Last Hardrock Outsider

KORN - Praha, Fórum Karlín, 30.března 2017

Nu-metalové stálice KORN jezdí k nám již poměrně pravidelně a já sám jsem je již třikrát viděl, přesto jsem tentokrát návštěvou koncertu v pražském Fóru Karlín nepohrdl. Mohlo za to hned několik důvodů. Jednak tahle slavná pětičlenná kapela dnes působí jakoby znovu, prostřednictvím svých aktuálních studiových nahrávek, nabývala na síle, za druhé jsem jí ještě nikdy neviděl s navrátilcem Headem u kytary a konečně jejich živá vystoupení byla pro mne vždy mimořádným zážitkem (tím největším se stalo vystoupení na druhém ročníku festivalu Sonisphere, který se konal pod širým nebem v parku poblíž pražského Výstaviště v červnu roku 2011 a kalifornská, tehdy s prvky dubstepu koketující squadra, zde spolu se švédskými IN FLAMES, Němci KREATOR, Američany MASTODON a několika dalšími, dělala support britským heavymetalovým legendám z IRON MAIDEN). Od mé poslední účasti na jejich koncertě tudíž uběhlo již šest let, a s čistým svědomím mohu říci, že jsem od KORN nikdy nezažil špatný koncert. Hostitelským prostorem se tentokrát stala moderní funkcionalistická hala karlínského Fóra proslulá prvotřídním zázemím a poskytováním ideálních podmínek pro dosažení skvělé show.


 

 

V předprogramu amerických nu-metalových hvězd se tentokrát představili dvě poměrně známé formace metalové scény, jednak jejich krajané, HELLYEAH, což je kapela, kterou již pár let vede starý známý všech metalových headbangers z devadesátek, bubeník Vinnie Paul, proslulý zejména svým dvacet let trvajícím působením v kapele PANTERA, a pak také němečtí metalcoreoví úderníci z HEAVEN SHALL BURN, kteří reprezentují spíše jeho hymnickou, o to však kýčovitější  odnož.

 

 

Z mého pohledu to byla právě americká pětice HELLYEAH, kdo mne více zaujal, neboť se chlapcům podařilo šikovně skloubit dunivá thrashmetalová tempa s rockovým feelingem, a jejich skladby byly přehledné, úderné a dobře poslouchatelné, zkrátka a dobře šly spíše s proudem old-schoolové metalové hudby, který je nutné stále chránit, opečovávat a předávat dál, tak aby nezanikl a jeho ingredience neztrácející ani po několika dekádách autenticitu a obsah mohly žít i nadále v době masivní nadprodukce a pofidérních, na efekt dělaných, blast-beatických krávovin. Za mne tedy: HELLAYH jsou poctivou metalovou mašinou s prvotřídními bicími, poctivými kytarovými riffy a frontmanem, který také není úplný tucťák. Do legendárnosti PANTERY jim sice něco chybí, ale pořád jde o poctivou, dobře šlapající metalovou hudbu.


 

 

Němečtí HEAVEN SHALL BURN mne přišli natolik rozohnění, až se všechny jejich skladby, vedené v obvykle rozeřvaném metalcore stylu, poněkud slévaly. Prostě nejsem podobné hudbě nakloněn a celkově mne rozhodně nenabíjí nějakou pozitivitou a potřebou se do ní zasvěcovat. Takže ano, šlo o nářez, ale všechno tak nějak na jedno kopyto, plné hulákání, kýčovitých kaskádovitých kytar, velkolepých nájezdů do světa heroičnosti, což se mi, samosebou, po nějaké době začalo rychle zajídat.

 

 

KORN tentokrát odehráli slušný koncert, byť zřejmě nejslabší, jaký jsem od nich v životě viděl, což záhy dovysvětlím. Zaplněná hala ovšem svědčila o stále nadstandardní popularitě Kukuřičných dětí a o faktu, že tahle kapela skutečně ovlivnila celou generaci metalových fans. Zde přítomné starší ročníky potvrzovaly fakt, že zatímco ke KORN spíše inklinují i ti, kteří v ranném dospěláckém věku zažili už stylově rozvětvená devadesátá léta, kdežto „smradi do třicítky“, jakkoliv byli i zde nejpočetnější skupinou příchozích, tak trochu dávají přednost brutálním klaunům ze SLIPKNOT. Dalším častým specifikem příznivců KORN je neschopnost postávat na jednom místě a věnovat se s nohama jako zalitýma do betonu celé show, čučet dopředu na pódium nebo házet hlavou. Snad nikdy jsem nezažil tolik prouděního, přemisťováního se, poskakování skrz houfy lidí a celkové cestování bůhví za čím, jakoby ty více než tři tisícovky příchozích tvořilo značné množství dislektiků neschopných se soustředit po delší dobu na jednu událost. No není to zvláštní? Judasák tohle prostě nedělá, ten čučí dopředu, hází hlavou a drhne riffy.



To všechno mne však nevadilo tolik, jako když s prvním nástupem kapely vyrašil nad hlavami diváků záhon malých obrazovek z dotykových telefónů, přes který bylo jen velmi obtížné cokoliv vidět. Tuhle novinku jsem poprvé zažil vloni na koncertě BLACK SABBATH a dnes jsem si akorát připomněl, že to s podobně velkými koncerty už asi definitivně zabalím. Naštěstí se s druhou skladbou vše dostalo do normálních kolejí a koncert utěšeně pokračoval s kapelou, jenž má stále velké charisma a kterou ze všech stran obklopovala špičková světelná i zvuková technika a její dvoupatrová scéna byla mnohdy zkrášlena záblesky z diodových světel působících v už tak moderním sále hodně futuristicky. Hrála se jak klasika z devadesátých let, kdy jsem upřednostnil zejména songy z alba „Issues“ jako „Make Me Bad“, „Somebody Someone“ nebo v přídavku umístěnou „Falling Away From Me“, tak samozřejmě nějaké aktuálnější věcičky (viz.povinné zařazení dvou skladeb z posledního alba – „Rotting In Vain“ a „Insane“).

 

 

Celkově pak šlo o poměrně rutinně odehraný koncert, ve kterém byl, bohužel, pěvecký projev Jonathana Davise plný pro něho netypických rezerv, nicméně je jasné, že na podobně dlouhých turné se zkrátka stane, že to zpěvákovi, jindy naprosto skvělému, občas nesedne tak, jak by si sám přál a představoval. Už jsem jej zkrátka slyšel v mnohem lepší fazóně, ale možná jsem kritický až příliš a právě díky vysokým nárokům na jeho hlas. Mám Jonathana totiž na vyšším levelu než Mikea Pattona, slavného a velmi neposedného rekonstruktéra rockových a metalových typů zpěvu. Davise si cením více než Pattona nejen kvůli tomu, že se po více než dvacet let nesnížil k nějakým sobeckým sólovým manýrům a stále tvrdě maká na KORN, zatím co pan zakladatel běhá po všech čertech a svůj um rozmělňuje do obskurností, ale také díky tomu, že Jonathan Davis, to co Mike na prahu devadesátých let založil, dokázal nějak smysluplně nasměrovat do velkého příběhu KORN a vdechnout tomu souvislý umělecký směr poslední opravdu velké americké metalové kapely našeho věku, která byla kdy schopná svou hudbou bourat zažité pořádky.


 

 

Vystoupení tedy uspokojivě plynulo ke svému cíli a platilo, více než cokoliv jiného, za rovnoměrný průřez mezi novější tvorbou – viz. zmíněné singly z novinky a hitovka „Coming Undone“ z roku 2005, ve které byl dokonce uveden i fragment ke queenovskému skandování „We Will Rock You“, a tvorbou více letitou, viz. závěr v podobně „Blind“, Twist“, „Shoots And Ladders“ s klasickou ukázkou skotského folklóru a vložkou v podobě pasáže z „One“ od METALLICY a „Freak On the Leash“, jenž celý nu-metalový spektákl uzavřela. Největší zklamání? Kromě výjimečně mírně unaveného Davise především kuriózní nezařazení „Got A Life“, chlouby všech koncertů KORN.

 

 

Set-list KORN:

 

Right Now

Here To Stay

Rotting In Vain

Somebody Someone

Word Up!

Coming Undone

Insane

Y´All Want A Single

Make Me Bad

Shoots And Ladders

Drum Solo

Blind

Twist

Good God

 

Falling Away From Me

Freak On The Leash


31.03.2017Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
07.04.2017 19:49

Stray: V poho, asi se melo stat, co se stalo(rozpad). Me prisli Mudvayne prave z tech lepsich, co se podobne(I kdyz troche jinak) jako Korn snazili vyvijet. A rekl bych, ze jak kompozicne, tak intrumentalne meli neco navrch(zvlast basak byl TOP). O zpevakovi jsem uz mluvil, dle meho nazoru jeden z nejcharakteristictejsich - tezko ho za nekoho zamenis. Nasrany pozy neresim, klip jsem videl vseho vsudy jeden = ten, co jsem posilal. Z koncertnich zaznamu je to opet prevazne o muzice.

 

Bluejamie65
07.04.2017 16:41

To Stray: no to je jako by se mi po dvaceti letech vrátila ozvěna, tehdy mi to nešmakovalo ani u těch mainstreamově úspěšných...

 

Stray
07.04.2017 14:51

Tak jsem si dal ty MUDVAYNE alespoň v singlovém/ klipovém provedení (asi 4 songy, každý z jiné etapy). Co mě napadlo hned je, že jsem rád, že je tahle nu-metalová horečka (1996-2004) pryč, mě to přijde hrozně přehrávaný, jakoby uměle nasraný a vlastně mě to tím pádem moc nebaví. Zpěvák asi dobrej, ale co mám dělat když mne irituje už to, jaký ty lidi dělaj při hraní ksichty nebo jak drží nástroje a do čeho se situují. :-)

 

Stray
05.04.2017 12:05

Určitě prozkoumam. Jen co na to naleznu čas a klid.

 

Imothep
04.04.2017 20:01

Toz ja bych jim sanci urcite dal :o) https://www.youtube.com/watch?v=Rh9Mtbe6Lkw

 

Stray
04.04.2017 18:17

Ani mne nenapadlo, že u Hellyeah zpívá zpěvák z Mudvayne. :-) Slyšel jsem vůbec někdy Mudvayne? Max. V pořadu Rocktime v roce 2001.

 

Imothep
03.04.2017 10:05

Report standardne dobry az vyborny(zajimave postrehy nejen z podia, ale i ze salu), nicmene mouchy se najdou. Mj: “frontman, který také není úplný tucťák” ….. no, takto odbyt si Chad Gray(ex-Mudvayne), majitel jednoho z nejtypictejsich a zaroven “nejhezcich” hlasu metalove sceny urcite nezaslouzil. Dale shazovat nekdejsi rozpad a soucasnou necinnost Faith No More pouze na osobu Mikea Pattona mi prijde trochu mimo a i pres to, ze Korn miluju, tak Jonathan urcite neni lepsi zpevak. Neni ani stejne tak dobry jako Mike(ale co na tom, rozhoduji songy a tady maji jasne navrch Korn). Jinak kdyz koukam na setlist, tak nejvetsi zklamani by pro me dozajista bylo nezarazeni byt jedine skladby z dle meho nazoru jejich druheho vrcholu tvorby Path of Totality(Chaos Lives In Everything a Narcissistic Cannibal patri bezesporu k nejlepsim skladbam, jake kdy napsali).

 

Bluejamie65
31.03.2017 20:47

Ke Korn sice netíhnu, ale na legendu myslím vždycky s úctou a láskou, tím spíš, když se popularitě nepodařilo udělat z ní nedobré bytosti. Krásně si to napsal, včetně toho že aktuální info obsahovalo vrchovatou měrou i podtón připomenutí epické legendárnosti většiny jmenovaných.