Last Hardrock Outsider

KORN - Requiem

Lze čekat od kapely po téměř třiceti letech hraní něco jiného než vyzrálejší a usedlejší verzi svého mladšího já? Myslím, že ne. Hudební status quo s minimálními změnami vyhovuje tvůrcům i fanouškům, kteří souběžně stárnou a pojí je společná touha zažít znovu ty prchavé ale intenzivní pocity z bouřlivých minulých období, kdy maximální existenční starostí bylo sehnat lupen na koncert. Kalifornští KORN provázeli dospíváním obrovskou masu fanoušků z generací X a Y a většina z nich jim zachovala svou přízeň i do dnešních dnů. Tím nechci produkci KORN snižovat na hudbu pro zastydlé puberťáky, ale pravdou je, že většina příznivců to s nimi táhne od koncertů, alb a divokých večírků z let devadesátých.


Nová deska „Requiem“ pak umělecky reflektuje právě tuto zkušenost, kdy je takříkajíc „mládí v prdeli a do důchodu daleko“. Skupina si prošla různými otřesy a životními zkouškami, a vychází z nich silnější, ale taky klidnější. Což je logická návaznost, která je vlastní i publiku a nejspíš proto jsou KORN stále uvěřitelní a srozumitelní. Zatímco předchůdcem „The Nothing“ cloumala tíseň a negativní emoce vůbec, aktuální dílo je navzdory názvu položené na pocitové přímce bez výkyvů a vzruchů. „Requiem“ je jako hudba na antidepresivech, kdy jsou zásadní propady překryté a vnímání ploché i přes vědomí citů pod povrchem. To nemusí být nutně špatně, zůstává totiž více prostoru pro samotnou muziku, bez vedlejších efektů. Problémem je, že na to hudba Korn není stavěná. Její přímočarý naturel se vylučuje se sólovými instrumentálními výkony nebo s progresivnější výstavbou skladeb.



Nahrávka byla pořízena striktně analogově, což je dostatečně zdůrazňováno, snad aby byli potěšeni všichni konzervativní staromilci a zvukoví hipsteři. Podle Jonathana Davise zní všechen moderní rock jako „hovno v krabici“ a KORN chtějí být zkrátka autentičtí. Řeči a postoje jsou ovšem jedna věc a digitální postprodukce věc druhá. Sound „Requiem“ je sice solidně hutný a valivý, ale nezní o moc živěji a přirozeněji než jeho opovrhovaní sourozenci zrození z jedniček a nul. Obdivuhodné a nehrané jsou naopak kamarádské vztahy mezi jednotlivými členy, které se odrážejí v dokonalé souhře kapely. Od prvního zadrnčení basy a nástupu podladěných kytar v úvodní písni „Forgotten“ šlape komplet celá parta jako jeden stroj. Pravda, možná trochu mechanicky, ale zase bez podbízivosti rozehrávají dredatí padesátníci charakteristické houpavé tóny, které mají vryté hluboko pod kůží.


Jonathan Davis pokračuje ve výborných pěveckých výkonech z poslední doby a koření občas sušší nu metalový základ, kde už z principu žánru nelze vymýšlet mnoho nového. Také tradiční samply znějící jako z opuštěné strašidelné pouti z Kingových románů se dají dopředu tušit a jen zlehka nadzdvihávají dusnější opar rutiny. Nástroje mají své silné chvilky třeba ve skvělém kytarovém nápadu v „Disconnect“ nebo v rytmicky drtícím úvodu u „Lost In The Grandeur“, ale jinak hrají na jistotu, byť s perfekcionistickou dikcí. Převážně je tedy hlavní postavou Davis, a dá se říct, že celkem zaslouženě. Za uplynulá léta, více než desítku alb a nespočet koncertů se parádně vyzpíval a zvládá i klenuté rockové refrény zdobící „Start The Healing“ nebo melodické motivy odrážející inspiraci z posledních desek kolegů IN FLAMES ve skladbě „Penance To Sorrow“. Zpěvy se často vrství pro větší efekt do vícehlasů, do jedné nejmenované písně mělo být použito více než dvacet stop vokálu. Tipoval bych to na jeden z kousků ze závěrečného dua „My Confession“ a „Worst Is On Its Way“, které je pěvecky nejbarevnější a kde dojde i na Davisovo nu metalové mudrování, na což by mohl mít Jonathan ochrannou známku, stejně jako na svůj Gigerovský mikrofonový stojan.


Krátká stopáž a odhodlaný úvod by snad mohly nahrávat úvahám o záblesku rockové energie, který na půlhodinu oslepí a ohluší vše ostatní. Ve svém průběhu ale „Requiem“ překvapivě brzy ztrácí na síle a bohužel jí nenahrazuje jinou hudební vlastností. Je to takové bezpečné mydlení puku v rohu kluziště, odkud se ovšem jen stěží střílí na branku, natož aby padl výstavní gól. Vše nasvědčuje tomu, že „Korni“ zůstávají prioritně koncertními velikány a že jejich novodobá alba fungují více jako připomínky existence slavného jména, než jako zásadní díla, ze kterých se bude hrát na zmíněných live show i za deset let.


17.02.2022Diskuse (24)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Igor Stríž
29.05.2022 15:22

Koncert byl vydařený, hodně jsem poslouchal jak novinku, tak starší i nejstarší věci a vlastně to klidně může být za těch 70% Je to vážně velká kapela a ani Requiem to nezmění a díky koncertu ho asi i budu Requiem poslouchat i v budoucnu, pač to budu mít spojeno do jedné dobré vzpomínky.

 

Tomáš
20.02.2022 20:12

No je pravda, že poslední 2-3 roky se hodně vracím do minulosti a objevuju starší věci, ať už takové co jsem neznal, nebo třeba znal ale až teď je docením a pochopím.

zároveň pak člověk i líp chápe souvislosti, vývoj hudby, jak se vzájemně kapely inspirují, ovlivňují, na jakých kulturních vzorcích staví a proč znějí a hrají tak jak znějí a hrají.

a krásné na tom je, že je prakticky nekonečné množství kapel, hudebníků, alb, songů které čekají abych je objevil, a nedalo by se to zvládnout ani za více životů

 

spajk
20.02.2022 09:15

Tak to jedeš ve Strayovych stopach, Tome :-)
Příští stanice Supertramp a snídaně v Americe!

 

Stray
18.02.2022 22:34

Tomáš: Tenhle případ jsem zažil dostkrát. Je hodně hudby, kterou člověk kousnul až s postupujícím věkem a musel do ní nějak dospět, ne vždy to bylo její náročností, poslechovej vkus se prostě vyvíjí, doba se vyvíjí. V devadesátých letech se urodilo spousty překotných věcí, které jsem začal poslouchat až s velkým časovým odstupem. Třeba i ty KORN jsem na prvních dvou albech v době jejich vzniku nepobíral, ale s Follow the Leader se to zlomilo, začal jsem to žrát a dneska je to velká stálice.

 

Tomáš
18.02.2022 18:46

A pak jsou alba, která se ti nelíbí, nechápeš je, tak je necháš být.

A pak se k nim nějakou náhodou za pár let vrátíš a najednou zjistíš, že jsou vlastně skvělé, někdy až geniální. Možná člověk někdy musí "dozrát" k té desce, dostat se do životní fáze kdy ti totálně sedne.

Mně se to nedávno stalo s klasikou Fleetwood Mac - Rumours. Pár let dozadu mě nezaujala, ale tak že vůbec. Furt ve všech seznamech nejprodávanějších alb historie, nejlepších alb historie, nejikoničtějších alb history a já nic. Prostě jsem se smířil s krutou pravdou, že jsem hudební ignorant bez vkusu.

No a loni na podzim jsem tomu nějak znovu dal šanci a BOMBA! Já nechápal jak mě to pohltilo.

 

Stray
18.02.2022 17:27

Ve výsledku, ať si každej poslouchá, co chce. Ta věc není charakterizovaná nějakou šablonou, jakože líbivější matro se dřív oposlouchá a dřív přestane bavit. Líbivější matro kolikrát dosáhne silnějších vazeb, o kterých si alternativa může nechat jen zdát. To dělení vnímám prostě složitěji, jsou chytlavé desky, které omrzí, ale jsou i ty, které vydrží a s věkem ještě rostou, stejně tak některé desky na delší naposlouchání můžou zaseknout svůj drápek a časem velmi růst i překonat ty zjevnější alba, nicméně jsou i takové, a mnohdy i od uznávaných veličin, u kterých není šance, že se s nima člověk hne. Prostě uznávané věci, které živí jen nějaká pověst a kultovnost, ale ve skutečnosti je to jen iluze, fabulační pseudo-umělecký oblak, kterej nemá šanci se ani přiblížit popinám ke kotníkům.:-) Celá ta věc je prostě individuální, ona vážně napoví ta úspěšnost, zvlášť v době, kdy komercializační nástroje v tvrdší hudbě padly.

 

afro
18.02.2022 14:44

Stray> Pravdou je, že když se mi něco líbí na první dobrou, tak se mi to často rychle oposlouchá, ale obráceně to úplně neplatí; třeba u takovejch Godspeed You! Black Emperor nebo Portal, kteří jsou v jistých kruzích velmi glorifikováni jsem to vzdal. ;-)

 

Stray
18.02.2022 14:32

Když ti něco neleze moc snadno do hlavy, je nutné to poslouchat znovu a znovu, až do chvíle, než řekneš, že je ten guláš geniální, je jedno, že tam v podstatě není žádná výrazná písnička, natož pak nápady, hlavní je, že toho tam je hodně a působí to neprostupně, páč logikou určitých lidí - co je neprostupné, je i více umělecké.:-))

 

sardaukar Lipavský
18.02.2022 14:20

no tak jsme si pohovořili o zklamání jara 2022, vlastně už není o čem, ta deska Korn už nestojí víc za řeč. A teď tu leží Amorphis :)?.. :( nevím co s tím, je to mohutné a mnohovrstvé, se spoustou kulturních i hudebních vlivů ... a přitom se mi nakonec po x-tém poslechu stále znovu a znovu stává, že si jen obtížně něco vybavuji. A vracím se k úspornějším formám, třeba aktuálním Ditry old dogs, Voivod, My dying Bride (kteří znovu vydali živák ze zlatých časů), nebo trápím kolegy Krmelcem ... prostě o Amorhis bude letos zajímavější debata, než o Korn ... bohužel

 

Hivris
18.02.2022 12:50

J.Rose: trefils do černého, já chtěl totiž v minulém příspěvku napsat, že to, co jsem uvedl, platí vesměs pro všechny starší bandy. S výjimkou kapel progresivního žánru:).
To ale konstatuju spíš z doslechu a komentářů, protože například VOIVOD vůbec nevydržím poslouchat.