Last Hardrock Outsider

KOMETY HAIR-METALU - Machýrci, podivíni a marný potenciál novověku (2/3)


Za poslední čtyři roky už jsme si zde představili přes pět desítek profilů nejrůznějších glam-metalových a sleazy rockových formací z osmdesátých let. Když jsme se nedávno s tímto seriálem přehoupli do devadesátých let, zbývalo ještě pořád dost jmen, které by stály za pozornost. Méně úspěšným bandům pozdní fáze stylu tudíž věnuji prostor v třídílném povídání o hair-metalových kometách, i když celá řada z těch kapel do škatulky hair-metalu spadá jaksi okrajově. V prvním díle přišly na řadu ti, jejichž debutové desky zaznamenaly mnohonásobně větší ohlas než jejich pozdější tvorba. Do téhle škatulky by se sice daly šoupnout i některé formace z dnešního druhé dílu, ale jejich pojítko je nakonec úplně jiné, mnohem silnější. Jde totiž o osmičku kapel, které se vždy snažily o určitou neotřelost a byly vždy prostší nánosů rock´n´rollových klišé. Většina těch kapel byla v dané době zatížena na originalitu, moderní groove a rovněž byla ze svého středu vedena problematickými excentriky, a tak je druhý díl povídání zatížen nejspíše na buřiče a osvěžovatele scény. Třetí díl bude poté věnován spíše tzv. dospělákům, respektive kapelám profesorštějšího rázu, pomp-metalovým záležitostem koketujícím s poctivým hard rockem či AOR, kde byla vždy prvotřídní instrumentace nutností. Dnes je však prostor věnován těm nejméně zvladatelným, je jedno, že jejich tvorba časem zapadla a ani v době vydání nesklízela takový úspěch jako tehdejší velikáni pop-metalového mainstreamu jako WARRANT, WINGER nebo FIREHOUSE, přednosti tvorby těchto rebelů byly totiž úplně někde jinde. (Pozn.: Názvy skladeb či alb s podtržítkem odkazují vždy na příslušný videoklip na YT).



LOVE/HATE

 

Koncertně neuvěřitelně našlápnutá psycho-rocková smršť z jižní Kalifornie. Ve zvuku LOVE/HATE jsme nacházeli vedle sleazy rockové stylizace i příbuznost s funk-metalovou platformou. Pamětníci jejich dobových vystoupení hovoří o devastující energii a anarchistických výbojích. Katalyzátorem toho všeho byl samozřejmě výrazný frontman, kterým Jizzy Pearl rozhodně byl. Hyperaktivní a neskutečně pohyblivý týpek s hlasem jako siréna prakticky strhával na sebe pozornost od chvíle, co jste se kdy o nějakých LOVE/HATE dozvěděli. První dvě alba nahraná pro Columbia byla opravdovou lahůdkou, ale Spojené státy americké je na rozdíl od Británie přešly s lhostejností. Zatímco „Blackout In the Red Room“ (1990) i „Wasted In America“ (1992) se staly v Anglii senzací a prakticky ovládly ostrovní kluby, USA nebylo na jejich neprvoplánový psycho-rock vůbec připraveno. Škoda, že podobně výbušná a neklišovitá kapela byla zatavena nepochopením ze strany nejdůležitějšího trhu. LOVE/HATE brzy na to (začátkem roku 1993) přišli o nahrávací smlouvu a další alba vyšla už jen ve velmi malých nákladech a v poněkud skromnějších nahrávacích podmínkách. Jizzy Pearl se později, na sklonku devadesátých let, stal na dva roky frontmanem L.A.GUNS a nahrál i několik sólových alb, nicméně na onu bouři, jakou způsobila první dvě neuvěřitelně podceňovaná alba LOVE/HATE, a na onu památnou britskou šňůru, která se stala dvoutýdenním vítězným tažení plným euforie, už zjevně nikdy nenaváže. Schválně si dejte první dvě alba, onu nespoutanost se ve své době dařilo překonávat dost možná jen SKID ROW.


 

VAIN

 

Každopádně skvělá sanfranciská kapela muzikantského nadšence, všeuměla a věčného sukničkáře Davyho Vaina. V éře debutového alba „No Respect“ z roku 1989 (154.místo v Bilboard 200) šlo o klasickou kalifornskou sleazy rockovou partu plnou příslibů, která ve svých písních, jako již v té době tradičně, oslavovala vztahové eskapády a život na hraně řítící se překotně vpřed. Debut proslul několika vypalovačkami ( jako např. „Secret“, „Beat The Bullet“, „Aces“ nebo „Who´s Watching You“), ale také zádumčivějšími táhlými songy plnými vášně (1000 Degrees“, „Laws Against Love“ nebo „Icy“). S afektovanou vášní podávaná milostná lyrika se velmi brzy stala hlavní zbraní pětičlenného souboru, tvořeného kromě principála kytarovou dvojicí Danny West/ Dylan Nova, baskytaristou Ashley Mitchellem a bicmenem Tomem Rickardem, a byť příznivci nočního velkoměstského světa netrpělivě čekali na velkolepou návaznost onoho debutu (nahrávání se pozdrželo, neboť Vain chvíli uvažoval o sloučení své kapely s projektem vyhozeného bubeníka od GUNS N´ROSES Stevena Adlera - ROADCREW), brzy příchozí recese v hudebním průmyslu roku 1991 způsobila, že albová dvojka „All Those Strangers“ nakonec vyšla až o osmnáct let později v roce 2009, neboť Island Records s kapelou, kterou považovali za neperspektivní, tehdy rozvázali smlouvu. VAIN to však nesložilo a v průběhu devadesátých let jim, po určité rekonstrukci sestavy, vyšly u nezávislé japonské stáje Polystar Records dvě poměrně zajímavá alba „Move On It“ (1994) a „Fade“ (1995). Ta se opět stala esencí stylu kapely, jakkoliv svět už byl svým vkusem někde jinde. Do zvuku VAIN sice začaly trochu probleskovat psychedelické esence z hudby takových JANE´S ADDICTION, ale po skladatelské stránce šlo znovu o povedené věci. Kapela funguje s několika drobnějšími přestávkami až do současnosti a poslední, rovněž mimořádně zdařilá řadovka „Rolling With The Punches“ vyšla v roce 2017 a má pořadové číslo sedm. Za mě platí VAIN za neprávem přehlížené dělníky kvalitního sleazy rocku.


 

DANGEROUS TOYS

 

Texaští rozverní ďáblíci, co prosluli bezproblémovým street rockem a docela slušnou zásobou pitomě nazvaných skladeb (za všechny třeba dva songy, které se nacházely na velmi dobré eponymní desce – „Sport´N a Woody“ a „Ten Boots (Stompin´)“), zůstali se svou tvorbou (vzhledem k tomu, jaké měly podmínky k práci) vlastně dost za očekáváním. DANGEROUS TOYS byli založeni někdy v roce 1987, když byl zpěvák od prog-thrashových WATCHTOWER (pro progresivisty kultovní kapela, co pocházela ze stejného města – tedy Austin) Jason McMaster zlanařen čtveřicí hudebníků Tim Trembley a Scott Dalhover (oba kytary), Mark Geary (baskytara) a Mike Watson (bicí), hrajících do té doby pod divným jménem ONYXX. Trembleyho sice v krátkém časovém horizontu nahradil Danny Aaron, ale kapela se slyšitelně zlepšovala. McMaster proslul nosným a slušivě nakřáplým ječákem, který dodal skladbám patřičnou šťávu, což bylo pro tyhle metalovější nohsledy GUNS N´ROSES docela potřeba. Po podepsání smlouvy s Columbia Records se jich coby producent chopil Max Norman. Bezejmenný debut z roku 1989 slušně zabodoval a skladby jako „Teas´N Pleas´N“ nebo „Scared“ (v klipu užity fragmenty, které později obšlehli, jak MEGADETH - zpěv pod vodou později užit v songu Go to Hell, tak METALLICA - vhled do snu plného hadů, pavouků a krys pro změnu vidíme i v Enter Sandman) se staly docela populárními. Chytlavost a skladatelský potenciál formace pak potvrdila i balada „Feels Like a Hammer“ nebo obstojně nápadný refrén songu „Queen Of the Nile“. Jenže kvintet příslib debutu již nikdy nenaplnil, a i přestože se jejich nové vydavatelství (během roku 1990 se přesunuli pod kolos CBS/Sony) snažilo o tlačenku a kapelu v roce 1991 dokonce nominovalo do pozice té nejmenší předkapely na americké turné titánů JUDAS PRIEST/ALICE COOPER/ MÖTORHEAD, právě tou dobou vypuštěná druhá deska „Hellacrious Acres“, jinak produkovaná dalším esem Royem Thomasem Bakerem, byla o něco méně pozoruhodná než debut a vše mělo spíše sestupnou tendenci. Po vyhazovu od majors v roce 1992 to sice kapela ještě několikrát zkoušela s návratem na výsluní, ale ani třetí, ani čtvrtá řadová deska intenzitu raných časů nezopakovaly. DANGEROUS TOYS se ve skutečnosti nikdy nerozešli, avšak jejich čtvrtá a poslední řadová deska nese letopočet - 1995.


 

D.A.D.

 

Naprosto šílená dánská partička, která kdysi dávno v minulosti snila po dobytí amerických břehů. Dříve v osmdesátých letech prosluly nespoutanými a velmi bizarními koncerty, kde se to hemžilo surrealistickými proprietami dodávajícími jejich vystoupením rovněž na atmosféře – konkrétně vybuchujícími přilbami, raketovými základnami nebo třeba obřím čtyřmetrovým kanape. S třetí deskou „No Left Fuel For the Pilgrim“ z roku 1989 se stali legendami evropských klubů a už to vypadalo na průlom i za Atlantikem, kam se je tehdy snažila dopravit stáj Warner Bros. Deska měla značně velký potenciál hymničnosti, a tak gothic-rockem (po vzoru THE CULT) lehce šmrncnuté skladby jako „Sleeping My Day Away“, „Jihad“ nebo „Point Of View“ způsobily velký zájem o tuhle dánskou senzaci. Jenže vše mělo krátkou životnost a následující album „Riskin´ It All“ z roku 1991 se opět v USA nepodařilo zcela prodat, a navíc se dostavily problémy s daňovým úřadem v jejich domovině, které na čas vzaly kapele vítr z plachet. Šílenci, jejichž název ve skutečnosti znamená DISNEYLAND AFTER DARK, však fungují do současnosti a docela často i vydávají stále nová alba, nicméně stačí to jen na popularitu doma v Dánsku a v severní Evropě. Zajímavostí pro tuzemského fanouška může být skutečnost, že severská kapela se stala jednou z největších inspirací pro teplické KABÁT (a opravdu styčné body ve zvuku obou kapel lze vystopovat) a před cca sedmi lety dokonce vystupovala v roli předkapely na jednom z proslulých monstrózních koncertů KABÁTU na pražském Vypichu. Dánští D.A.D. patří dost možná k těm komerčně nejpromarněnějším nadějím evropského rock´n´rollu, tedy vzhledem k jejich letitým zkušenostem, naprosto nepolevujícímu skladatelskému potenciálu a energií nabušeným koncertům, kterými jsou stále pověstní.


 

ELECTRIC BOYS


Kapela zpívajícího kytaristy Conyho Blooma a jeho věčného kumpána Andyho Christella (baskytara) se proslavila doma ve Švédsku singlem „All Lips And Hips“ a na tamní klubové scéně sklízela v druhé polovině osmdesátých let úspěchy, a tak v roce 1988 získala velmi rychlou nahrávací smlouvu s firmou Polygram. Jejich debutové album „Funk-O-Metal Carpet Ride“ z roku 1989 nebylo, objektivně, žádný zázrak, ale k dílčím úspěchům na Ostrovech chlapcům dopomohla tlačenka od jejich vydavatelství, které se divoký band, jinak míchající do hard rocku vlivy nejrůznějších exotických ingrediencí (převážně funk, blues a soul), snažilo tlačit (velmi úspěšné evropské turné v předprogramu THUNDER). Když přišla vlna grunge, ještě soubor několik let fungoval a do svého zvuku čím dál více propašovával nejrůznější prvky nové rockové horečky. V roce 1992 vyšla deska „Groovus Maximus“ a zdaleka nedocílila úspěchu prvotiny. Existence souboru byla poté ještě prodloužena americkým tažením v předprogramu tehdy hodně slavných Mr.BIG, ale všem už bylo jasné, že se blíží konec, což nakonec potvrdila třetí a nepříliš zajímavá řadovka z roku 1994 -„Freewheelin´“ (ta vyšla u Music For Nation), která existenci švédského kvarteta na patnáct let uťala. V současnosti ELECTRIC BOYS již znovu fungují a na konci loňského roku jim dokonce vyšla už šestá řadovka. V mezidobí dva nejznámější (výše zmínění) a rovněž jediní původní členové působili šest let (mezi roky 2003-2009) v sestavě znovuobnovených HANOI ROCKS. Rovněž jedna z těch méně tradičních kapel dané scény.



EVERY MOTHER´S NIGHTMARE


I na americkém Středozápadě bylo možné působit v energické hardrockové kapele, zvlášť pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se to všemožnými dlouhovlasými snaživci v celé Americe hemžilo. Jedna z posledních nadějí pouličního vlasovitého rock´n´rollu pocházela z Nashvillu v Tennessee, kde vznikla na sklonku roku 1987. Své debutové desky se partička okolo poměrně solidního zpěváka Ricka Ruhla dočkala až v roce 1990, kdy jejich nadějný bezejmenný debut vyšel pod značkou Arista. Desku doprovázelo několik stěžejních videoklipů na dnes již nechvalně proslulém kanálu MTV. Díky skladbám jako „Walls Come Down“ nebo „Love Can Make You Blind“ docílili tito vlasáči určitého úspěchu u americké mládeže, jenže s druhou deskou „Wake Up Screaming“ z roku 1993 šlo záhy všechno do kopru, protože v době nástupu alternativního roku dělat zázraky s melodičtěji usazeným hard rockem (a navíc zůstat trčet někde na venkově) prostě nelze. Neúspěch doprovázela ztráta smlouvy s Arista a postupný odliv hudebníků ze sestavy, nicméně Rick Ruhl to nevzdal a od konce devadesátých let v různých obměněných sestavách a za doprovodu pouze amerických vydání svých nových děl, fungují pod jeho vedením EVERY MOTHER´S NIGHTMARE až do současnosti.

 

 

NYMPHS

 

Dost pravděpodobně nepatřili nikdy mezi typické představitele kalifornského street rocku, ale svou excentričností (přesněji řečeno šílenstvím své frontwoman) napomáhají ke svému zařazení do této škatulky. Kapela postavená okolo bývalé modelky s drogovou minulostí Inger Lorre po sobě zanechala pouze spoušť a trosky, jak ostatně psali v dobovém Kerrangu, který neváhal jejich eponymnímu debutu napařit rovnou plnopočtovou známku. Deska vyšla až v roce 1991, když už kapela dva roky válčila na kalifornských pódiích, a sice nejen se svými fanoušky, ale i sama se sebou. Inger Lorre byla nemocnou duší NYMPHS ujíždějících na sebevražedné poezii.  Jejich lyrika totiž zkraje devadesátých let zabrala na šéfy Geffen a ti tento prapodivný úkaz okamžitě zlanařili. Kapela samotná může být chápána jako představitelé později bujícího alternativního rocku a předzvěst úspěchu třeba takových 4 NON BLONDES vedených Lindou Perry. Někde mezi neotesaným street rockem, glamovými cetkami a podlazeným zvukem alternativních kapel (čekajících tou dobou na svou velkou šanci) šlo nalézt i zajímavou melodiku (viz. přiložené singlíky Sad and Damned a Imitating Angels). NYMPHS obsadili temné kluby Los Angeles v časech transformace heroických vlasatých bandů v cosi bolestivějšího a deformovaného. Vyšinutá a neuvěřitelně krásná zpěvačka skončila v těchto divokých časech dvakrát v psychiatrické léčebně, protože podléhala změnám nálad, což mělo za následek, že proti sobě poštvala celou kapelu, ale i lidi, kteří se o ni starali (např. se vymočila na stůl svého manažera). Její přítel Chris Schlosshardt, baskytarista od SEA HAGS, zemřel na předávkování heroinem a nejméně další čtyři blízcí si vzali v letech 1990-92 život. V roce 1993, kdy už kapela pár měsíců neexistovala, psal Kerrang o této umělkyni, kterou její kapela vykopla hned krátce po prvním celoamerickém turné, aby posléze kapelu vykopla vydavatelská stáj Geffen, že se Inger Lorre léčí, píše knížky pro děti a vyrábí z hlíny květináče. Odsouzená k věčnému zatracení.


 

WAR BABIES

 

Opravdu velice zapomenutá partička ze západního pobřeží USA. Za svou krátkou éru to dotáhla, jen díky přímluvě Paula Stanleyho z KISS, ke smlouvě s vydavatelstvím Columbia Records, u kterého nakonec přeci jen vyšla obstojná debutová deska, a to někdy v průběhu roku 1991. Nahrávka nakonec vznikla pod patronací právě Paula Stanleyho. O spolupráci s ním se však později lídr kapely, zpěvák Brad Sinsel, nevyjadřoval zrovna přívětivě, neb známého Kissáka označil za jednoho z úplně těch největších egomaniaků, se kterými se kdy setkal. WAR BABIES, kde kromě Sinsela působili ještě kytaristé Guy Lacey a Tommy McMullin, bubeník Richard Stuverud a baskytarista Shawn Trotter, hráli na počátku devadesátých let v předprogramech kde koho zajímavého ze západu Spojených států, počínaje nastupujícími hvězdami tamní klubové scény MOTHER LOVE BONE, konče u zástupců metalovější provenience jako METAL CHURCH, QUEENSRŸCHE. WAR BABIES se dokonce přesídlili do Seattlu a podařilo se jim předskakovat nikomu menšímu než sestrám Wilsonovým a jejich kapele HEART, ale s malou podporou vydavatelské firmy a přes jen velmi obtížně udržitelné vztahy s jejich objevitelem Paulem Stanleym, byla parta, usazená někde v oblasti jadrného kalifornského street rocku pro motorkáře, jen sotva předurčena k dlouhověkosti. Ono jejich jediné bezejmenné album však za prozkoumání rovněž stojí, a to nejen díky singlu Hang Me Up.



22.02.2019Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
18.03.2019 09:31

Já tu kapelu Nymphs refelktuju už od roku 1993, kdy vyšel Direkt: Encyklopedie Kerrangu, kde si ze zpěvačky dělali prdel, ta kapela se objevila i v kriminálce z roku 1990 - "Špatný vliv", hlavního záporáka tam hrál i záporák z Wayneova světa Robert Lowe, tuším že se jmenuje ten slízek. Náhoda tomu chtěla, že jsem v zapadlém antikvariátu nalezl a ihned koupil jediné CD Nymphs za asi 90,-Kč, původní kousek od Geffen.

 

Kelly
18.03.2019 08:55

Stray: Teda je to s tebou fakt objevování zapadlých diamantů :-) Jenom bych Nymphs spíš řadil i stylem hudby do grunge scény, než glam. Použiji příměr Hraboše z Bigbítu- zpěvačka byla glam ale zbytek skupiny byl grunge. Ale hudba skvělá :-)

 

Pekárek
22.02.2019 23:30

Blbě jsem to uvedl, zaregistroval jsem jen třetinu:)- Love/Hate,Dad a EverY MN. Z ťěch chystaných všechny, něco mám i doma.

 

Stray
22.02.2019 23:22

Jo? Tak hlavně si pusť všechny klipy, některý jsou jen pod odkazem v textu, nikoliv vystavené mezi odstavci v článku. Co za kapely z těch osmi jsi neznal? Původně jsem tam chtěl dát ještě SAIGON KICK a MOTHER LOVE BONE, ale deset to už by bylo moc, navíc na jediné album MOTHER LOVE BONE budu v březnu psát recenzi a na SAIGON KICK třeba někdy dojde samostatným profilem, stejně jako DAMN YANKEES, KINGDOME COME, THUNDER, BLACK CROWES, času snad je ještě dost. Cílem bylo vypíchnout to částečně spojené se sleazy rockem, ale už hledící tak trochu vpřed - roky 1990 a 1991 už neměly nic společnýho s tím klišovitým kudrnatým stylem plným klišé a hulákáním rákénról (ty vole z toho je mi zle):-), a proto právě ty úplně klasické hair-metály, co jsem zde dosud nepsal (jsou vůbec nějaké?), nemám potřebu rozpitvávat (teď myslím takové ty kapely jako FEMME FATALE, SHY, TRIXTER, TNT, XYZ, ...to mě fakt nic neříká, a nechci se u toho zastavovat, nebaví mě to). Zde se trochu vyjímá kapela THE NYMPHS, což je klasický alternativní rock s hitovým potenciálem, taková líbivější předzvěst HOLE, či naopak hrubší verze 4 NON BLONDES nebo GARBAGE či ELASTICA, jenže v roce 1990 ta kapela byla spjatá se scénou L.A. a nikdo nevěděl kam jí nalepit, o nějakém alternativním rocku model 1994 nikdo ani nepřemýšlel, a proto z pohledu 1990/91 sem THE NYMPHS patří. V posledním díle budou určitě: BADLANDS, BLUE MURDER, STEELHEART, GIANT, DARE, NELSON (to bolí), HARDLINE a BAD ENGLISH (ta kapela jen jako odstrašující případ). Asi nejslavnější kapelou, co zatím opomíjím, jsou zřejmě HOUSE OF LORDS, prostě je zatím moc neznám, případně se časem udělá samostatný článek, pokud na to budou mít, ale moc tomu nevěřím. :-) Chci jen říct, že mě přijdou stokrát smysluplnější kapely jako LOVE/HATE, VAIN nebo DANGEROUS TOYS než nějací nositelé rokoko paruk, co zní všichni stejně, stejně blbě.:-)

 

Pekárek
22.02.2019 22:31

Uf, opravdu výživné, minimálně třetinu kapel jsem ve své době ani nezaznamenal.