaly téměř žádnými léky a mnohdy ani čistým povlečením, takže v koncentráčnické realitě byly spíše čekárnami na smrt, kterým bylo radno se vyhnout. Lékaři z řad vězňů se svým druhům snažili alespoň trochu pomoci, esesáčtí lékaři však mezi nemocnými naopak vybírali vězně neschopné práce a ty jako „nepotřebné“ jednoduše zabíjeli.


V bezuzdném teroru příslušníkům SS bohužel napomáhali i někteří vězňové. Mimo politických vězňů, obětí rasové perzekuce, homosexuálů nebo odpůrců války byli totiž v koncentračních táborech vězněni také skuteční zločinci – vrazi, podvodníci nebo násilníci – kteří se vzhledem ke své kriminální povaze v lágrech takříkajíc „realizovali“ a esesmani je často vybírali do táborové samosprávy. Naštěstí šlo většinou o primitivní existence, které nebyly schopny svěřené úkoly zvládnout a tak velení táborů muselo některé funkce chtě nechtě svěřovat vězňům politickým. Vězeňská samospráva se vlastně starala o chod tábora – organizaci práce, distribuci stravy, život v ubikacích či ošetřování nemocných. Pokud tedy jednotlivé funkce měli v rukou vězňové charakterní, dokázala jejich pospolitost alespoň částečně zmírňovat podmínky v táboře – tu a tam ochránit těžce nemocné před pracovní směnou, ukrýt vězně, kterým hrozila smrt, nebo zajistit léky nutné pro přežití. Vše samozřejmě za přísného utajení a s obrovským rizikem drakonických trestů od příslušníků SS.



Bezedná propast smrti


Strašné podmínky v táborech, které jsme si dnes popisovali, připisovaly na účet smrti obrovská čísla. Do konce války zemřelo například v Dachau a jeho vedlejších táborech přes 30 000 lidí, v Groß-Rosenu 40 000 a v mauthausenském systému dokonce více než 100 000. Kromě „běžných vězňů“ v lágrech umíraly i oběti cílených vražedných akcí, například tisíce sovětských zajatců zavlečených do Německa po útoku na SSSR. Mrtvá těla všech pak mizela v pecích táborových krematorií, která jsou dodnes jedním z nejtemnějších symbolů nacistického teroru. A to nejhorší ještě mělo přijít!


23.04.2020Diskuse (19)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Jirka Čáp
27.04.2020 12:24

Stray: I ta kniha od Zdeňka Roučky je určitě zajímavá. https://www.databazeknih.cz/knihy/prace-je-cest-plzen-a-skodovka-za-protektoratu-377949

 

 

DarthArt
25.04.2020 20:21

Stray: Já taky díky. A jsem rád, že jsem doma.

 

Stray
25.04.2020 20:09

DarthArt: Díky za kvalitní článek. Jsem rád, že píšeš.

 

DarthArt
25.04.2020 20:06

Tomáš: Navíc ten pitomec vůbec netuší, co v těch papírech bylo napsáno a pravděpodobně se o nich dozvěděl až z mého článku.

Kdyby někdo toužil se tím svinstvem probírat, na wiki jsou ta pravidla publikovaná. Realitu je ale potřeba si několikrát násobit, tohle byly jenom papírový kecy, který měly ty hrůzy zlegalizovat.

https://de.wikipedia.org/wiki/KZ-Lagerordnung
https://de.wikipedia.org/wiki/Postenpflicht

 

Tomáš
25.04.2020 19:50

Přesně, v situaci absolutní destrukce právního státu, když se člověk mohl ocitnout v koncentráku jen proto, že byl třeba členem sociální demokracie, bez soudu, bez obhajoby, bez jakýchkoliv právních nároků, v absolutní moci SS, kteří rozhodovali o jeho životě a smrti, tak v této situaci bylo určitě důležité, co bylo napsáno v nějakých organizačních papírech....

 

Stray
25.04.2020 19:04

Navyšující se návštěvnost stránek sebou nese občas nějakej ten haterskej koment. Takže klíd, to je přirozené. Ten Láďa, co má velkou hlavu jak bednu od banánů, si asi myslí, že Himmler podarovával vězně zákusky. To nepochopíš.

 

DarthArt
25.04.2020 15:02

To si nejsem jistej, jestli by článek k literatuře byl ještě pro čtenáře zajímavej, ale určitě něco vymyslím a dám to sem do diskuse. Ve smyslu - jaký knížky bych bral do ruky, jaký jsou jejich přednosti a úskalí (opatrně třeba u těch, co vyšly hned po válce, v počtu mrtvých apod.), a tak. Dobrý nápad, díky.

 

Pekárek
25.04.2020 14:29

To je v poho, dík, možná by to pak sneslo ještě jeden díl právě na téma literatury. Uvědomuju si ale jak je to těžké. Oni ty syntetické práce jsou vždycky problém. Já literaturu stran historie moc nesleduju a poměrně málo i čtu, naposled mě překvapila domácí práce jednoho mladšího historika na téma americké občanské války. To jsem fakt čuměl.

 

DarthArt
25.04.2020 14:18

Pekárek: No vidíš, nejsem si úplně jist, jestli u nás něco vyšlo takhle v celku. Spíš vycházely/jí monografie k těm jednotlivým lágrům, kde se autoři zároveň věnovali celému systému. Anglicky a německy je toho víc ... dej mi čas, promyslím, napíšu.