Last Hardrock Outsider

KILL BILL - Nelítostná vendeta v pastelových kulisách 2/2

Luna září jako stříbrný štít zavěšený vysoko na nebi. Hvězdy připomínají milióny zvědavých očí, jež sledují drama odehrávající se pod nimi. Oba sedí venku. Naposledy pohlédne na svou bývalou lásku. Ohromen nečekaným smrtícím úderem si s úctou prohlíží ženu svého života. Neodvratný konec v něm probudí hluboko ukryté zbytky lidskosti. Musí přijmout svůj osud. Povstane, upraví si svůj černý šat a věnuje Beatrix poslední úsměv. S rozvahou se otočí a vyrazí pomalou chůzí vpřed. Bosá chodidla kráčí travou a kapky rosy ulpívají na jeho kůži. Všudypřítomná tma jej obklopuje jako předzvěst blízké smrti. Po pátém kroku padá k zemi, jeho poslední cesta právě nalezla cíl. Beatrix si osuší slzy, popadne meč a vydá se za svou dcerou. Pro ně dvě naopak nová cesta právě začíná.


 

Estetické hrátky a různé citace

 

Snad všechny záběry v obou dílech „Kill Billa“ jsou odněkud vypůjčené. Každá scéna účelně zkoumá konvence kamery a techniku střihu ve filmech, které částečně imituje a kopíruje je. Ovšem pozor! Ať už se od sebe stylistické postupy a jednotlivé scény liší sebevíc, vždy je nad slunce jasné, že je má na svědomí Quentin Tarantino. Jednak se tu opět vyžívá v dlouhých pasážích, kde herci mohou naplno předvést své schopnosti a zvolit si vlastní tempo projevu. Pak tu máme převzatou hudbu, sloužící k navození atmosféry na přesně vybraných místech, a Tarantinem často užívané detailní obrazy bez tradičního výchozího záběru. Začneme u „Vol. 1“ a trochu si některé uvedené postupy rozebereme.

 

Start filmu je infarktový. Není tu žádné uvedení do děje, žádné kamerové zkoumání daného prostředí ani postupná výstavba scény, ale okamžitý detail na krví podlitý obličej. Hned v prvním vybledlém záběru je nám zcela bez varování předhozena ryzí emoce ve své nejbolestivější podobě a divák okamžitě zpozorní. Během následné titulkové sekvence si můžeme všimnout postupně sílícího světla odhalujícího z profilu nasnímanou Nevěstu upoutanou na nemocniční lůžko. Tato krátká vsuvka je přiznanou výpůjčkou z filmu „Občan Kane“ (1941), kde se nachází identický záběr. Náhle film přepne a namísto vyšisovaného obrazu hází do ringu syté pastelové barvy jakožto odkaz k dnes už překonanému systému Technicolor. Atraktivní bojová scéna mezi Nevěstou a Vernitou Green spojuje svět starých hongkongských filmů a barevnou živost televizní show „Alias“ (2001).


 

Navíc zde Tarantino ukazuje i naprostou novinku v jeho režijním rejstříku. Část této kuchyňské scény je točena ze shora, čímž kamera vytváří efekt podobný dělenému záběru. Vidíme postavy, jak plynule procházejí obývacím pokojem, jídelnou a kuchyní, přičemž neztrácejí kontakt s objektivem kamery, který je skrze umělé přepážky neustále sleduje. Všimněte si rovněž ironického nápisu „Kabooom!“ na krabici s cereáliemi, kde má Vernita ukrytou zbraň. Holt Tarantino a jeho černý humor. Nemocniční scéna s pískáním připomíná režijní styl Alfreda Hitchcocka, ovšem pouze do té doby, než se obraz sveze do klasického děleného záběru a my v jednotlivých oknech sledujeme dvě paralelní činnosti z různých úhlů a v odlišně velkých detailech.

 

Pak tu máme netradičně zpracovaný flashback zabývající se původem nájemné vražedkyně O-Ren Ishii. Netradiční proto, že je kompletně animovaný a prolezlý zdánlivě nevhodně zvolenou hudbou z klasických italských westernů. Celou bohatě akční pasáž dostala na starost tokijská společnost Production IG, která má na svědomí spoluúčast na úžasném sci-fi animáku „Ghost in the Shell“ (1995). Scéna obsahuje i krásnou poctu snímku „Psycho“ (1960). Konkrétně jde o detailní záběr oka u umírajícího otce. A proč zrovna anime? Sám Tarantino k tomu řekl zhruba toto: „Chtěl jsem divákovi předložit takovou sračku, u níž ani nebude chtít uvěřit, že ji vidí.“ No, já bych zůstal u mírnějšího konstatování. Celá animovaná sekvence je zkrátka velmi nečekaná a výrazně obohacuje stylistickou rozmanitost snímku.



Nejepičtější scénou ve „Vol. 1“ je bezesporu masakr v Domě modrých listů. Během ní se ocitáme v krvavé aréně brutálního „exploitation“ filmu. Tedy takového druhu filmu, co záměrně vyzdvihuje skandální nebo kontroverzní prvky jako jsou nahota či násilí. Samotnému masakru ovšem předchází dosud nejdelší dynamický záběr Tarantinovy kariéry. Vše začíná Nevěstou jdoucí dolů po schodech. V ten moment se jí kamera zavěsí za rameno a sleduje nepřerušeně její cestu přes bar a kuchyň až na záchod. Poté se kamera vzdálí a vrátí se zpět na schodiště, kde se potká se Sofií a pro změnu sleduje ji. Jde o nesmírně komplikovaný záběr plný oblouků, v nichž kamera létá a posléze zase klouže dolů. Nejde o to, že by Tarantino chtěl jen bohapustě machrovat, význam této dlouhé sekvence spočívá v navození dojmu plasticity prostředí. Divák si snáze uvědomí trojrozměrnost a velikost celkového prostoru. A ano, jde rovněž o velkou poctu pro režiséra Briana de Palmu, který v této filmové disciplíně platil za opravdového mistra.

 

Na samotném souboji se členy Šílené osmaosmdesátky je nejzajímavější jeden skrytý vtipný prvek. Bodyguardi nosí téměř stejný typ škrabošky, jakou používal Bruce Lee v seriálu „The Green Hornet“ (1966). Uma Thurman jako Nevěsta má na sobě zase úplně stejnou žlutou kombinézu, jakou Lee nosil ve svém posledním filmu „Hra smrti“ (1978). V čistě metafyzické rovině tak vlastně sledujeme obraz Bruce Lee, který povraždí armádu Bruceů Leeů. Efektivní přechod do černobílého obrazu během souboje je odkazem na zvyk televizních stanic v USA. Ty takto cenzurovaly kopie některých zahraničních filmů obsahujících příliš krvavé scény. První „Kill Bill“ je jednoduše úžasnou přehlídkou vypůjčených koláží z nejrůznějších filmů a nápaditých režijních postupů. Jde o důmyslně rozkreslený půdorys, díky němuž se ve „Vol. 2“ skvěle orientujeme a můžeme tak svou pozornost více zaměřit na postavy.


 

Rozvážný bratříček

 

Náladotvorná dualita obou snímků mě asi nikdy nepřestane fascinovat. Zatímco „Vol. 1“ má blízko k východu a skládá poklonu asijským bojovým filmům, tak „Vol. 2“ upřednostňuje západ a nepopiratelně pomrkává po klasických spaghetti westernech. Je to vlastně paradox, neboť jedna kapitola nese název „Krutá výuka Pai Meie“, což je ve své podstatě čistý výtažek z šedesátkových kung-fu seriálů. Usedlejší povaha „Vol. 2“ nenabízí tak pestrý obrazový slepenec, ale jednotlivé části v sobě nezřídka obsahují silný emoční náboj. Navíc tu Nevěsta ztrácí auru neporazitelného stroje na zabíjení. Musí o svůj život daleko intenzivněji bojovat a nám v plné míře dochází, že jde především o člověka z masa a kostí. Tomuto faktu napomáhá i odhalení její pravé identity – Beatrix Kiddo. Nebudeme ztrácet čas a na některé konkrétní úseky ve filmu se teď zaměříme.

 

Hned první scéna patří mezi ty nejlepší ve „Vol. 2“. Má krásný černobílý obraz, výbornou výstavbu a ve vzduchu je cítit vznášející se oblak napětí. Sledujeme nácvik svatby a do hry také konečně vstoupí Bill v celé své kráse. Tarantino se zpočátku záměrně vyhýbá širokoúhlým záběrům a sází na pohledy z očí jednotlivých postav. Nejprve spatříme reverenda a paní Harmony tak, jak by je viděla Nevěsta. Pak to samé v opačném gardu. Eliminací širokoúhlého záběru Tarantino využívá starou fintu: neobjasňuje, kolik postav se v kapli vlastně nachází. Díky tomu se například klavírista Rufus zjeví zcela nečekaně. Zvuk flétny nám později ohlásí přítomnost Billa. Následuje romantická interakce mezi Billem a Nevěstou. Tím, že díky „Vol. 1“ víme, co bude následovat, je tento moment o to hrozivější. Celou scénu uzavírá Tarantinův další dlouhý nepřerušovaný záběr. Začíná v kapli během rozhovoru, pak kamera postupně ustupuje až ven ze dveří, kde nám odhalí příchod jezdců apokalypsy a nakonec se prudce vznese a nabídne panoramatický obraz s kaplí uprostřed a zvuky masakru na pozadí. Brilantní!


 

To z úplně jiného ranku je scéna s pohřbíváním zaživa. Nevěsta se dostane do zajetí a Budd se ji rozhodne spoutat a následně pohřbít. Sama o sobě hrozivá představa. V této sekvenci Tarantino opět předkládá svůj režijní um. Do doby, než je Nevěsta dána do rakve, používá širokoúhlý záběr, a v momentě, kdy víko rakve sklapne, přejde do televizního poměru 4:3. Tento přechod mazaně zakryje tím, že se celá plocha plátna na okamžik ponoří do tmy. Temnotu prořízne až světlo baterky, s jejíž pomocí Nevěsta mapuje prostor uvnitř rakve. Důsledkem tohoto triku je intenzivní klaustrofobický pocit umocněný těžkým oddychováním herečky a doprovodnými zvukovými efekty. Pro mne osobně nejvíce nepříjemná scéna z obou dílů.

 

Akčním vrcholem filmu je pochopitelně souboj dvou blonďatých bohyň, Černé mamby a Kalifornského horského hada. Tedy Beatrix Kiddo a Elle Driver. Tarantino během epické bitky opět škádlí diváka, který dychtivě očekává zapojení katany. Kdykoliv se ale Elle ve stísněném prostoru pokouší kradený meč tasit, narazí rukojeť do stropu nebo různých částí nábytku. Povaha souboje se odráží především od zkaženého charakteru Elle. Její postava je vypočítavá, závistivá, bezcitná a nehraje fér. Billova bratra Budda zákeřně obelstí a nechá ho uštknout jedovatým hadem (příznačně černou mambou) ukrytým v kufru s penězi, což je jeden z mála šokujících obratů ve „Vol. 2“. Namísto baletu s meči se tak do hry zapojují lokty, kolena i nečestné údery. Jde o maximálně tvrdou a špinavou záležitost korunovanou mytím hlavy v přeplněném záchodě.

 

Závěr filmu, v němž se mimo jiné z Beatrix stane matka, je pro mě dech beroucí a po okraj naplněný city. Je pravda, že režisér na diváka přichystal léčku a každý, kdo očekával brutální vyvrcholení, v němž se Beatrix a Bill rozsekají meči na pláži při úplňku, mohl být potenciálně zklamán. Ostatně způsob střetu, jeden na jednoho, v jednom monologu navrhuje i sám Bill. Tarantino místo toho vsadil vše na dlouhou konverzačku zakončenou silným dramatickým vyústěním. Billova heroicky nasnímaná smrt je zkrátka nezapomenutelná. Starý muž se zeptá plačící Beatrix, jak vypadá, pak si upraví sako a za doprovodu úchvatné hudby Ennia Morriconeho se vydá do tmy, vstříc svému osudu. Nádherné a překvapivě funkční!


 

Bill a Superman

 

Ano, tato část z „Vol. 2“ si zaslouží samostatný rozbor. Bill před Beatrix v dlouhém monologu rozebírá mytologii komiksů a zcela chybně analyzuje postavu Supermana. Tvrdí, že Superman nemá ve skutečnosti tajnou identitu a tím se liší od většiny ostatních superhrdinů, jako jsou Spiderman nebo Batman. Například Peter Parker si musí vzít kostým, aby se z něj stal Spiderman. Naproti tomu Superman se ráno probudí a je Supermanem. Takový byl vždy, neboť se tak narodil. Maskou tedy není Superman, ale jeho civilní alter ego Clark Kent. Billův pokřivený pohled vychází z toho, že Supermanovo alter ego vlastně zrcadlí kritiku lidstva. Slabosti Clarka Kenta jsou důkazem toho, jak Superman vidí lidi, ale to zkrátka není pravda. V jednom z prvních komiksů o Supermanovi zazní tato věta: „Jménem jsem Clark Kent, činy Superman.“ Jde patrně o nejpřesnější vystihnutí této postavy.

 

Jeho pravé jméno zní Kal-El a narodil se na planetě Krypton, kterou následně postihla katastrofa. Kal-El byl tedy speciální raketou poslán na planetu Zemi, kde se ho ujali a vychovali jako vlastního Jonathan a Martha Kentovi. Právě oni mu dali pozemské jméno Clark Kent. Zde vidíme první rozpor. Tato postava se nenarodila jako Superman, ale jako Kal-El. Adoptivní rodiče z Clarka vychovali pokorného a slušného člověka. Svůj pravý původ zjistil až v pubertě. Díky příkladné výchově se Clark nikdy neviděl jako lepší než my, a to ani když přijal identitu Supermana. Postava Clarka Kenta se sice může zdát slabá, až zbabělá, ale je to jeho soucit, jenž mu dává sílu dělat správné věci. Jinými slovy, Clark Kent je Supermanův soucit, jeho porozumění a láska k lidskosti. Bez jeho života coby Clarka by pravděpodobně nebyl ani Superman. Co z toho plyne? Za prvé, že Billovy znalosti ohledně Supermana jsou povrchní, a především to, že Bill ve skutečnosti hovoří o sobě samém. To on je přeci nejlepší zabiják na světě a lidé jsou pro něj v jeho bezbřehé aroganci pouze méněcenné a zbabělé bytosti. Vidí sám sebe jako mesiáše, poloboha a mytologii okolo Supermana si jeho narcistní povaha ohýbá k obrazu svému.


 

Beatrix opustila Billa v okamžiku, kdy se projevilo její těhotenství. Došlo jí, že už nemůže vést život nájemné vražedkyně, protože se má stát matkou. Vzdala se svého rodného i krycího jména Černá mamba a pod jménem Arlene Machiavelli započala v El Pasu nový život. Bill se jí snaží vysvětlit, že zabijákem je od narození. Vždy bude zabijákem, i v El Pasu s maskou nové identity. Jeho uchopení Supermana je, jak už nyní víme, chybné a tudíž je chybná i analogie, kterou se snaží naroubovat na život Beatrix. Ve skutečnosti své bývalé lásce Bill nerozumí a nemůže porozumět ani morálně čistým superhrdinům, zkrátka protože je to z principu velmi zlý člověk. Tato vložená úvaha nemusí být stoprocentně správná, jde mi v první řadě o podtržení geniality Tarantinových dialogů. Pro někoho to můžou být jen cool fráze, ale pravdou je, že se toho pod povrchem skrývá daleko, daleko více.

 

Alarmující násilí?

 

S oběma filmy je to jako na houpačce. Za násilí byl daleko více pranýřován „Vol. 1“, což je z mého pohledu trochu úsměvné a zvláštní. Surovost filmu je sice jasně patrná a vraždí se v něm o sto šest, ale jen minimum zabití má nějakou váhu, pokud se budeme bavit o emocích. Když Nevěsta v Domě modrých listů masakruje své protivníky, nic to s námi po emoční stránce nedělá. Jde o anonymní panáky na jatkách, kteří pod dotykem katany praskají jako skleněné tabulky. Sofii je mečem odseknuta paže a z rány začne okamžitě tryskat metrový proud rudé tekutiny. Každému musí být zjevná záměrná přepálenost této scény. Tak to přeci v reálu nefunguje, nehledě na fakt, že by Sofie do deseti minut vykrvácela. Ona však přežije a je předána Billovi. Drtivá většina násilí ve „Vol. 1“ je silně stylizovaná a plní pouze estetickou funkci. Sám Tarantino to v jednom rozhovoru celé shrnul následujícími slovy: „Děj filmu se neodehrává na planetě Zemi, ale v říši fantazie.“ 


 

S „Vol. 2“ je to těžší. Vyvraždění svatebčanů, byť se odehraje mimo záběr, má na nás drtivý dopad. Jednak je to tím, že víme, co se stane, a navíc tomuto barbarskému činu předchází dlouhá expozice. Záleží nám na Nevěstě, přejeme jí štěstí a během patnácti minut poznáme dobře i jejího nastávajícího, což je v zásadě usměvavý sympaťák se srdcem na dlani. To je ten základní rozdíl. Zabíjení ve „Vol. 2“ má svou váhu a dotýká se nás. Tarantino zde uplatňuje stejný postup jako ve svém starším filmu „Jackie Brown“. I v tomto snímku, podobně jako ve „Vol. 2“, dojde jen k několika málo úmrtím mimo záběr, a přesto na nás mají všechna nějaký vliv. Divák zde cítí jistou úzkost, i když se k zemi kácí hlavní záporák, neboť i přes všechno zlé a špatné byl přeci jen člověkem. Quentin Tarantino je v osobním životě pacifistou. Zrovna tak má ale slabost pro filmové násilí. Jde o jeden z mnoha uměleckých aspektů filmové tvorby a Tarantino je jednoduše zapáleným umělcem. Tak to je.

 

Vycházející hvězdy i staré legendy

 

Ohledně obsazení měl Tarantino jasno už během dopisování scénáře. Uma Thurman byla jednoznačnou volbou. Její role je velmi uvěřitelná a kromě výborného herectví předvedla herečka maximálně fyzický výkon. Určitě jedna z nejtěžších rolí, jaké se kdy zhostila, a zároveň postava s největším počtem přízvisek. Jen považte: Beatrix Kiddo, Černá mamba, Arlene Machiavelli, Nevěsta a závěrečných titulcích je trefně označena i jako matka. Stejně samozřejmou volbou byl i David Carradine. Tarantino chtěl Billa svěřit opravdové legendě bojových filmů, a kdo jiný, než ikonický představitel šaolinského mnicha ze seriálu „Kung Fu“ (1974) by byl vhodnější? Neznám sice tak dobře filmografii Davida Carradina, ale přesto si troufám tvrdit, že Bill představuje jeho životní roli. Snoubí se v ní moudrost životem ošlehaného člověka s krutostí i absencí soucitu. Carradine svou roli servíruje s naprostou lehkostí a elegancí.


 

Zajímavá je i dvojrole velké ikony zlatého věku hongkongského filmu. Gordon Liu si ve „Vol. 1“ zahrál holohlavého šéfa Šílené osmaosmdesátky, kdežto ve druhém díle si střihnul samotného mistra bojových umění Pai Meie. Zvláštní je, že Gordon Liu se s Pai Meiem už setkal. Stalo se tak v mlátičce „Klan bílého lotosu“ (1980), kde byl Pai Mei jeho úhlavní nepřítel. Quentin Tarantino tedy nerudného šedovlasého staříka nevymyslel, pouze oživil jeho zašlou legendu. Gordon Liu ve „Vol. 2“ ztvárnil postavu, proti níž v minulosti sám bojoval. Cesty filmu jsou holt nevyzpytatelné. A ještě jedna dvojrole, aby jich nebylo málo. Michael Parks si zahrál dvě, sice malé, ale morálně diametrálně odlišné postavy. V prvním díle to byl šerif vyšetřující masakr svatebčanů, a ve druhém pasák, který vychoval Billa.

 

Luci Liu byla tehdy spíše herečkou malých rolí a do diváckého podvědomí se dostala hlavně účastí v seriálu z právnického prostředí „Ally McBealová“ (1997). Šéfku podsvětí O-Ren Ishii ovšem ztvárnila skvěle, což musím uznat, i když se ani zdaleka nejedná o mou oblíbenou herečku. Michael Madsen je dnes brán jako režisérův dvorní herec a jeho zvláštní, zastřený herecký projev a chraptivý hlas bude obohacujícím elementem každého filmu, v němž se objeví. Pro úlohu Billova mladšího bratra Budda byl Madsen skvělou volbou. Je ironií, že často ztvárňuje role násilných hromotluků, neboť v soukromí jde o velice mírumilovnou duši. Tento dojem budí i věčně vysmátá herečka Daryl Hannah. Jednooká vražedkyně Elle Driver alias Kalifornský horský had je jednou z nejlépe odehraných potvor, jaké jsem dosud ve filmu viděl. Za zmínku stojí ještě novozélandská kaskadérka a dnes už i herečka Zoë Bell. Ta Umu Thurman dublovala v těch nejobtížnějších gymnastických sekvencích a spolupráce s Quentinem Tarantinem pro ní byla zároveň vstupenkou do Hollywoodu.


 

Bez kompromisu

 

Před závěrečným shrnutím se pokusím zodpovědět ještě jednu otázku visící ve vzduchu. Je velmi obtížné zjistit, kdy přesně se Quentin Tarantino rozhodl máchnutím katany rozdělit film na dvě části. Údajně o tom uvažoval již na začátku produkčních prací, ale to jsou jen spekulace. Oficiálně bylo rozdělení na dva samostatné filmy ohlášeno v červenci roku 2003. Tarantino zkrátka nechtěl do kin uvést čtyřhodinový film o pomstě, ale rovněž mu byl proti srsti kompromis v podobě jednoho tříhodinového díla. Navíc si nebyl jistý, zda by tak epický film, pohrávající si často s estetickou laciností, nepůsobil jako dílo dělající ze sebe něco, čím vlastně není. Každopádně ho tento významný krok zpočátku trápil. Důležité bylo, aby oba filmy dokázaly fungovat jako samostatné celky. Velkou podporu v rozhodování mu poskytl dnes už kontroverzní filmový producent Harvey Weinstein. Je jasné, že přemýšlel v jiné rovině než režisér a v rozdělení díla na dva kusy viděl hlavně dvojnásobný finanční zisk. O tom, zda šlo o dobrý tah, si musí udělat obrázek každý sám za sebe. Můj verdikt leží o trochu níže.

 

Vendeta dokonána

 

Psát něco jako samotnou recenzi mi přijde bezpředmětné. To, jak na mne oba filmy působí, jsem se snažil zodpovědět v průběhu tohoto článku. S „Kill Billem“ vstoupil do mého života Quentin Tarantino a zůstane v něm patrně napořád. Oba filmy jsou v mnoha ohledech odlišné, ale zároveň bez sebe nemohou být a přirozeně se doplňují. „Vol. 1“ je taková Noemova archa popkulturních klišé. Jde o krásný filmový kousek, možná až příliš krásný, aby se podobal tomu, co imituje. V jistém ohledu evokuje „Dobyvatele ztracené archy“ (1981) od Stevena Spielberga. To je vlastně také film, který je mnohonásobně lepší než šestákové seriály, podle nichž je vytvořen. „Kill Bill“ je natolik oslnivý a promyšlený, že by byla věčná škoda brát ho jako skutečný „exploitation“ film.


 

„Vol. 2“ se vleče, nemá moc na spěch. Jedni ho prohlašují za precizní dílo, druzí postrádají rychlou akci, střídající se estetiku obrazů a přísun neutuchajícího násilí. Tedy přesně ty aspekty, jimiž se honosil „Vol. 1“. Jinakost, upovídanost a posedávání na místě je mnohým trnem v oku. Jenže ta pravá, primární odlišnost spočívá v hloubce emocí. Těmi „Vol. 2“ nešetří a je to znát. Navíc toto pokračování vkládá do „Vol. 1“ spousty nových souvislostí a dekonstruuje ho. Neustále nás nutí přehodnocovat a měnit pohled na „Vol. 1“. Rozdělení na dvě části snímku, jakým je „Kill Bill“, opravdu svědčí a především dává smysl. Quentin Tarantino učinil v mých očích moudré rozhodnutí.

 

I přes tehdejší kritiku můžeme dnes „Kill Billa“ brát jako klasiku ve filmografii Quentina Tarantina. Jako obvykle zde režisér vyznal svou lásku k filmovému médiu (možná úplně nejvíc ve své kariéře) a dokázal, že mu není cizí ani akční poloha. Bonusem budiž i příjemné plus v podobě velmi slušných tržeb. Každý díl dostal do vínku rovných třicet milionů a dohromady jich oba filmy vydělaly více než tři sta třicet. Produkční společnosti Miramax Films a A Band Apart si tak mohly v klidu mnout ruce. „Kill Bill“ je úchvatnou a vkusně sestavenou koláží z různých koutů filmové historie, melodramatem o dobru a zlu i autentickou ukázkou mistrovství režijního řemesla. Jako celek si ode mne zaslouží nejvyšší hodnocení.

 

 

Hodnocení: 100%


29.10.2021Diskuse (13)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Stray
04.11.2021 11:29

...Na druhou stranu sem zas tolik drzejch otrapů nechodí. Ještě se nechci radovat, ale podařilo se jich hodně vyhnízdit.:-)

 

Stray
04.11.2021 10:41

Osobně na stránky chodím pouze přes admin (proto mám červený nick, protože sem nechodím standardní cestou jako čtenář), abych nebyl započítáván, takže do hlav lidí co honí čtenost se asi vžít moc neumím. První půlrok sem chodilo 20 lidí denně.:-)

Ale to já bych i chtěl příspěvky od čtenářů, vcelku mě ta konfrontace baví, ale musí být věcná a ne že Ti dotyčný dává najevo, jakej si proti němu (tomu kafíčko si míchajícímu pánovi, který zná víc a kterého musí mít pisálek v úctě) blbec. Umět to, registraci bych zavedl.:-) A vůbec bych se nerozmýšlel. Nechci Loužu zatěžovat prkotinama.

 

J.Rose
04.11.2021 10:10

No právě. Navíc to úplně postrádá smysl. Představ si potencionálního ego maniaka, který by dvacetkrát rozklikl svůj vlastní článek, jen aby měl lepší skóre než Tomáš pod ním.

Celková denní návštevnost webu jako takového, je tím nejlepším ukazatelem a zároveň i vizitkou. Ta čísla, které jsi vypsal jsou skvělá a je dobře, že tu není něco jako povinná registrace. Prostě pohoda a svoboda.

 

Stray
04.11.2021 09:58

Denní návštěvnost je v týdnu přes 700, o víkendu přes 600. Když dojde na nějakej všeobecně šponovanej článek (jako třeba recenze IRON MAIDEN, AC/DC, METALLICA, RAMMSTEIN), tak lezeme při normálním stavu přes 800 a pokud se na tom někdo někde zaháčkuje a dá to sdílet, tak třeba i nad tisíc, ale to je vyjímka. Celkově jde o lepší a horší období, ta lepší jsou blízko těm 8stovkám, horší těsně pod 7 set. V těchhle číslech už se ten růst zpomaluje, kdo sem chodit chce, chodí, kdo ne, nechodí, to je normál.
To mě v životě nenapadlo, že by počítadlo bylo zvláštním nástrojem k rozvíření rivality mezi autory. To tak možná někde u nějakých bezmozků.

 

J.Rose
04.11.2021 08:46

Pochvala je velmi příjemná věc, stejně jako podnětná diskuse a vážím si toho. Úplně nejdůležitější ale je, že tenhle web funguje. Stray říkal, že denní návštěvnost je tuším osm set lidí - paráda! Jednoznačný důkaz o čtivosti všech zdejších článků, což je asi ta největší pochvala vůbec. Je to dobrý ukazatel, bez ohledu na počet příspěvků pod články. Veškerou psanou zpětnou vazbu beru, jako krásný bonus navíc.

Za boha si nemohu vzpomenout na název jednoho webu. Tam se denní návštěvnost měřila trochu jinak. Každý článek tam měl totiž své vlastní počítadlo rozkliknutí. Přišlo mi to, jako zvláštní nástroj pro umělé vyvolávání rivality mezi autory :-)

 

Pekárek
03.11.2021 22:32

Existuje něco jako trvalý příkaz k pochvalám:-). Rád bych si ho tady ve vztahu k těm filmům zavedl. Ty si jim tam vždycky přimyslíš, viď Rosi, díky!:-)

 

Konnie
03.11.2021 22:22

Díky, Rosi, za výborné počtení. Baví mě nakukovat takhle pod pokličku, nacházet nové souvislosti atd. Pak se i celkový pohled na věc trochu promění...

 

J.Rose
29.10.2021 22:17

Hivris: Čirá spekulace. Těžko říct. Tarantino má před sebou údajně poslední film a pak se chce dle svých slov věnovat divadlu. Tarantino je ale také velký kecal, čili těžko říct. Kill Bill Vol. 3 je rozhodně jedna z mnoha alternativ, jedna z možností. Mě osobně by to nevadilo.

 

Hivris
29.10.2021 22:00

Stejně jako u Straye není Kill Bill taky můj favorit, ale počtení kvalitní. Copak je pravdy na tomhle?

https://www.csfd.cz/film/269710-kill-bill-vol-3/zajimavosti/

 

Stray
29.10.2021 16:49

Hannah hrála tuším ještě ve Wallstreet.

Na ten horor z polární stanice se těším snad od června.

Kill Billa nemusím, ale články víc než super, nebyl by ještě nějakej J.Rose na hudbu? Lidí, co přinesou na stůl svatomartinskou husu s knedlíkem a zelím a ještě poděkují, není mnoho. Děkujeme.