Last Hardrock Outsider

KORN - Untouchables

Pro mnohé (včetně autora článku) platí „Untouchables“ za vrcholné dílo dlouhé diskografie KORN a přitom šlo o desku, na kterou ve své době nebyla ona odezva zas až tak závratná a tento s napětím očekávaný a v mnoha směrech revoluční materiál se v roce 2002 nakonec potýkal s problémy ohledně prodejnosti. Hodně lidí totiž další příklon k bombastickému zvuku a melodiím zaskočil a řada původních nadšenců z fan-clubu kapely desku docenila až zpětně a k nim nakonec a postupem dalších let přibyli samozřejmě i posluchači hudbou KORN do té doby nezasažení. Ambice kapely byly v době realizace „Untouchables“ opravdu velké a bylo i pro takové bourače dogmat velmi těžké je okamžitě naplnit. Jak se to u podobných proměn děje, odběratel zkrátka potřeboval nějaký čas na zažití. Materiál vešel totiž mimo jiné ve známost zejména díky nejdražší produkci v historii kvintetu a částky utracené za studiové ošetření díla se tehdy vyšplhaly do miliónových výšin. Drahý výsledek však za to stál, neboť se kapela začala dotýkat oblastí, o jakých si mohla ve svých počátcích nechat opravdu jen zdát.


 

 

Je jasné, že jistý vývoj byl znatelný už na několika albových předchůdcích z konce devadesátých let, ale na „Untouchables“ byla touha po bombastickém a dokonale vycizelovaném zvuku dotažena do maxima. Své už tradičně dělal zlepšený pěvecký projev Jonathana Davise, jenž se právě v té době nacházel na svém absolutním výkonnostním vrcholu, což se odrazilo v navýšené melodičnosti a obtížnosti jeho pěveckých partů a rovněž v rostoucím obsahu odzpívaných (nikoliv odeřvaných) písní, které mnohdy obohatila skoro až pohádkově romantická patina a pasáže, které novému, mnohem procítěnějšímu/ uhlazenějšímu projevu frontmana KORN dělaly poutavý podkres, tak jako to bylo v případě nejrůznějších, vkusně dávkovaných samplů, smyčců a klávesových partů. Tyto komponenty však nezpochybňovaly podstatu KORN a nevrhaly na snažení kapely špatné světlo, díky kterému by se mnozí příznivci mohli zaobírat otázkou zrady kořenů, či až přílišnému odklonu tvorby směrem k rockovému mainstreamu. Tou dobou byli ostatně členové kapely často k vidění s členy MARILYN MANSON (uvažovalo se dokonce o společném projektu) a Jonathan Davis si onen gotičtější pěvecký projev přednostně vyzkoušel v několika skladbách, doprovázejících povedený soundtrack k nepovedenému hororovému filmu Queen Of The Damned z jara roku 2002.

 

Dle mého KORN zkrátka museli onen investigativní krok udělat, aby si zajistili nesmrtelnost, a tak přišli se zvukově nejbohatší a nejotevřenější nahrávkou do té doby. Otázkou zůstalo, jak si se změnou poradí fanouškovská základna a zda-li novou stylizaci ustojí. Budoucnost ukázala, že to bylo dobré rozhodnutí, ze kterého Děti kukuřice čerpají ještě dnes, neboť od nich zástupy jejich fans začali postupem doby brát bez předsudků i songy se širším stylovým záběrem. Vše totiž bylo vyváženo skvělými nápady a naprosto dokonalou dramaturgií, kdy se posluchačova pozornost upírala k stále novým a novým chytlavým songům, jenž každý fungoval sám za sebe i v rámci pestrého albového celku. Pozitivním znakem zůstalo, že kapela sice svůj materiál udělala přehlednější, ale na druhou stranu nelze říci, že by nějak zásadně vyměkla, naopak některé položky platí za opravdu masivní a velmi reprezentativní kladiva.

 

Už pilotní singl v podobě úvodní položky „Here I Stay“ platí za velkolepý buchar. Když však Jonathan skladbu ve vypjatém refrénu dostane do nadpozemských výšin, je celé řadě lidí jasné, že v roce 2002 půjde o materiál, který se stane v mnoha směrech přelomovým i pro tak zkušenou kapelu. Když byly poté hitové momenty přítomny téměř u všech čtrnácti skladeb, muselo být řadě lidí zřejmé (zejména všem pochybovačům stojícím do té doby mimo fanouškovskou základnu KORN), že zde máme co do činění s materiálem, který přinesl něco víc, než jen tradiční podobu amerického nu-metalu, tak jak byl chápán koncem devadesátých let. Jonathanovi vrstvené hlasové výpady v následující „Make Believe“ ostatně patří k úplně nejlepším momentům kolekce. Kouzelná „Hollow Life“ přináší do alba jistou dávku romantiky, díky které lze mluvit o albu jako o tom, které učinilo z Kaliforňanů band, jenž bude konečně schopen oslovit mnohem širší zástupy fans a to aniž by se jakkoliv zpronevěřil skladatelské kvalitě. Jistou popově nastylizovanou okázalostí se můžou pochlubit i songy lehce podmázlé synťáky a jemnějšími rytmy jako pochodová „One More Time“ nebo korňácké disco „Alone I Break“.

 

Na druhou stranu jsou zde i brutální věci typu „Wake Up Hate“ nebo „Embrace“, které jako jediné vlastní řvavý, takřka deathový vokál a mohou leckomu připomenout divokou crossoverovou minulost souboru, nicméně ani těm neschází velkolepé refrény, navzdory nějakým těm hip-hopu podobným detailům a brutálním prvkům -kytarové stěny/ rozmáchlá rytmika. Další výtečnou hitovkou se stala „Toughtless“ narážející ve svém klipovém zpracování na téma školní šikany, utrpení a následné pomsty. Povedlo se i finále s majestátním skladbovým dvojblokem „I´m Hiding“ a „No One´s There“, které potvrdilo, že je kapela naprosto koncentrovaná na co nejlepší a co nejbezchybnější výsledek, tedy na zachování masivního brutálního zvuku a zároveň zvýšenou bombastičnost či přítomnost oněch rozmáchlých melodií. Fieldyho basa sice tentokrát postrádala onen zurčivý, výše posazený zvuk, ale rozhodně nebyla upozaděna, spíše jen zhutňovala onu ponurou kytarovou masu a dělala ji více neprostupnou. Ostatně právě kytarové duo Head/ Munky do toho šlo naplno jako nikdy před tím a o výkonu bicmana Davida Silverii nebylo znovu třeba pochybovat, ten byl jednoznačně vynikající a doslova nakopával skladby energií. Skvělá nahrávka od KORN na vrcholu tvůrčích sil.


24.03.2017Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
03.04.2017 10:22

Meres: Toz to je otazka. Rozumim ti a v podstate s tebou souhlasim, nicmene si myslim, ze se Loudness War a hodnoty DR v zavislosti na stylu muziky dost precenuji. Jasne, pokud by na stejnych hodnotach byla nejaka jazzova deska, tak je to dost pruser. Ale u metalu? Osobne neshledavam na poslechu Untouchables nic rusiveho, cokoliv, co by mi na zvuku jejich vrcholneho opusu magnum vadilo. Srovnani coby kdyby? Treba se ho nekdy dockam. Vinyl je deklarovan na hodnoty kolem 11/12, coz by melo byt hodne v poradku :o).

 

Meres
02.04.2017 10:46

Je to dobrý album, ale keď už bola tá produkcia taká drahá, nechápem, prečo tomu nezodpovedá aj technická stránka zvuku - CD je brutálne skomprimované, hodnota DR sa pohybuje medzi 4 až 6, takto by produkcia za štyri milióny dolárov nemala vyzerať.

 

vseta30.03.2017 18:27

Tož taky by mě zajímalo, jak by si deska vedla co se týče prodeje, kdyby nebylo leaknuto. Drahá produkce tu jde opravdu poznat. Dodnes si myslím,že jde sice o parádní (poslechově i produkčně) desku, nic méně rozpačitost fanoušků kvůli změně zvuku trochu chápu.Když se s někým bavím o Untouchables tak ti, kteří KoRn přestali poslouchat po dřívějším odchodě Heada,tak ti z dříve šesti nahraných alb měli právě s pátým albem největší problém.