Last Hardrock Outsider

KISS - Trable popcornové dynastie (1978-1981) 3/6

S rostoucím úspěchem KISS se stále více ozývali po větším skladatelském prosazení dva méně aktivní členové, Peter Criss s Acem Frehleyem, a je pravda, že jim Paul s Genem začali uvolňovat mnohem větší prostor než kdykoliv dříve. Tento ústupek dvěma v otázkách odříkání alkoholu méně disciplinovaným muzikantům však čím dál méně stačil a nadále usilovali po větší pozornosti. Svým způsobem šlo o počátek konce původní sestavy KISS a pomníky tomuto stavu navždy vystavěla sólová alba všech členů, která vyšla v totožný den v září roku 1978. Období vnitřní personální krize se rozbujelo právě zde, a zatímco vůdčí duo nově nabytou slávu zvládalo lépe, Peter s Acem v tom lítali až po uši, což bylo patrné na mnoha rozhovorech, které v té době rockové hvězdy poskytovali americkým médiím. Není divu, že je už deska „Love Gun“ z roku 1977 tou poslední nahrávkou nejslavnějšího období KISS, na které Peter Criss skutečně bubnoval, byť jeho podobizna nechybí ani na coveru následujícího řadového alba „Dynasty“, které vyšlo až v roce 1979, tedy rok po zmíněných sólových deskách. V tomto díle se budu věnovat právě stylově nejchaotičtějšímu období, které je na jednu stranu poznamenáno předchozím velkým úspěchem KISS, neodříkáním si radostí života a sklízením všech vavřínů plynoucích z postavení skutečných amerických celebrit, byť stále svou pravou podobu skrývajících za nadpřirozenými maskami. V roce 1978 se zkrátka sláva KISS dotýkala hvězd, takže došlo i na první film, kde v béčkovém sci-fi „Phantom Of The Park“ hrají sami sebe, pomáhající mladému páru dosazenému do hlavních rolí zneškodnit vykutáleného majitele lunaparku, který nemá žádný zájem na tom, aby chystané velkolepé vystoupení kapely KISS odradilo návštěvníky od utrácení peněz na jeho atrakcích. Film nemá valných kvalit a herecké výkony jsou skutečně příšerné, nicméně je tahle záležitost pro fanoušky kapely kultovní záležitostí, kterou by si měl každý alespoň jednou dát. Vraťme se tedy do období, kdy se členové dohodli, že nejbližším projektem budou právě sólová alba, a každý se k obsahu toho svého postaví po svém a bude spolupracovat s muzikanty a producenty dle svého vlastního uvážení a výběru. Zde je rozbor diskografie z let 1978-1981.



Ace Frehley  (1978)


Svým způsobem nejúspěšnější věc ze všech čtyř sólových alb. Průlom skladby „New York Groove“ do rotací amerických rádiostanic však měl do budoucna na stále nezvladatelnějšího kytaristu spíše negativní dopad, nicméně Ace ve spolupráci s Eddie Kramerem jako jediný z KISS nahrál sólovku vyloženě v rockovém duchu nejstarších alb své mateřské kapely. Z mého pohledu však deska není až tak povedená, jak o ní mnozí tvrdí. V porovnání s řadovkami KISS je to stále čaj a Ace netrápily ani tak vokální party, které by mu jako civilnímu a nepříliš školenému pěvci mohly dělat problémy, jako spíš poněkud horší skladatelská forma, která se podepsala na monotónnějším vyznění nosiče. Kromě již zmíněného hitu „New York Groove“ album obsahuje důrazné riffové vypalovačky jako „Rip It Out“, „Ozone“ nebo „Whipped Out“. Z mého pohledu pořád vcelku dobrá stonesovská deska, ale na poměry kapely jako KISS patří celkově spíše k tomu průměrnému až podprůměrnému.


(60%)


Gene Simmons   (1978)


V této době byl Gene Simmons myšlenkově tak nahoře, unešen vlastní pozicí velké hvězdy, že neváhal své album pojmout poněkud megalomansky, tedy ve smyslu co největšího počtu hostů. A tak vznikla deska, která sice vlastní několik výborných skladeb, ale celkově jaksi nedrží pohromadě. Simmons tehdy zrovna prožíval svůj milostný vztah z Cher a platil v New Yorku i ve Státech za velkou celebritu, není tedy divu, že v usměrňování svého sólového alba jaksi ztrácel pevnou půdu pod nohama. Na desce slyšíme jak tvrdší rockové věci s hitovým potenciálem („Radioactive“), dále pak písně, které jsou poctou jeho milovaným THE BEATLES („See You Tonite“) a rozněžnělým šedesátým letům obecně, párty songy plné swingových popěvků a ženských backing vokálů („True Confessions“), jedna naprosto skvělá balada („Always Near You/ Nowhere To Hide“), ale také zcela mimózní věci jako hororové zdejší intro, nebo závěr v podobě jakési vánoční sinatrovské písně prostoupené bombastickým závojem smyčců a všemožným dalším harampádím „When You Wish Upon A Star“. Geneovým producentem se stal Sean Delaney a měl opravdu co dělat, aby ďábelsky nevypočitatelné vize principála tak nějak udržel ve stavu, který by jakž takž seděl pohromadě.


(60%)



Paul Stanley  (1978)


Je pravda, že Paulova sólovka má pro mne obrovské kouzlo a dle mého dokonale naplňuje představy mnohých o něm jako o rockové hvězdě a nadpřirozené bytosti a taktéž zachycuje jeho nemalý skladatelský potenciál. Deska se nese převážně v hodně úhledné, polobaladické podobě a nechybí jí (jako jediné ze všech čtyř sólovek) opravdu skvělé skladby, tentokrát hozené do poněkud romantičtější a epické fazónky. Svým způsobem je Paulova kolekce předzvěstí pozdějšího alba KISS „Music From The Elder“ a vlastní zajímavý nádech nostalgična a atmosféru, která má své nepopiratelné kouzlo. Paulovi skladby stojí nad jakýmikoliv trendy a vždy si je ještě dnes rád poslechnu. Téměř všechny se povedly. Nejlepší jsou však právě ona zmíněná nadýchaná čísla jako „Tonight You Belong To Me“, „Ain´t Quite Right“, „Take Me Away Together As One“ nebo balada „Hold Me, Touch Me“. Je pravda, že se povedla i důraznější, více rocková polovina desky jako „Move On“, „It´s Alright“ nebo „Would n´t You Like To Know Me“, ale přeci jen Paulovi více sedí ona nadpřirozená, romanticky pohádková role. Ve studiu mu vypomáhal Jeff Glixman.


(80%)


Peter Criss   (1978)


Sólovka, která je ze všech čtyř absolutně nejvíc mimo rámec hudby, s jakou vešli ve známost KISS. Za přispění producenta sólových alb Ringo Starra (vydaných zkraje sedmdesátých let) Viniho Poncii, vzdával Peter Criss svou deskou hold nejen období počátků THE BEATLES, ale zašel ještě dál a čerpal hlavně z území kabaretních šlágrů, dobové taneční hudby nebo produkce swingových orchestrů známých z několika předešlých dekád. Album především odhalilo, jak hodně se rozchází Crissovo hudební cítění se vším, co do té doby představovali právě KISS. Zde rock´n´roll opravdu nehledejte, neboť se celou dobu pohybujete v jakýchsi rozšafných rajských uličkách za přispění šlágrů podobných těm, které v sedmdesátých letech doprovázely třeba zrovna ...ehm, silvestrovské večírky (u nás), mafiánské bály (třeba zrovna v New Yorku). Ani skladatelská stránka nedopadla zrovna oslnivě, nicméně dvě skvělé a zábavné hitovky Peterova deska opravdu vlastní: „You Matter To Me“ (Poncia) a „That´s The Kind Of Sugar Papa Likes“ (Criss). Druhá píseň je narvaná po okraj umrouskanými ženskými vícehlasy a pozitivní taneční náladou a já se jí dodnes nedokážu nabažit. Peter Criss byl sice úplně mimo, ale jeho sólovka přesto dodnes plní úlohu jakési zábavné anomálie v portfoliu KISS a to velmi spolehlivě. Ale lepší alespoň zvláštní deska, než deska bez jakýchkoliv překvapení, že jo? Album však předznamenalo Peterův brzký odchod z KISS.


(50%)



Dynasty   (1979)


Zajímavé je, že KISS pokračovali další řadovkou s producentem právě Peterovi sólové desky, tedy s Vini Ponciou, který vnesl prvky dobové diskotékové hudby i do jejich skladeb. Ve spolupráci s Paulem Stanleyem a Desmondem Childem vznikl největší hit kapely „I Was Made For Loving You“, díky kterému se „Dynasty“ počítá mezi velmi úspěšné nahrávky jejich diskografie. Nicméně kapela dlouhá léta tajila, že se na desce Peter Criss bubenicky prakticky nepodílel, pouze nazpíval song „Dirty Livin“, oznámení jeho odchodu pak kapela oddalovala, co to jen šlo, a protože se na světové turné rozhodla vydat až po další řadovce „Unmasked“, byla informace vypuštěna až v průběhu roku 1980. Nicméně na Genea a Paula stále sílil tlak ze strany Ace, který si velmi považoval úspěchu se svou sólovkou a tak je na producentském a singlovém albu „Dynasty“ jeho hlas zastoupen hned ve třech skladbách z devíti. Konkrétně v rockové vypalovačce „2000 Man“, jež je vlastně předělávkou THE ROLLING STONES a pak ještě ve skladbách „Hard Times“ a „Save Your Love“. Aceovi problémy s alkoholem tou dobou definitivně propukají a za dva roky jej definitivně připravují o post sólového kytaristy u KISS. Kromě fenomenálního hitu „I Was Made For Loving You“ deska obsahuje i další dva skvělé, Paulem odzpívané songy – „Sure Know Something“ a „Magic Touch“. Gene Simmons naopak předkládá jednu chytlavou halekačku „Charisma“, zcela v duchu cítění tehdejších tanečních trendů a pak ještě druhý povedený song „X-Ray Eyes“. „Dynasty“ je albem hodně producentským, na kterém je cítit touha udělat zejména chytlavé a nepříliš náročné singly a nemá téměř nic společného s ranými alby, ale i tak jde o nezanedbatelnou část historie kapely.


(80%)



Unmasked   (1980)


Taneční éra pokračuje a tak jdou KISS do studia znovu s producentem Vini Ponciou. Bubenické party znovu nahrává studiový fachman Anton Fig, zatímco oznámení o odchodu Petera Crisse je posunuto až těsně před vypuknutím dlouhého světového turné, kde se poprvé představí skvělý nový bubeník a velký obdivovatel LED ZEPPELIN/Johna Bonhama - Eric Carr (přijímá podobu lišky, protože pokus o masku orla zapůsobil prý spíš jako blbá napodobenina papouška). Turné je největší podívanou v historii kapely a navazuje na předchozí úspěšné tažení světem, které se naposled uskutečnilo po desce „Love Gun“ v roce 1977. „Unmasked“ sice nevlastní tak výrazný flagboat jako byla před rokem skladba „I Was Made For Loving You“ v případě alba „Dynasty“, ale z mého pohledu obsahuje větší počet zajímavých skladeb. Předně nahrávka platí za dokonalé zachycení nálady, jakou byli právě tehdejší KISS obklopeni. Měkčí zvuk a rozvernější práce s aranžemi přispěla k tomu, že řada lidí byla doslova zhrzena z výsledku a stylové vybočení ze sféry rock´n ´rollu přičítala komerčním zájmům KISS a považovala to celé za zradu pravých hodnot rocku, nicméně osobně vnímám „Unmasked“ jako velmi hitové, odlehčené, zajímavé a pestré album. Je jedno, jestli zde vypíchnu Geneovi skladby jako „She´s European“ a „Naked City“, Paulovi šlágry: „Shandi“, „Easy As It Seems“ a „Tomorrow“ a nebo dám přednost Aceovi s jeho „Talk To Me“ a „Two Side Of The Coin“, je zde totiž dobrých skladeb dostatek pro všechny bez rozdílu. Kapela si poprvé zahrává s myšlenkou odmaskování, nicméně jde zatím pouze o název desky, kterou na obale doprovází zajímavý komiksový fórek s odkrytím škrabošek, pod kterými se nachází opět...masky.


(80%)



Music From „The Elder“   (1981)


Po pěti letech od bombasticky vyznívajícího alba „Destroyer“ jde o návrat Boba Ezrina na producentský post. Kapele však snaha o epicky vyznívající koncept z komerčního hlediska vůbec nevychází, protože představa fanoušků o KISS jako o rock´n´rollové kapele se velmi rozchází s uměleckými ambicemi samotných muzikantů, a tak přestože je „The Elder“ vynikající deskou, posluchačstvo dílo prakticky vůbec nepochopilo. A přitom je zde tolik skvělých songů, které si tentokrát berou předlohu u epičtěji vyznívajících legend sedmdesátkového hardrocku, jakými byli donedávna třeba zrovna britští QUEEN. Příběh z dávnověku, jenž se stal metaforou boje dobra se zlem, bohužel fanouškovskou základnu KISS zcela minul, a tak je album doceňováno až zpětně a to zejména lidmi, kteří se ke KISS dostávají skrze zcela jiné styly tvrdší hudby. Musím potvrdit, že Ezrin zde znovu odvedl vynikající práci a vystlal nahrávku do aranžersky dokonale promakaného hudebního příběhu: nechybí zde hrdinské chorály jako „The Oath“ a „Under The Rose“, romantická „Only You“, nostalgií a smutkem prodchnutá „World Without Heroes“ a nebo famózní metalová instrumentálka „Escape From The Island“. Každopádně v diskografii velmi zvláštní dílo, první s Ericem Carrem za bicí soupravou, svým pojetím se blížící až k art-rockové podstatě. U fans i u kritiky však bohužel v roce 1981 propadlo. Alkoholem zcela zdevastovaný Ace Frehley pomalu opouští své místo kytaristy v KISS, protože několikrát dokonce nepřichází ani na domluvená televizní sessions. Paul s Genem mají plnou hlavu starostí, jak celou věc řešit do budoucna.


(90%)


04.01.2016Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie6509.01.2016 12:19

Jenže v albech Kiss jedna víceméně nepublikovaná filozofie opravdu je a odlišuje se toho, co v rámci marketingu o svých počinech sami členové kapely říkají (ale není s tím v rozporu). Jde v podstatě o totéž, co měli na mysli třeba Rolling Stones nebo když půjdem úplně od začátku, tak třeba Elvis Presley nebo Chuck Berry. Můžeš být pro lidi sebezábavnějším a sebepotrhlejším buřičem či exotem(což pro teenagery znásobuje zábavnost), ale tvá hudba musí obsahovat něco univerzálně srozumitelného a přitom hodnotného, co bude lidi přitahovat nejen v aktuální moment, ale přivede je na koncert i příště a příště a příště... protože jinak jsi jen krátkodechá a bezcenná rychlokvaška

 

Stray
08.01.2016 22:03

Já bych si dovolil ještě úpravu té mé věty, tak tedy: "Vyděláš chechtáky, máš je - JEDEŠ, nemáš je - NEJEDEŠ!" :-) Samozřejmě je to s trochou nadsázky, nezastávám se nějakých tupců, co serou na lidi, svým způsobem je ve skutečnosti moje cítění mimo hudbu zcela opačné, ale právě na KISS oceňuju ten kumšt a schopnost dělat zábavu na skvělé úrovni a získat strašně velkou fanouškovskou základnu, podřídit své značce všechno a ještě bavit lidi, to je pro mne, to nejvíc, nikoliv chlubičství (ta hláška o kohoutovi), chlubičství je nadstavba, šlehačka na dortu, show!:-)

 

Bluejamie6508.01.2016 20:50

"Vyděláš chechtáky, máš je, chodíš jako kohout!" A když je máš, můžeš být i Mesiáš ... tzn. ve chvíli, kdy prodejní novináři zešílí a oslavují blbosti (evropský punk ala 1978-80, nebo americký grunge1991-93) a 7 major labelů to valí do všech hlav a uší po celým světě, si klidně můžeš vydávat alba podle svýho mustru, se svým feelingem a s vlastní estetikou. A k tomu navíc můžeš pomoct dalším lidem, co hrajou rock, třeba Ediemu.

 

Bluejamie6508.01.2016 20:29

U všech alb, která s Kiss nahrál Eric Carr se mi tají dech... Měl jsem vždycky pocit, že od toho okamžiku, kdy on Naskočil, už bude všem dehonestátorům alb Kiss zavřena "ústa" a že jich bylo, nejdřív v samotné Americe a ještě déle v Evropě. Důležité pro mě bylo i to, že když po roce 1980 skončil Bonham a taky pak od SQ odešel John Coghlan, tzn. když se odmlčeli lidé s extra silnou ranou, právě u Kiss další takový silný muž začal. Music from the Elder je zkrátka složitější, tím spíš, že název i album silně navozují pocit, že jde o hudbu k filmu. Plyne z toho určitá narativnost, ale hudbu a dramatičnost (až patetičnost) to nikterak nesnižuje, naopak. Na druhou stranu album na mě působí až jako progresivně rockové. Kiss ale nebyli jediní, kdo se o podobné věci pokoušel - já jsem si The Elder vždy porovnával s evropským albem TenCC - The original soundtrack... a v obou případech na mě ta alba zabrala, těžko říct, v čem spočívá ten trik:-)

 

Stray
08.01.2016 20:16

Já na KISS taky miluju ten postoj: Hitové, chytlavé, odlehčené = dobré. Postoj měnit společnost a její neduhy skutečně v sobě nemají. Jedou stylem: udělej to výrazně chytlavé, ovšem s vkusem a talentem po hitem, nikoliv udělej to tak, aby to vybízelo k přemýšlení. To druhé skutečně ne, vždycky budu stát na straně těch, co dělají hudbou radost. Depka není umění. Vyděláš chechtáky, máš je, chodíš jako kohout! Prostě KISS! To miluju. :-)

 

Bluejamie6508.01.2016 20:03

Přestože je Dynasty chváleno, já myslím, že málo:-) Já osobně beru tohle album jako určitý druh vzpoury KISS proti tehdejšímu hudebnímu tiskovému mainstreamu, jakkoliv to zní paradoxně, protože Kiss měli na mainstreamové publikum (a tím pádem i mainstreamový tisk) také zacíleno (samozřejmě vedle dalších segmentů). V době, kdy se veškerý anglosaský tisk doslova zalykal chválou "těch chudých punkových hochů" Clash a Sex P., byli vynášeni do nebes, dokázali Kiss odpovědět velmi rázně jednak prodejními čísly, hitparádovým úspěchem a kvalitou a nápaditostí skladeb. Pro mě má rozmanitost Dynasty až filozofický rozměr, jako by někdo bránil budocnost hudebního mainstreamu otázkam: Opravdu myslíte, že jednotvárnost a plochost vámi vynášených alb dává do budoucna nějaký smysl? Uvědomujete si, že je rozdíl mezi stylovou jednotou a jednotvárností?

 

Stray
06.01.2016 10:52

The Elder je masterpiece, to není deska na letmej rychlej poslech. Tam se sešlo všechno, dle mého naprosto geniální dílo. V roce 2015 doplňovat KISS, nedokážu si to představit, mě to trklo už v roce 1992. :-) Ale zas máš před sebou hromadu skvělý hudby.

 

rumcajs06.01.2016 09:47

Od Kiss jsem dosud znal jen Sonic Boom, Lick it Up a Crazy Nights (vše super). Včera jsem si poslechl "Music from "The Elder" a musím říct, že i já zůstanu mezi těmi, které toto album neosloví. Naopak "Dynasty" a především "Destroyer" výborné. Je fajn takhle "objevovat" starou klasiku.

 

Kropis05.01.2016 12:09

Parádní seriál, jeden z nejlepších a tenhle díl se obzvláště poved.