Last Hardrock Outsider

KISS - Jsme stále KISS... berte, nebo nechte být! (1998-2015) 6/6

Díky velkolepému koncertnímu reunionu KISS v maskách a v původním složení, se z kapely stala během jednoho roku žhavá událost, která si získávala i nové generace rockových fanoušků. V té době zkrátka nebylo možné, se znovuobnovenému fenoménu vyhnout. Vše si dokonale sedlo a miliony fanoušků po celém světě mohli, mnozí z nich dokonce poprvé v životě, aplaudovat oněm legendárním maskám, o kterých do té doby pouze četli nebo slýchali od těch starších. Samotný reunion vyžadoval mnoho úsilí a přípravy, o čemž svědčily kusé zprávy z tábora KISS, popisující fyzickou přípravu všech členů a ačkoliv mnozí upozorňovali na nevalnou formu obou navrátilců, Ace Frehley i Peter Criss se k celé akci postavili zodpovědně. Koncerty se staly nejvelkolepější hardrockovou událostí za hodně dlouhou dobu, a kdo si je tenkrát nenechal ujít, musí mě dát za pravdu, že šlo o naprosto neopakovatelný zážitek a velmi autentické přenesení slavné éry KISS ze sedmdesátých let do druhé poloviny let devadesátých, s mnohem dokonalejším technickým zázemím pochopitelně. Aby však kapela mohla fungovat dál na stejné úrovni a udržela si své fanoušky i do budoucna, musela začít uvažovat i o novém řadovém albu. KISS však nikdy netvrdili, že se jejich návrat bude týkat pouze show, ale od začátku bylo zřejmé, že se dostane i na zcela nový materiál. Ten byl nahráván od počátku roku 1998 za asistence Bruce Fairbairna v Los Angeles a v New Yorku a nakonec pod názvem „Psycho Circus“ vyšel v září totožného roku. Kapela rázem vstoupila do zcela nové etapy vlastní kariéry, zde je tedy profil, který mapuje alba realizovaná v druhém období masek.



Psycho Circus (1998)


KISS vypouštějí album přesně takové, na jaké fanoušci čekali, žádný progres se nekoná a deska je sestavena přesně tak, aby oslovila co nejvíce lidí zainteresovaných do KISS, tedy posluchačů několika generací. Velkolepé hymny, kterým nechybí vygradované refrény a celkově hodně bombastický a stadiónový ráz skladeb, přesně odpovídaly podstatě KISS. Vlastně šlo o vcelku rekapitulační album, které bylo programově naplánováno a poslepováno ze skladeb, kdy každá reprezentovala trochu jinou vlastnost rozsáhlého portfolia kapely. Nechybí Stanleyovské glam-metalové halekačky s hitovým nábojem „Psycho Circus“, „Raise Your Glasses“ nebo „I Pledge Allegiance To The State Of Rock´N´Roll“, Simmonsovi hutné věci jako je zde ponurá „Within´“, songy opatřené výraznými slogany, které budou fungovat při koncertech – „We Are One“ a „You Wanted The Best“, ale také jednu aranžersky promakanou věc připomínající časy ezrinovského alba „Destroyer“, konkrétně smyčcemi zkrášlenou skladbu „Journey Of 1000 Years“. Sám Ezrin se účastnil tvorby balady „I Finally Found My Way“, kterou nazpíval Criss, což rovněž podtrhlo verzi o tvorbě s předběžným scénářem, neboť se zjevně kapela snažila fanouškům připomenout úspěch někdejšího cajdáčku „Beth“. Frehley přispěl jedním songem, který si sám odzpíval a je třeba říct, že rock´n ´rollová hitovka „Into The Void“ patří stoprocentně k tomu lepšímu na této desce. Svěží, chytlavá, melodická věc s potřebnou dávkou Aceovi drzosti v jeho hlase. Song „Dreamin´“, konkrétně jeho ústřední riff, mnohým připomněl klasiku od ALICE COOPERA „I´m Eighteen“. Celkově je „Psycho Circus“ zdařilým projektem, ale že by deska nějak vyčnívala nad tvorbou z odmaskovaných osmdesátých let, se říci opravdu nedá. Jsou alba z hair-metalové éry, která mám určitě výše („Creatures Of the Night“, „Lick It Up“ a „Revenge“), přesto solidní hra na jistotu. Povedené mainstreamové dílo americké rockové legendy.


(80%)



KISS Symphony: Alive IV   (2004)

 

KISS se záhy po skončení turné na podporu „Psycho Circus“ rozhodli, díky nezadržitelným změnám v hudebním průmyslu a snadnější dostupnosti nahrávek prostřednictvím netového stahování, na blíže neurčenou dobu nedělat nová alba. Jejich čtvrtý oficiální živák, kde kapelu podporuje symfonický orchestr, byl jediným projektem, jenž fanouškům zpříjemnit letitou pauzu. Mezi tím došlo k očekávanému rozchodu s problematickou dvojicí Ace / Peter, na jejichž místa naskočili Tommy Thayer a Eric Singer, kteří zůstali součástí kapely do dnešních dnů. Čtvrté živé album je významné zejména tím, že se na něm objevují i skladby, které jinak KISS naživo nikdy nehráli a právě propracovanější symfo aranžerské tahy těmto písním svědčí. Šlo o věci jako „Sure Know Something“, „Shandi“ nebo „Goin´Blind“. Dle mého názoru jde tak o vcelku zajímavý projekt, který představil koncertní podobu KISS z trochu jiné stránky.


(70%)


 

 

Sonic Boom   (2009)

 

Deska, která je schopna navodit atmosféru nahrávek staré éry sedmdesátých let, což se třeba o dekádu dříve vypulírovanému a vlastně tak trochu prvoplánovému a sterilnímu albu „Psycho Circus“ ani moc nedařilo. „Sonic Boom“ působí autentičtěji a oproti studiovému předchůdci vzácně vyrovnaným dojmem. Nacházíme zde tradiční styl kapely a rovněž skladatelské dělení, stejně jako dělení pěveckých partů, mezi Stanleyho a Simmonse. Deska neobsahuje nápadný hitový maják, natož pak nějaký cílený slaďáček. Materiál se vrací k pravé podstatě KISS a nabízí jedenáct zejména na riffech postavených skladeb odpovídajících tvorbě kapely z let 1974-76. Celá nahrávka je tak téměř bez vatových míst, díky čemuž působí jako příklad poctivého a velmi semknutého rockového retro díla. Možná není tak nápadné a bombastické jako „Psycho Cirkus“, ale omrzí mnohem pomaleji. Pilotní singl „Modern Day Delilah“, Simmonsova „Yes, I Know (Nobody´s Perfect)“ a pak ještě povinné Stanleyho chorály „Never Enough“ a „Stand“ (s parádními refrény ve stylu „Shout It Out Loud“) nebo „All For The Glory“, ve které se v roli pěvce předvede také bubeník Eric Singer, se rozhodně měly šanci zapsat. Velkou devízou se stal i nový kytarista Tommy Thayer, který na „Sonic Boom“ bez mrknutí oka staví výtečné vyhrávky a opatřuje desku znamenitými sóly, které umocňují autentičnost tohoto retro alba.

 

(80%)


 

 

Monster   (2012)

 

Po tříleté pauze přicházejí KISS s albem, kterému doslova chybí jiskra a nápady. Souhrn očekávaných klišé, dobře zabalených a propagovaných, mne zkrátka příliš nenadchl. Songy jsou si vzájemně podobné a jen stěží zde vyškrábnu něco, co by vyčnívalo a působilo ve srovnání s minulostí KISS zajímavě. Schválně si zkuste „Monster“ srovnat s něčím méně výrazným z minulosti, třeba namátkou s albem „Hot In The Shade“, které je všeobecně vnímáno jako nepříliš nápadité a dospějete k jedinému závěru, a sice, že zde v přímé konfrontaci „Monster“ tvrdě narazí. Těmto KISS sice neschází masky, ale zoufale jim chybí opravdu výjimečné songy, tzv. generační hymny. Ty byly vždy pilířem valné většiny jejich řadových alb, ať už tyto vycházely v hardrockově plodných sedmdesátých letech, metalových osmdesátkách, nebo vlastně i téměř vždy kdykoliv později. Tentokrát se však příliš rozdivočelá párty nekoná. Album plyne a člověk čeká kdy se konečně chytí a ono to stále ne a ne přijít. Slabou náplastí tedy zůstává pilotní singl „Hell Or Hallelujah“ odzpívaný zdravě nastartovaným Paulem Stanleym a snad ještě vzletná skladba „Outta This World“, jinak debutově odzpívaná kytaristou Tommym Thayerem, který v řadách KISS nahradil v roce 2003 Ace Frehleyho a jeho dávnější minulost se váže k hairmetalové kometě poloviny osmdesátých let - kapele BLACK ´N´BLUE. V případě „Monster“ se opravdu jedná o sbírku velmi průměrných a nepříliš nápadných čísel, které akorát nekonfliktně plní jakousi šablonovitou představu o fenoménu KISS. O vokální party se jako již tradičně střídají oba vůdčí představitelé - Paul Stanley / Gene Simmons a vše je tak nějak profesionálně a dle připravovaného scénáře ukuchtěno, aby to co nejméně lidí negativně zaskočilo. Nejhorší deska KISS.

 

(40%)


10.01.2016Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
15.01.2016 23:06

Negativní recenze mě nikdy moc neodrazovaly od hudebních výprav. Kapely, které mne už podle vzhledu přišly zajímavý (ať už půjde o KISS, SLAYER a ANTHRAX nebo třeba PEARL JAM), jsem si stejně vždycky pořádně poslechl a až pak usoudil, zdali se v jejich případě všechno sešlo a jsou pro mne vhodné. Pokud se mě kapela nelíbila už podle dojmu z fotky, měla to prostě o dost těžší a mnohdy jsem si jí k tělu nikdy nepřipustil (RAGE AGAINST THE MACHINE, THE OFFSPRING a jiné). Ale existovaly i takové bandy, o kterých jsem věděl, že vypadaj jak idioti (FAITH NO MORE), a přesto mne hudebně zaujaly. :-)A pak byly takové, které jsem poslouchal dlouho před tím, než jsem věděl, jak opravdu vypadaj (SEPULTURA v roce 1989).

 

Bluejamie65
15.01.2016 22:46

Tak já jsem to nemyslel jako útok na Špuláka. To bych si ani nedovolil. Šlo mi spíš o tu divnou až absurdní ironii doby, kdy lidé po desetiletích cenzury dostali svobodu v tom, že by si mohli vybrat, co by chtěli poslouchat, ale nemohli ji využít, protože cenzuru médií převzaly major labels a svými penězi manipulovaly nejen to, co se vysílá, co se vydává, co se poslouchá, ale i to, co se o tom píše. A bylo to o to absurdnější, že všichni čeští novináři dobře věděli, že jde o cenzuru, protože na to měli nos a špatnou zkušenost z totáče a stejně je to neodradilo, přitom ale věděli, že propagují blbosti - třeba tady je to dobře vidět: http://kamil-tom.webnode.cz/news/a-new-hope-nova-nadeje-/

 

DarthArt
15.01.2016 21:08

A pochopitelně všechny fanynky a ultras končily dopisy větou "Co pan redaktor sám dokázal, že kritizuje?" Howgh, domluvil jsem!

 

DarthArt
15.01.2016 21:06

Jednou byla v Bangu recenze na Argemu - Pomaláče II. Redaktor to pojal ve stylu - masivní deathmetalová drtička Argema opět zasazuje krvácejícímu Kristovi kruté rány. Nekompromisní řezničina, děsivý murmur zpěváka, krví zacákané kytary, klávesy, co zhmotňují černou mši... apod. V příštím čísle byla reakce fanynek, který byly šíleně nasraný na toho redaktora a že prej Argema nehraje žádnej death metal, ale písničky o životě a o lásce. V dalším čísle jim redaktor odpověděl, že ví, že Argema nehraje death metal, ale hodnotit něco jako Pomaláče II seriózně, by mu nedávalo žádný smysl. -------- Další recenze, tuším že taky na Argemu, byl akorát kreslenej obrázek hovna, ze kterýho se kouřilo a seděla na něm moucha. -------- A nejvíc nasral redaktor fanynky Alkeholu, když sejmul nějakou jejich desku a napsal, že si myslel, že Ota Hereš je inteligentní člověk. Jej, ty byly nasraný :)

 

DarthArt
15.01.2016 20:59

Mně zas Jarda Špulák šíleně nasral, když vyzdvihoval něco typu Seattle a napsal, že narozdíl od Metalliky uměj hrát:) To jsem byl hodně metalově pomstychtivej ! Jinak v Bangu! mě neuvěřitelně bavilo dopisování mezi redaktorama, co v recenzích odstřelili Argemu nebo Alkehol, a výhrůžný dopisy ultras těchle kapel. Paráda!

 

Stray
15.01.2016 19:53

:-))))))))))))))))))))) Fakt jsem uvažoval, zdali mám tvůj vzkaz překrýt mým a odpovědět. Ale snad si to ostatní dohledají. Pobavilo v případě Nirvany, že surovost nebyla strojená. :-) Prostě na každýho jinej metr. Řeknu to asi takhle, občas jsem taky něco někam napsal, jednou tuším že Beng, možná i jednou Spark, ale zejména Rock report, což mne z dnešního pohledu zaráží, páč jsem ho měl méně v oblibě, ale asi to bylo tím, že tam dost kritizovali taky právě osmdesátkové styly rocku a metalu a že byli z mého města. z dnešního pohledu - už bych nikdy nikam nic nenapsal. Co se týče toho Tvého, tak rovněž z dnešního pohledu na redaktora Špuláka - myslím že byl OK, odvedl spousty práce, s dost věcma jsem sice nesouhlasil, ale i tak dokážu jeho působení zejména v Bengu ocenit, nepopírám, že mě v těch jednadvaceti v šestadevadesátém sral a to ze stejného důvodu co asi tebe. Prostě postoj: Green Day, rage Against The Machine, Nirvana, Garbage - v pořádku, Deep Purple, Kiss, Whitesnake - směšní a tragičtí dinosauři, při četbě jeho postojů jsem si musel v devět ráno předčasně odběhnout pro patnáct deka rumcajse, aby tu depku zajedl. :-) Pamatuju jak jsem vždycky zdrhal z Výzkumáku přes Husovo náměstí pro nová čísla hudebních časáků, zatímco ocelové zkušební vzorky v píckách už pomalu zakreslovaly digramy - změna délky v závislosti na teplotě a čase. :-) Prostě devadesátky, pohoda.

 

Bluejamie65
15.01.2016 18:48

Jak teda do novin nikdy nepíšu, tak tenkrát po koncertě Kiss jsem to nevydržel a psal Špulákovi do Big Bangu, je to tady i s úvahou, která mi měla pomoct se s tím rozporem mezi slovy a realitou srovnat odkazem na dobu totáče: http://kamil-tom.webnode.cz/news/z-casu-big-bengu-1/

 

Stray
15.01.2016 18:16

Na dobové reporty z reunionových koncertů KISS v Rock a Popu a Big Bengu! si nevzpomínám, asi jsem nebyl pravidelným odběratelem. Ale je pravda, že KISS byli zaflusáváni neustále, byť já stále dál a dál zjišťoval, jak skvělá ta kapela je a zmíněné koncerty z let 1996 a 1997 jsou pro mne dodnes největším zážitkem svého druhu. Neviděl jsem prakticky dynamičtější band, kdy stadión pod návalem rock´n rollu doslova expoloduje a na fanoušky se bez výrazných pauz chrlí na pětadvacet hitových BOMB! Tomu se max. vyrovnali reunionoví BLACK SABBATH v roce 1998 na Slavii.

 

Bluejamie6515.01.2016 17:48

Zmínění velké pochvaly tour z roku 1998 mi prostě nedovolí nezeptat se, jestli si autor prošel dobové recenze například z českého BigBangu! nebo Rock Popu. Protože tehdy jsem(asi nejen já) nechápal, jak mohou novináři "poplivat" koncerty legend, na který se u nás těšili lidi celý život a ve chvíli, kdy se jim sen splnil sen a prožili ten úžasný zážitek a splynutí snu s realizovaným úžasným hudebním zážitkem, mohli si pak v recenzích koncertů přečíst, jak nicotný a ničemný ten koncert (v srovnání např. s koncertem Nirvanny) byl

 




 

 

 

 

 

 

TOPlist