Last Hardrock Outsider

KISS - Monster

Samotní členové KISS avizovali vydání svého nového alba rok dopředu a že prý půjde o jednu z jejich vůbec nejsilnějších věcí, která bude mít mimořádný dopad na početnou armádu příznivců srovnatelný snad i s jejich klasikou ze sedmdesátých let. Přes všechny své velkohubé sliby však zůstávají velmi daleko i za tím nejstřízlivějším očekáváním. Jsem jejich velkým fanouškem už téměř čtvrtstoletí, ale „Monster“ mne nejvíc ze všeho utvrzuje ve skutečnosti, že právě v kariéře dinosauřích kapel typu KISS, DEEP PURPLE nebo THE ROLLING STONES už se v podstatě nikdy nic zásadního neudá, takže absolutní opak situace než se nabízela právě u včerejší recenze na poslední řadovku RUSH. Fanoušci stejně raději sáhnou po starším materiálu, tak na co se přehnaně namáhat, jako by si řekli Gene s Paulem.


Podzimní emise „Monster“ je nahrávkou, která prostě akorát připomíná, že kapela je znovu zpět se svou  další sadou dvanácti písní, naplňujících jejich osvědčený a léty prověřený skladatelský rukopis. Tentokrát se však jedná o sbírku, kterou bych si sám pro sebe dovolil nazvat sbírkou méně nápaditých a vzájemně si podobných songů, nebo ještě lépe řečeno, sbírkou všech omšelých klišé jaké jsme od nich za těch čtyřicet let mohli v mnohokráte lepším podání slyšet. Říkáte, co je to za blbost? Tak si schválně zkuste nový materiál srovnat s něčím méně výrazným z minulosti, třeba namátkou s albem „Hot In The Shade“ z devětaosmdesátého, které je všeobecně vnímáno jako nepříliš nápadité a dospějete k jedinému závěru, a sice, že zde v přímé konfrontaci „Monster“ tvrdě narazí.


 


Současným KISS totiž zoufale chybí opravdu výjimečné songy, tzv. generační hymny. Ty byly vždy pilířem valné většiny jejich řadových alb, ať už tyto vycházely v hardrockově plodných sedmdesátých letech, metalových osmdesátkách, nebo vlastně i téměř vždy kdykoliv později. Tentokrát se však příliš rozdivočelá párty nekoná. Není totiž nad čím křepčit. Album tak nějak plyne a člověk čeká kdy se konečně chytí a ono to stále ne a ne přijít. Slabou náplastí tedy zůstává pilotní singl „Hell Or Hallelujah“ odzpívaný zdravě nastartovaným Paulem Stanleym a snad ještě vzletná skladba „Outta This World“, jinak debutově odzpívaná kytaristou Tommym Thayerem, který v řadách KISS před osmi lety nahradil Ace Frehleyho a jeho dávnější minulost se váže k hairmetalové kometě poloviny osmdesátých let - kapele BLACK ´N´BLUE.


V případě „Monster“ se opravdu jedná o sbírku velmi průměrných a nepříliš nápadných čísel, které akorát nekonfliktně plní (zejména u všech nezainteresovaných a pouze nevzrušeně okolo se potulujících osob) jakousi šablonovitou představu o fenoménu KISS. O vokální party se jako již tradičně střídají oba vůdčí představitelé - Paul Stanley / Gene Simmons a vše je tak nějak profesionálně a dle připravovaného scénáře ukuchtěno, aby to co nejméně lidí negativně zaskočilo. Na druhou stranu je třeba připomenout, že album „Monster“ zrovna tak málo pravděpodobně někoho zaskočí i výrazně pozitivně. U mě tedy letos pouze za polovic.


30.01.2013Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Avram11.11.2016 09:19

Ono to s těmi Kissáky bylo vždycky tak. Mají asi jen dva zářezy v diskografii, které bych si pustil celé. Když si sepíšu jejich songy, je to jedna velká řada nevýrazných písní, z nichž občas vyskočí megahitová vypalovačka. A protože jich za dlouhou kariéru nastřádali mnoho, těším se na každý jejich koncert jak malý kluk. Jenže zatímco předchozí deska měla aspoň Say Yeah, z Monster žádný hit nevyskočí.

 

Bluejamie65
24.04.2016 11:33

Už jsem to tu někde psal, miluju Hot in the shade!