Last Hardrock Outsider

KRVAVÉ LETOPISY - Koncentráky: Agónie (4.)

Úplně největší koncentrační tábor, který nacisté provozovali, je zároveň tím nejznámějším – Osvětim. „Továrnu na smrt“, jak se říká lágru, který mezi lety 1940 a 1945 zmařil mnoho přes milion lidských životů, zná svět spíše pod jeho německým názvem Auschwitz. Jednalo se vlastně o obří komplex složený ze tří táborů – z hlavního lágru Auschwitz I, z vyhlazovacího centra Auschwitz II-Birkenau a z tábora Auschwitz III-Monowitz postaveného poblíž gigantického průmyslového areálu Buna Werke. První osvětimský tábor byl založen již na jaře 1940, tehdy jako běžný koncentrák pro polské vězně. I když se i v něm odehrávaly strašné věci, smutnou proslulost Osvětim získala zejména díky vedlejšímu lágru Birkenau, který byl kombinací koncentračního a vyhlazovacího tábora a v jeho plynových komorách bylo systematicky povražděno zhruba milion lidí. Tábor Birkenau byl ale také rezervoárem pracovních sil a dosáhl obrovských rozměrů – na zhruba 140 hektarech stály tři stovky baráků či administrativních budov, ve kterých bylo drženo a týráno v některých okamžicích přes 90 000 vězňů.



Impérium otrocké práce


Role Osvětimi při genocidě je všeobecně známá, zkusme se tedy dnes věnovat jiné kapitole v dějinách koncentračních táborů – otrocké práci. Stovky tisíc vězňů v lágrech totiž byly pro SS prostředkem pro jednoduše dosažitelný zisk. Německý zbrojní průmysl zejména ve druhé polovině války zápasil s kritickým nedostatkem pracovních sil – podstatná část německých dělníků byla odvelena na frontu a požadavky na objem výroby se stále zvyšovaly, pronájem vězňů jako pracovních otroků zbrojním firmám byl proto oboustranně výhodný.


Kolem téměř každého velkého lágru (Buchenwald, Mauthausen apod.) se postupně rozrostla síť pracovních poboček, rozmístěných u daných průmyslových objektů vzdálených desítky nebo i stovky kilometrů od hlavního tábora. Jen Osvětim měla téměř 50 takových pracovních lágrů o velikosti od pár desítek po několik tisíc vězňů. U dalších koncentračních táborů se počet poboček nebo menších pracovních komand přehoupl přes stovku, lágr Stutthof u Gdaňska jich měl dokonce více než 200.


Koncentráky v českých zemích


Většinu lidí asi překvapí fakt, že na území dnešní České republiky za války fungovalo zhruba čtyřicet pobočných táborů. Jednalo se o vedlejší provozy velkých lágrů Flossenbürg, Groß-Rosen a Auschwitz, které všechny sice ležely mimo české země, ale jejich operační oblast zasahovala až na území dnešní ČR. České a moravsko-slezské pohraničí, kde se nacházela většina z oněch čtyř desítek lágrů, navíc byla od října 1938 přímou součástí Německé říše a pobočky tak od mateřských táborů většinou neoddělovala ani protektorátní hranice.


Důvodů, proč byla drtivá většina malých koncentráků zřízena právě v německy hovořícím pohraničí, bylo několik. Za prvé – nacisté pobočné tábory nechtěli zřizovat v českém vnitrozemí, protože předpokládali solidaritu civilních obyvatel s vězni. Za druhé – pohraničí bylo tradičně velmi průmyslové a tamější továrny bylo možné využít pro akutní zbrojní zakázky. No a třetí důvod byl vůbec nejdůležitější – oblasti českých zemí byly dlouho nedosažitelné spojeneckými bombardéry a zatímco průmyslové areály v Porúří nebo kolem Berlína již dávno ležely v troskách, v Sudetech válečný průmysl bez rušení fungoval. Do zdejších areálů se tak postupně stěhovaly provozy z vnitřního Německa a v bývalých textilkách nebo sklárnách se začaly vyrábět součástky do letadel, tanků, radiová technika nebo výbušniny. A právě vedle takovýchto podniků byly zřizovány pobočné koncentrační tábory.



Fungovalo to obvykle tak, že daná firma si v hlavním táboře domluvila pronájem pracovních sil – vězňů. Ti pak byli převezeni do místa výroby, kde vznikla kolonie lágrových baráků nebo byly prostory pro ubytování vyhrazeny přímo v továrních budovách. Vznikaly tak malé koncentráky se vším všudy – obehnané ostnatým drátem, se strážními věžemi i s drastickým vězeňským řádem. I zde se mnozí dozorci k vězňům chovali brutálně, i zde chyběla strava, ošacení, teplo nebo hygienické zabezpečení. I v pobočných táborech neustále hrozila smrt – konaly se zde například selekce práce neschopných vězňů, kteří pak bývali zavražděni v hlavních táborech.


Přece jen ale měly pobočné tábory svoje specifika – například dozorčí personál byl často sestavován z civilních zaměstnanců továren, ve kterých vězňové pracovali. Typické je to u lágrů pro ženské vězně – civilní dělnice z továren byly vybrány pro strážní službu, proškoleny v některém velkém táboře a poté opět ve svém podniku nasazeny jako dozorkyně SS. Na místě se pak ukázala jejich povaha – některé s vězeňkyněmi zacházely relativně slušně (na poměry koncentračních táborů), z jiných se staly sadistky. Alespoň v některých pobočných táborech také existovala šance, že s vězni bude lépe zacházeno na pracovištích – při práci byli sice odděleni a hlídáni, přece jen se ale některým civilním dělníkům občas podařilo vězně podpořit třeba trochou jídla.


Od nejmenších po největší


Velikost pobočných táborů se od sebe dost lišila, vždy podle toho, k jakému účelu byly zřízeny. Většina táborů čítala kolem 300-500 vězňů nebo vězeňkyň nasazených do zbrojní výroby. Existovaly však také výrazné odchylky. Na jedné straně například malý lágr v Panenských Břežanech u Prahy, kde 15 vězňů vykonávalo lesní a zemědělské práce pro vdovu po Reinhardu Heydrichovi. Na druhé straně pak v nedalekých Litoměřicích obrovský tábor, kterým za jeden rok existence prošlo přes 16 000 vězňů a zhruba 4500 jich tam zahynulo.


Jak už bylo řečeno, drtivá většina poboček se nacházela na území Říšské župy Sudety – po několika na Karlovarsku, na Mostecku, v podhůří Lužických a Jizerských hor nebo v oblasti Krkonoš. Každodennost táborů byla vesměs podobná a popsali jsme si ji už dříve, nyní si tedy uveďme spíše ty odlišné případy. Například lágr v západočeském Holýšově, který byl zřízen mimo město v bývalém statku. Zemědělské prostory byly přebudovány pro vězeňské účely a obehnány dráty, vězeňkyně musely pracovat v muniční továrně v nedalekém lese. Jiným příkladem může být zámek Jezeří v Krušných horách, který byl za války přebudován na zajatecký tábor a potřebné stavební práce zde vykonávali vězňové z KT Flossenbürg. I dva nedaleké tábory patřily mezi poměrně neobvyklé – v lázních Korunní vězňové vykonávali stavební práce u pramene minerální vody, na zámku v Ostrově nad Ohří se starali o výstrojní sklad SS přesunutý z Berlína. Jako poslední zmiňme pobočný tábor v Brněnci u Svitav, ve kterém se konce války dočkali vězňové pracující ve známé továrně Oskara Schindlera.


Na závěr výčtu uveďme ještě několik málo koncentráků, které byly zřízeny přímo na území Protektorátu Čechy a Morava. Kromě už zmíněných Panenských Břežan to byla vlastně jen pobočka Osvětimi v Brně, kde vězňové vykonávali řemeslnické práce při stavbě školicího střediska SS. Dva tábory sice existovaly i v prostoru vojenského cvičiště SS jižně od Prahy, to však administrativně nespadalo do Protektorátu a z jeho území navíc byli vystěhováni prakticky všichni civilní obyvatelé.



Únik pod zem


Poslední roky války přinesly ještě jeden fenomén – budování podzemních továren. S postupem spojeneckých armád nebyla před bombardováním jista už ani nejstřednější Evropa a nacisté se proto pokusili dostat klíčovou zbrojní výrobu pod zemský povrch. U několika koncentračních táborů tak vznikly nebo začaly vznikat rozsáhlé podzemní areály – nejznámější v českých zemích je asi projekt Richard u již zmíněných Litoměřic, kde vězňové pracovali a umírali v masivním množství a za šíleně krutých podmínek. Podobný areál byl v provozu také v Rabštejnském údolí u České Kamenice, při jiných lágrech byly podzemní provozy pouze naplánovány nebo se začaly stavět. Vůbec největší podzemní komplex v dosahu českých zemí vznikl v dnes polských Sovích horách – v letech 1944 a 1945 se tam realizoval obří projekt Riese, který měl v případě potřeby kromě výroby ochránit i říšskou vládu nebo nacistické vedení. Gigantickou stavbu museli realizovat opět vězňové a na malé ploše tu zhruba rok fungovalo více než deset pobočných lágrů. Celý projekt stál život odhadem 5000 vězňů.


Až do posledních dnů


Příšerná historie koncentračních táborů se bohužel psala až do posledních dnů války. Zvláště na jaře 1945 míra násilí ještě vzrostla – aby se vězňové nedostali do rukou Spojenců a nemohli svědčit o zločinech v lágrech, byly tábory, ke kterým se přiblížila fronta, obvykle evakuovány. Vězňové byli nahnáni do vlakových transportů nebo do pěších kolon směřujících do nitra Třetí říše. Takzvané pochody smrti často v absolutním chaosu bloudily od tábora k táboru a jejich účastníci ještě v posledních týdnech války zažívali nepředstavitelné utrpení – umírali v otevřených železničních vagónech, vysílení museli pochodovat desítky až stovky kilometrů nebo byli zabíjeni dozorci, pokud už nebyli schopni chůze. Některé transporty a pochody přežila jen hrstka vězňů a na dávných trasách smrti dnes najdeme desítky pomníčků a hromadných hrobů.


Jednotlivé koncentrační tábory mezitím jeden za druhým zanikaly, dozorčí personál se snažil zahladit stopy svých zločinů a uniknout spravedlnosti. Někdy se ale chovali zcela nelogicky – v koncentračním táboře v Rabštejnském údolí například ještě 7. května 1945, týden po Hitlerově smrti a dobytí Berlína, pokračovala výroba letadel. Většina severočeských lágrů byla držena v provozu až do posledního okamžiku – osvobozeny byly často teprve 8. nebo 9. května.



Zločin a trest


Na závěr našeho smutného povídání vás pravděpodobně napadne otázka, zda byli zločinci z koncentračních táborů potrestáni. Někteří ano – krátce po válce se konalo několik velkých soudních procesů, ve kterých byla řadu velitelů nebo proslulých tyranů z lágrů odsouzena k mnohaletému žaláři nebo k smrti. Na popravišti tak skončil velitel Osvětimi Rudolf Höß, „bestie“ z Bergen-Belsenu Josef Kramer a mnozí další. Z obrovského množství pachatelů v tolika lágrech ale adekvátní trest postihl jen malou část a často až po mnoha letech – například mimořádný sadista z Treblinky Kurt Franz byl odsouzen až v roce 1965 a v závěru života byl opět na svobodě. Z pobočných táborů se pak podařilo usvědčit jen málokoho – nedostatek důkazů, poválečná nechuť zabývat se minulostí nebo čachry studené války daly možnost proklouznout řadě existencí, které se měly dostat za mříže a už je nikdy neopustit.


30.05.2020Diskuse (5)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

DarthArt
31.05.2020 13:58

spajk: ty Tvoje navržený témata - to je dobrý nápad, jenže kdo by to zvládl? Pokud by to někdo kvalitně zmapoval, tak by pravděpodobně dostal všechny světový ceny, protože to by byla gigantická, gargantuovská ba přímo pyramidální práce ... začít už od Sumeru, hmmm, kdyby člověk začal teď, tak po dopsání posledního písmena by mu bylo 285 let.

Jinak "kladeč písmen na papír" ... vynikající obrat!

 

DarthArt
31.05.2020 12:07

Přátelé, děkuju. Bude ale ještě jeden díl seriálu - pojednání o metalových kapelách, které se zabývají právě koncentráky. To historické okénko je vlastně úvod do tématu. Má to i napříště fungovat takhle - řekneme si něco o nějakém historickém fenoménu, ať víme o čem mluvíme, a pak se podíváme, kdo se tím zabýval v hudbě. Takže u těch koncentráků jsme se až v pátém díle dostali k podstatě celého projektu. Třeba u těch Lučanů to ale bude výrazně jinak - všechno zvládneme v jednom dílu, včetně těch vlivů v hudbě. U větších témat pak zas třeba rozděleno. Uvidíme, je to experiment, všechno je v běhu.

 

Stray
30.05.2020 18:33

DarthArt si s těma No Doubt ale rád odpočine, neboť mu napsání článku o nich zabere mnohem méně času než tyto tématické věci a nebude to tak mravenčí práce.

 

spajk
30.05.2020 17:27

Tak nakonec přes počáteční nedůvěru a nepochopení, šlo o velice zdařilé čtení. Chápu, že mít v řadách tak znamenitého kladeče písmen na papír, by byl hřích ho nevyužít k něčemu většímu. Vykašli se na recenze a piš jen tyto tématické články. Koho zajímají Waltari anebo No Doubt? (nebrat osobně) Já bych si třeba rád přečetl o hudbě jako kulturním a společenském fenoménu. Ale pěkně z gruntu - třeba začít tisíc let zpátky a chronologicky to promapovat až do současnosti. Nebo historie české (světové) hudební žurnalistiky. Prostě něco zajímavýho!

 

Jirka Čáp
30.05.2020 08:16

Děkuju za vynikající seriál! Jen doplním, že pokud by někoho téma lágrů na našem území zajímalo víc, tak mohu doporučit knihu Za dráty od Jiřího Padevěta.