Last Hardrock Outsider

KILLING JOKE - Pylon

Pro některé kapely má celosvětové napětí na politické scéně blahodárné účinky. Jednou z takových skupin jsou rovněž KILLING JOKE, kteří ve své staré éře vydávali nejdůležitější věci právě v období charakterizovaném  hrozbou jaderné války, tedy v první polovině osmdesátých let, naopak v éře clintonovské byli prakticky mrtvou kapelou. Když jejich bezejmenný comeback zaútočil v roce 2003 s nástupem amerických útoků na území Iráku, zažehli silný nový plamen invence, který je od té doby provází bez sebemenšího poklesu intenzity. Ostatně právě rok 2003 i pro mne znamenal mnoho velkých změn (do dnes všemu před tímto letopočtem říkám s oblibou - můj minulý život) a jednou z těch nejtitěrnějších změn bylo i nastartování osobního zájmu o tuhle kultovní kapelu britské New Wave. Onen zájem však není provázen jednoznačnou adorací, protože kdykoliv jsem si poslechl právě nějaké starší album, nikdy jsem nebyl zcela na straně Jaze Colemana a jeho kumpánů a nebylo to jenom kvůli faktu, že starší tvorba této kontroverzní úderky není tak tvrdá, temná a zlověstná jako songy, které vznikly právě až po zmíněném albovém návratu. Vůbec nezpochybňuji kultovní postavení starých věcí, ani skutečnost, že tahle kapela za těch bezmála čtyřicet let existence ovlivnila celou řadu podnětných nezávislých formací, ale i bandů významnějšího ukotvení na scéně. Jen zkrátka bez zástěrek přiznávám, že KILLING JOKE pro mne získali to pravé kouzlo až v novém miléniu, kdy mne ani jedno album nezklamalo, právě naopak, všech pět řadovek počínaje rokem 2003 považuji za skvělé věci a vražedné záležitosti, ve kterých nalézám mnoho podnětných momentů a emocionálních vitamínů. I právě vydaná novinka „Pylon“ má pro mne velké kouzlo.



Kdo by čekal, že Coleman vyměkne a začne se s blížící šedesátkou umravňovat, ten si rovnou může strčit hlavu do záchodový mísy. „Pylon“ totiž vraždí stejně účinně jako svého času „Hosannas From The Basements Of Hell“, kterou řada škarohlídů označuje za sadu s poněkud neučesaným, temným, ale rovněž i nepříliš dobrým zvukem, a právě podobnou špinavost a spontánní přístup k skladbám cítím i zde. Novinku však charakterizuje punkově hulákavý a ne tak nízko položený hlas, který k posluchači doléhá jakoby skrze hlásnou troubu, což umocňuje dojem blížícího se (a vlastně i neodvratného) nebezpečí a pocity nejistoty. Zatímco desky „Absolute Dissent“ a „MMXII“ byly ve své studiové i skladatelské rovině vyladěné k dokonalosti, a byla z nich rovněž cítit mnohem soustředěnější mravenčí práce, také díky většímu využití umělých zvuků a kláves, pak právě drtivá jízda „Hosannas From The Basements Of Hell“, ale vlastně i novinka, nechávají onu dokonalost ve sklepě a útočí na smysly posluchače prostřednictvím primární divokosti. 


Když někdo řekne, že „Absolute Dissent“ platí zřejmě za jeden z vrcholů celé diskografie KILLING JOKE, určitě mu to nebudu vymlouvat, tam si totiž všechno opravdu sedlo, nicméně i alba, která si klestila cestu skrze spontánnost, mají hodně co do sebe. Jen je dobré se v tom příliš nešťourat, protože typický styl KILLING JOKE si znovu nespletete. Jsou zde monstrózní hymny rozněcující nebezpečné emoce poukazováním na aktuální politické hrozby - „New Cold War“, „Euphoria“, „Big Buzz“ a „War On Freedom“, ale i skladby zůstávající tak trochu za očekáváním. Závěr desky prakticky tak nějak vyšumí, nicméně to vzhledem k skvělým momentům v prvních dvou třetinách nevadí. Mám zkrátka hudbu KILLING JOKE rád, i když to asi bude z úplně jiného důvodu než u řady intošských ťunťů a zjevů, co se vykazují názory typu: Pravé umění musí být angažované. Já vlastně úplně seru na to, zdali jsou KILLING JOKE angažovaní nebo budou zpívat o buřtech a pivu, protože skladby stále dělají zdrcující. Už dávno jsou pro mne mnohem zajímavější kapelou než MINISTRY.


31.10.2015Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
04.11.2015 08:23

80% Staré desky mě s výjimkou debutu taky moc nebaví, kapelu jsem začal sledovat až v době vydání alba Pandemonium a nejvíc se mi líbily desky Killing Joke (2003) a Hosannas From The Basements Of Hell.

 

Zetro
02.11.2015 18:53

Zase vyborna vec aj ked „Absolute Dissent“ je fakt len jeden.Inac Democracy je pre mna tiez jeden zo skvostov ich tvorby,vlastne od roku 1994 sa u mna ich vytvory pohybuju medzi 70-90 %, takze Pylon - 80%.

 

Subeer02.11.2015 11:05

Pro mě je “Democracy” snad úplně nejlepší album od KJ, dneska jsem to zase dal a to album neztratilo vůbec žádný lesk, naopak. Po 96 se Coleman coural po Novým Zélandu a Čechách, kde se věnoval vážné hudbě a ČECHOMORU. Tvorba před 1994 mě také moc neoslovuje, i když některé skladby jsou naživo výborné (např. na albu KILLING JOKE-2005-XXV Gathering – Live).“Pylon” je výborná deska, pokud jí člověk odpustí ten jejich všudypřítomný (klasický) beat.

 

Stray
01.11.2015 12:45

Spíš jsem to myslel tak, že v letech 1996-2002 KILLING JOKE prostě nefungovali. "Pandemonium" a "Democracy" jsou dobré desky, líbí se mi určitě víc než tvorba z let 1985-90, ale na druhou stranu mám mnohem radši teď tu novou etapu.

 

Subeer01.11.2015 11:59

To se divím, že zrovna Stayovi nic neříkají alba “Pandemonium (1994)”, které přesně v duchu těch alb po 2003 a hlavně pak “Democracy (1996)”, které je doslova narvané výbornou kytarovou melodikou s min. vlivy industriálu. Mimochodem obě alba vydané v době kdy by žezla Mr. Clinton. Obě desky jsem najednou, před drahně lety, na blind koupil v bazaru a nestačil jsem se divit na co jsem to kápnul. Od té doby u mě jsou KL naprostou stálicí. Vše potrhl ještě magický a našlapaný koncert v Akropoli v létě právě k eponymnímu albu z roku 2003. S J. Colemanem nemusíte vždycky (nebo vůbec) souhlasit, ale stojí za to se občas podívat do jeho světa.