KRUCIPÜSK - HovnoZle

90%

Může kapela po 30 letech existence vydat vynikající album? Asi se shodneme, že ano. A může kapela po 30 letech existence vydat svoje NEJlepší album? Můžete nesouhlasit, můžete mě kamenovat, můžete si o mě myslet co chcete, ale nic s tím nesvedete – můj vkus je možná pokřivený, ale od prvního vyslechnutí alba „HovnoZle“ jsem cítil, že je výjimečné. Tak se na to podívejme ze širší perspektivy. Liberečtí KRUCIPÜSK si v roce 2023 připomínali 30 let od vydání debutu „Ratata“. A kapela samotná je ještě o nějaký ten rok starší. No, starší. Jak se to vezme. Jediným stálým členem, který těch 30+ let přežil, je frontman a zpěvák Tomáš Hajíček. Zbytek členů se obměňoval průběžně a pravidelně. Seznam účastníků tohoto zájezdu je skutečně hodně dlouhý. Aktuální sestava funguje zhruba od roku 2018, s posledním dílem skládačky, kytaristou Davidem Pavlíkem, zapadnuvším na své místo v roce 2021. Můžeme teda říct, že předposlední album „Country Hell“ z roku 2019 byl takový silný warm-up, a loňská novinka pak už jen potvrdila kvalitu aktuální sestavy.

30 let je dlouhá doba, takže asi je všem jasné, že ani KRUCIPÜSK model 1993 vs. KRUCIPÜSK model 2023 už jen z principu nemůžou hrát to samé. Co jsem různě pochytil, tak panuje obecná shoda, že první vrcholné období můžeme identifikovat začátkem nového tisíciletí s alby „4“ a zejména „Druide“. Podepisuji v plném rozsahu. Vtipná historka z natáčení, teda spíš z čumění na bednu. Nebudete věřit, kdy a jak jsem objevil KRUCIPÜSK. Rok 2005, pracovní den, chystám se ráno do práce, už se balím, abych stihnul autobus. A v tom v TV, nějaký moderovaný ranní program, snad na Nově, začne hrát riff skladby „Cesta“. Autobus jsem nestihnul. Umíte si v dnešní době představit podobnou hudební dramaturgii v mainstreamové televizi?

Dalších více než 10 let kapela vydávala někdy zdařilejší, někdy trochu méně povedená alba. I díky tomu, že otec zakladatel vetknul do hudební DNA kapely princip zvaný crossover, je těžké jednoznačně škatulkovat co to vlastně hrají. Každé album je pestré, filozofii mají jasnou – hranice jsou k tomu, aby se překračovaly. A evidentně taky každý, kdo kapelou kdy prošel, nějak ovlivnil její hudební tvář. Od tradičního tvrdého a nemelodického hardcore, přes thrash metal, od alternativního rocku ke groove metalu. Nu-metal? Není problém, máme na skladě taky. Hard rock, heavy metal, nebo klidně old school bigbeat. Někdy přitvrdí, někdy uberou. Někdy zpěv, někdy lehký growl, někdy téměř rap. Dechová sekce? Jasně, narvěte to tam. Trocha elektroniky je libo? Vůbec se pane neptejte, rovnou to tam míchejte. Jak říkám, někdy se to všechno povedlo „upéct“ chutně, jindy je to trochu roztříštěné a nesoudržné.

Frontman Tomáš Hajíček možná není žádný zázračný zpěvák, zato ale je více než slušný textař. Má specifickou poetiku, nebojí se zabrousit do těžkých témat, otevírat bolavé rány, nastavovat zrcadlo společnosti i sobě samému. A za ty roky si vytvořil i celkem specifický styl zpěvu, který přispívá k jedinečnému vyznění celé kapely. Rád bych vypíchnul dvě věci, které mi dlouhodobě na diskografii KRUCIPÜSK vadí. Vadí je možná silný výraz, spíše kde vidím potenciál pro zlepšení. Produkce a zvuk bicích. Ani jedno mě doteď nikdy neuspokojilo. I když poslední dvě řadovky před novinkou, „Sine Amore Nihil“ a „Country Hell“, znamenaly výrazné zlepšení a naději, že jednou, jednou to vážně klapne.

Album otevírá nervózní „Intro“ s vybuzenou basou, kovovými skřípavými zvuky a masivními bubny, navozující správnou, temnou atmosféru. Nene, dneska se o jednorožcích, barevných motýlech ani romantickém východu slunce zpívat nebude. A pak do toho hned vlítneme hlava nehlava. Tvrdý a hutný riff, pevná basa, skvělý groove. RAMMSTEIN potkali PRONG. A vynikající bicí! Fantastický zvuk, fantastická hra. Jak možná víte, Tomáš Hajíček sám začínal jako bubeník. A říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Aktuálně na pozici bubeníka je opět Tomáš Hajíček, s přídavkem „mladší“. Jeho styl mi dokonale sednul – technicky na výši, aktivně hrající, pestrý a nápaditý. Bicí znějí tvrdě a agresivně, zároveň ale na sebe nestrhávají celou slávu a jsou umně zakomponované do písniček. Výborný rytmičák, činely jasné, pevný kopák, masivní kotle.

Text „HovnoZle“ je tuze povedený. Od první sloky se kapelník Hajíček pustil s vervou do sekání lesa a třísky lítají na všechny strany. Citlivější jedinci by radši měli zvážit ukončení poslechu už v tomto momentě. Zrcadlo nastavené dnešní době, přecitlivělé společnosti, blahobytu a z něho pramenícího nihilizmu je nemilosrdné, ale velice trefné. Nebo jinak – můžeme se s jistým nadhledem na tuto písničku podívat i jako na motivační prostředek, pomáhající v našem seberozvoji. Sklenice napůl prázdná, napůl plná. „Dokud jsem tady“ drží tempo a nasazení. Opět je to boj s celým světem a životem samotným, s jasným poselstvím – nevzdávat se! Takhle nějak bych si představoval současný KABÁT, aby mě to bavilo. Zvolníme? Ani náhodou. „Free den“ se vrací ke crossover kořenům, hravý rytmus, text dohromady o ničem, ale život není přece jen o vážných věcech, nebo? Občas si člověk musí vzít i „volno“ z toho šíleného kolotoče.

„Chiméry“ jsou dalším vrcholem alba. Sekaná sloka klame tělem, ale nástup masivního, stadionového refrénu posune skladbu do úplně jiné roviny. Skvělé kytary, geniální basa. Tématická odbočka – taky jste si všimli častý výskyt „námořnických“ témat v textech českých (potažmo i slovenských) kapel? Vzhledem k tomu, že jsme moře neměli, nemáme, a pokud nám Ruská federace nevrátí Královec, tak nejspíš ani mít nebudeme, mi to přijde minimálně zajímavé. „Pepa“ - old school thrash s náznakem growlu v refrénu a sólíčkem alá SLAYER. A už nám pomalu startuje další vrchol „Zlej kluk“. Stupňující se intro s 80tkovými synťáky zahajuje spíš měkčí song ve stylu pozdních KURTIZÁN Z 25. AVENUE. Text opět skvělý, a bohužel i pravdivý… Vyrovnávání se s minulostí, nedotknutelnost tradic, relativizace morálky, neschopnost pojmenovat zlo.

„ZasRáno“ pracuje se zajímavým dvojsmyslem, „Na cajk“ rozebírá otázku stárnutí, změn priorit a zájmů. Z mého pohledu jsou to spíš ty slabší položky, i když vysloveně za vatu je nepovažuju. „Ego“ se vytasí s riffem alá STONE TEMPLE PILOTS kombinovaným s téměř nu-metalovým refrénem. Bublavá basa je tady páteří, na které drží vlající ruce (kytary) a nohy (bicí). Ani jsme se nenadáli a je tady závěrečná „Tohle už znám“. Začíná šuměním moře (zase to moře…) a čistým, lehce posmutnělým riffem. Střih, nástup kapely, změna tempa, a už to jede jak o život. Agresivní sloka, podpořená drsným kytarami v před-refrénu a zase střih. Refrén se vrátí k poklidnějšímu úvodnímu riffu a nostalgické atmosféře. Rekapitulace životních zkušeností, smíření s tím, že už mě nic nepřekvapí. A možná vlastně už ani nic nehledám. Další vrchol alba.

Album má rozumnou stopáž 37 minut. Skvělá produkce, skvělý zvuk, slušné a uvěřitelné texty. Takhle má (dle mého) vypadat moderní, tvrdě rocková až metalová deska. Skladby čerpají motivy z různých stylů, kolekce je pestrá, ale přitom velice soudržná a kompaktní. Album mě baví od momentu, kdy jsem ho slyšel poprvé. Za mě osobně je to i nejlepší česko-slovenské album za rok 2023. Bohužel jsem propásl loňský prosincový koncert ve Fóru Karlín, kde hráli společně právě se zmiňovanými Kurtizánami. Tak se na ně těším alespoň do smíchovského Futura.

04.03.2024	Diskuse (3)	Tomáš