KILL THE THRILL - Autophagie

90%

Začátek roku a asi tu máme vymalováno.:-) Pochybuji, že mě letos ještě něco odpraví podobným stylem. Ale pěkně popořádku. O tituly stále ještě hledajících a objevujících Season of Mist se zajímám už x let. Snažím se k nim přistupovat s respektem, i když se vždy nemusí jednat o můj šálek kávy. Zásluhy zmíněného vydavatele na poli metalového undergroundu jsou totiž nepopiratelné. Kapelu KILL THE THRILL, patřící do alternativnější části jejich portfolia, jsem každopádně neznal. Obal alba „Autophagie“ svou pitchforkovskou nekonfliktností nasvědčoval spíše tomu, že se může jednat o nezajímavou úlitbu alternativně kytarovkovým sklonům někoho z managementu. Chyba lávky, zmíněný respekt naštěstí vedl ruku s myší ke kliknutí na příslušný odkaz a pak se už jen poslouchalo, oposlouchalo, pak zase poslouchalo a dosud poslouchá. Proč? Protože páté album francouzských post-rockerů má vše, co v hudbě momentálně hledám. Přestože nejde o metal, jsou zde některé styčné body, jinak by je přeci nevydali Season of Mist.:-) Jelikož se začínám motat v kruhu, přejdu radši k hudbě.

KILL THE THRILL, debutující již v roce 1993, nespěchali. Na nové album se čekalo téměř dvě dekády. Výsledek tomu odpovídá. Uši nezanáší vata ani chaotický proud nápadů. Necelých šedesát minut ukázkového plynutí se nese ve znamení pocitových proměn a ataků cílících přímo do krajiny srdeční. Industriálně noiseový podkres je stále přítomen. Na celé čáře ovšem vítězí melodie, koncentrované zejména v enormně naléhavém projevu zpěváka a kytaristy Nicolase Dicka. Veškerý doprovod působí už jen zpovzdálí, byť ve velkém stylu. Dick, který se rovněž postaral o veškerý studiový inženýring, je nejen lídrem kapely, ale i skvělým producentem. Způsob, jakým ve své mateřštině zpívá, svědčí o mimořádném prožitku. Navíc má k dispozici charismatický neškolený hlas, kterým by snad dokázal vyvolat nové tažení na Bastilu. Z produkčního hlediska se muselo dlouze přemýšlet nad přednesem každé slabiky i nad tím, co ji v daný okamžik zrovna doprovází. Výsledek nabývá formy přístupné alternativy, nadopované pompézní townsendovskou produkcí. „Autophagie“ má svým vyzněním k tvorbě Devina Townsenda skutečně velmi blízko, což by mohlo představovat onen metalový háček, který jsem tak hladově spolkl. Podotýkám, že odkazuji na období, kdy jedna z nejvýraznějších osobností metalové scény přestala přetékat nápady, ale ty skutečně výrazné jí ještě nechyběly. A právě na těch francouzské trio aktuálně staví.

Jak už jsem naznačil, nová kolekce je věnována hlasu. Když se z lehkého ambientně industriálního oparu „Tout Va Bien Se Terminer“ vynoří první verše sevřené žalem, okamžitě začnete očekávat velké věci a ty se dostaví. A také těžká melancholie až deprese, proti které se vede permanentní vzpoura. Marně! Dílčí vítězství ústí jen v další zklamání, nikoli však v sebelítost. Dickův hlas a jím zprostředkovaný zápas vzbuzuje nejen pozornost, ale zejména důvěru a poté i účast. Cokoliv hlavní hrdina dramatu – bolestného procesu ztráty a obnovy – prožívá, prožíváte také. Jeho cyklické zápolení s niternými démony, provázené bezpočtem neveselých odstínů, vás zajímá. Hele, on vážně trpí! Sám, kdesi v bezčasí... Jednoduše řečeno, po chvíli chcete padat na kolena a poté se zvedat společně s ním, dokud nepadnete zemdlením, nicméně očištění a smíření. Pocitovou autenticitu zajišťuje jak minimum sborů, tak absence jakékoliv samoúčelné nadstavby. Dick se chce především ze všeho vyzpívat, nikoli exhibovat. Do puntíku promyšlené kytarové či jiné aranžmá halí jeho vokální projev do nenápadného, velmi jemného, ale o to hustějšího přediva, které zastírá hrany a současně přidává na mocnosti harmonickým vrstvám. Celek lze tudíž vnímat jako závažnou kantátu pro jeden sólový hlas s doprovodem shoegaze i jiných kytar, samplů a decentní rytmiky. 

Baskytara Marylin Tognolliové a bicí Françoise Rossiho přispívají k tomu, že produkce zachycená na „Autophagie“ nepůsobí sterilně. Stačí se vcítit do prvního zachvění kopáku, podtrženého tónem baskytary, na začátku již zmíněné „Tout Va Bien Se Terminer“, aby člověk pochopil jejich roli – nikdy nezahrát proti zpěvu, osudově, nicméně s až fyzikální přesností odbíjet tep existence a takřka podloudně mu přitom dodávat živočišný groove. Samotná skladba představuje pocitový, doomově laděný monument, který by na soundtrackové bázi děsivě umocnil atmosféru každé fatální ztráty či prohry. Tolik k asi k jejímu optimistickému názvu v překladu znějícím „Všechno dobře skončí“. Z dramaturgického hlediska jde o dost odvážný úvod. Od posluchače se totiž něco očekává. Jak už jsem však naznačil, na ryze pocitovém „Autophagie“ se především vypráví. Na podkladě vybroušené kytarovky tudíž posloucháte vrstevnatý příběh, který nějak začíná, nějak probíhá a nějak končí. Než dojdete na samý konec, máte šanci si projít vším, o čem jsem psal, a vše podle svého také prožít.

„Časy jsou zlé, Kamile...“ Někdy nezbývá, než se vydat „Na pospas osudu“, k čemuž nabádá druhá skladba „A La Dérive“. Někdy se však vyplatí učinit ještě jeden pokus a znovu se vydat na cestu, o jejíž správnosti nemusíte mít pochyby, pokud si za průvodce zvolíte krásné tóny „Autophagie“. Neváhejte, jinak by vám mohl ujet „Poslední vlak“ – „Le Dernier Train“.

08.03.2024	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz