KILLING JOKE - Lord Of Chaos EP
Nejsem velkým příznivcem všemožných EPček, maxisinglů a
krátkých nosičů, vždy mi je líto povedených skladeb, které se posléze, i
díky přítomnosti na podobných „odřezcích“, v mnoha případech ani nenacházejí na velkých řadových albech. Můj vztah ke KILLING JOKE, napříč více než třemi dekádami kdy jejich
jméno reflektuji, bych zhodnotil od lhostejnosti a nezaujetí, až k bezvýhradnému
nadšení. To bylo zažehnuté v roce 2003 jejich eponymní comebackovou deskou. Tvrdím dnes, že do jejich hudby jsem se musel přes jinošské metalové hledačství prostě vyvinout - rocku, post-punku a indie jsem se už koncem devadesátých let zkrátka přestal bát. Postupem let jsem se dopracoval k sbírce skoro všech (až na jediné album, to z roku
1990) řadových desek KILLING JOKE ve formátu cd, poslech si užívám a to ať už jde o
nahrávku z jakéhokoliv období jejich diskografie. K novodobé etapě, začínající
právě rokem 2003, mám však o dost silnější vztah. KILLING JOKE zde získali na
modernějším vyznění, větší hřmotnosti a divokosti. Jejich apokalyptické vize na
mne rázem začaly působit daleko uhrančivěji a zatímco mnozí hrdinové osmdesátých a devadesátých let pomalu obrušují hrany a ztrácí dech, u KILLING JOKE nic podobného nepozoruji.
Měl jsem vždy rád interprety vycházející z post-punkového prostředí, ať už se jmenovali Nick Cave, LORDS OF THE NEW CHURCH, FIELDS OF THE NEPHILIM nebo THE CULT, a právě dnešní KILLING JOKE pro mne představují výbornou fúzi mezi ponurým rockem těchto jejich vrstevníků, vyvěrajícím z prostředí bezútěšných osmdesátých let, a moderním tlakem či bouřlivostí. V Jazu Colemanovi má navíc kapela nejen charismatického lídra, ale i inteligentního člověka, který skladby, díky varovné textové složce, opatřuje dalším rozměrem. Mám za to, že všech pět posledních alb, začínajících již výše zmíněným materiálem z roku 2003 a končících albem „Pylon“ z roku 2015, je zkrátka fantastických, a učinilo z KILLING JOKE zcela moderní, současné a mimořádně působivé rockové těleso. I Colemanovi spoluhráči – kytarista Geordie Walker, basák a producent Youth či bubeník Paul Ferguson platí za uznávané osobnosti indie scény a legendy. KILLING JOKE navíc svědčí personální stabilita, kterou si až na nějakou tu vyjímku drží (někdejší smrt baskytaristy Paula Ravena).
Co se týče nového mikro-materiálu, který tvoří dva zcela nové a
nutno říct vynikající fláky – titulní „Lord Of Chaos“ a „Total“, a také dva remixy sedm
let starých skladeb „Big Buzz“ a „Delete“ (ty se v původních verzích nacházely
již na minulém albu „Pylon“), pak hlavní myšlenkou je bezesporu upozornění na všude
hmatatelný úpadek aktuálního světového řádu, charakterizovaného
přeinformovaností, devalvací zaběhlých hodnot, pravdy a morálky, a rovněž také rostoucí agresivitou. KILLING JOKE nezůstávají být nic dlužni své pověsti temných
glosátorů společenské atmosféry.
Pokud bych si měl vzít na paškál oba nové kusy, pak jsou bezpochyby dokonalé – temné, dravé a chytlavé vály vás budou rozechvívat jaderným chladem i post-punkovou uhrančivostí, ke které kapela přidává ještě nabombený sound, zcela příznačný pro 21.století, a také nezpochybnitelnou dávku varovného temna. Líbí se mě, jak se KILLING JOKE popasovali s dobovým vývojem a dnes působí silněji a nápaditěji než mnohem mladší a sebejistější formace. Tam kde jejich generační souputníci působí dnes zastarale a vyprahle, Colemanovci maji v sobě stále entuziasmus hydry stojící v epicentru apokalypsy. Ony dva remixy – tanečnějšími rytmy opatřený „Big Buzz“ či Youthův rozvláčnělý experiment „Delete In Dub“, bych si sice dokázal posluchačsky odepřít, ale kvůli dvěma hlavním skladbám nemohu tohle EP zhodnotit jinak než pochvalně.
| 29.03.2022 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
