Last Hardrock Outsider

KILLING JOKE - Praha, Palác Akropolis, 20.listopadu 2016

Vydání desky „Pylon“ pro mě bylo velkým milníkem ve vnímání KILLING JOKE, kteří kolem mě neustále poletovali, ale nikdy jsem necítil potřebu pídit se po celé jejich diskografii. Jejich post-comebackové období a rockerštější přístup v něm zachycený se mi velmi líbí a právě s poslední deskou se to vše zlomilo, jakoby vše dotáhli k dokonalosti. Stal jsem se tedy jejich velkým fanouškem a začal jsem naposlouchávat i všechna ta stará osmdesátková alba. Právě někdy v této době ohlásilo post-punkové kvarteto turné se zastávkou v Praze. Palác Akropolis byla přímo skvělá volba. Ze zkušeností svých i ostatních vím, že tento klub oplývá skvělým zvukem a příjemným prostředím, kde není vše upocené a zahulené. A i v případě této akce se ukázalo, že ve všech ohledech tento klub nezklamal.



Zahřívání publika se ujala americká emo-banda DEATH VALLEY HIGH, kterou musela přetrpět pouze hrstka lidí permanentně stojící už v ten čas před pódiem. Brzká účast na akci možná částečně utrpěla chaotickou organizací, kdy na lístku stálo zahájení v 19:00 a přitom vystoupení první kapely odstartovalo už o půl hodiny dříve. Vlastně kdo první grupu neviděl, o nic nepřišel, protože se jednalo o úplně průměrnou elektronicko/metalovou směsku snažící se působit maximálně moderně. Je trochu smutné, že mi z celého jejich koncertu uvízla v hlavě myšlenka, zdali je kytarista kluk nebo holka (či transka) a jestli dokáže projevit na pódiu také nějaké emoce? Tedy kromě stání na pódiu a vyluzování psychedelických zvuků z kytary. Následně naskočili brněnští sympaťáci INSANIA a snad poprvé v životě mohu s klidným svědomím říct, že jsem si užil českou předkapelu. Ta odehrála důstojný a energický koncert a dokonce stylově velmi dobře zapadla do programu dne. Žánrově nezařaditelná metalová směska, místy s určitou podobností k FAITH NO MORE, prostě zaujala. Kapela nahodila setlist plný rychlých vypalovaček, které měly velmi rychlou odezvu z publika. Člověk se mohl díky češtině velmi rychle zapojit do refrénů a díky tomu mi v hlavě uvízlo spoustu skvělých věcí jako „Božská komedie“ nebo „Volný radikál“. Promotérům tleskám za skvělý výběr tuzemské kapely.



Po krátkém čekání nakráčeli na pódium pánové a to velmi pozvolna a za asistence hopsavého otvíráku „The Hum“. Od první chvíle bylo jasné, že zvuk bude ten večer vynikající. Hrálo se hlavně z tvorby KILLING JOKE z osmdesátých let, ale že se začne mega-hity „Love Like Blood“ a „Eighties“, to jsem opravdu nečekal. Temně oděný Jaz Coleman si to pěvecky dával na jedničku a jeho hluboký hlas se nesl majestátně nad všemi nástroji. Vlastně mě trochu pobavila stylizace jednotlivých členů, kdy Jaz působil jako vrchní pekelník celý v černém, kytarista Geordie jako veterán z první světové, baskytarista Youth jako hipík a bubeník Big Paul jako klasický postarší metalista. Sestavu ještě doplnil o několik generací mladší klávesák, jinak se ale jedná o původní sestavu působící pod logem této post-punk/ new wave legendy do roku 1982. I tento fakt měl pro mě jistý nádech výjimečnosti. V této sestavě byla také složena zatím poslední deska, z které zazněly hned tři songy, z nichž každý fungoval naživo naprosto parádně. Zejména „Autonomous Zone“ platil za takový kvapík, že to v kotli začalo vřít. Jaz se rovněž rozpohyboval a musím říct, že jeho expresivní výrazy, trhavé pohyby, pronikavé pohledy tvoří velkou část jeho charismatu. 


Diametrálně odlišně pak působil kytarista, který hrál některé písně vcelku nezúčastněně, ovšem nutno přiznat, kdybych chtěl být jedovatý, tak se tomu chvílemi vlastně ani nedivím. Myslím si, že KILLING JOKE jsou kapela, s jejíž tvorbou musí být posluchač detailněji obeznámen, protože i já jsem se občas nachytal, že se u několika songů nudím. Důvod je prostý, písně mají přímočarý charakter, několik minut se točí jeden a ten samý riff a tak se mnohdy jedná o celkem monotónní nářez. Není zde prostor pro vyhrávky, kytarová sóla, improvizace. Naposlouchávat je až na koncertě, je zkrátka pozdě. Podobně přímočaré momenty záhy rychle rozpustily elektronicky propletené hymny typu „European Super State“, ke kterým si Jaz neodpustil vždy nějaký politický proslov. Mám pocit, že na to všichni srali, hlavně ať se hraje dál. Došlo i na song „The Wait“, kde už jsem musel definitivně uznat, že Big Paul Ferguson je článek, který je k tvorbě KILLING JOKE naprosto nepostradatelný. Tak precizní bubenickou práci, přesnou, tvrdou, s pestrými rytmy, jsem dlouho neslyšel. Absolutní tahoun koncertu a důkaz, že i s blížící se šedesátkou dokáže být bubeník v neuvěřitelné formě (no jasně, hned mě napadl Lars Ulrich). Jako přídavek zazněla dnes již kultovní píseň „The Death & Resurrection Show“ z bezejmenné comebackové prvotiny. přál bych si, aby kapela hrála jen písně od tohoto reinkarnujícího alba dál do současnosti. Kdo si však tohle může dovolit? Která kapela by mohla zahodit půlku své kariéry, a fanoušci by ji za to nevypískali z pódia? Tahle banda volnomyšlenkářů má v sobě něco výjimečného, a jestli KILLING JOKE nebyli jednou z nejzajímavějších koncertních událostí letošního roku, pak už nevím co. (pozn. Stray: tak si to ujasněme, nudili tě trochu ti KILLING JOKE a nebo byli nejzajímavější akcí? Nějak tomu nerozumím...)


KILLING JOKE set-list: The Hum / Love Like Blood / Eighties / Autonomous Zone / New Cold War / Exorcism / Requiem / Change / Turn To Red / European Super State / I Am the Virus / Complications / Unspeakable / The Wait / Pssyche / The Death & Resurrection Show / Pandemonium.


28.11.2016Diskuse (1)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Dee
05.12.2016 18:38

Geniální koncert!!!! Nemám slov!!