Last Hardrock Outsider

KEEL - Když excentrismus nestačí (profil)

Když se krátce po své bezejmenné debutové desce v roce 1983 rozpadla kalifornská metalová kapela STEELER (neplést s německou kapelou totožného jména z druhé poloviny osmdesátých let, ze které vzešel kytarista Axel Rudi Pell), rozhodl se zpěvák Ron Keel okamžitě zahájit existenci vlastní kapely, v názvu navíc zaštítěné svým netradičním příjmením. Z amerických STEELER tehdy mnohé zaujal zejména mladý švédský kytarista Yngwie J.Malmsteen, jehož rozhodnutí rozjet rovněž vlastní sólovou dráhu posléze způsobilo jejich rozchod. 


Ron Keel coby poměrně zajímavý zpěvák, byť ve stylu osmdesátkového Hard´N ´Heavy nikterak výjimečný, postavil tedy vlastní band, kde se z počátku nacházeli muzikanti jako Steve Riley (bubeník, který v roce 1985 přešel ke kontroverzním W.A.S.P. Blackieho Lawlesse a odtud posléze v roce 1988 k L.A.GUNS) nebo David Michael Phillips (kytarista, který velmi rychle zběhl ke konkurenčním KING KOBRA Carmina Appice a od nich po pár letech přešel k vlastním BULLETBOYS), aby se záhy sestava na mnoho let dopředu ustálila na dvojici kytaristů Marc Ferrari/ Brian Jay, baskytaristovi Kenny Chaissonovi a bubeníkovi Dwainu Millerovi, který vlastně nahradil Rileye. Debutové album vyšlo začátkem roku 1984 u Shrapnel Records a neslo název „Lay Down The Law“ a upoutávalo machistickou nevázaností, což byla vlastnost, na které desítky poměrně neoriginálních metalových kapel z Kalifornie tehdy stavěly. Kapela byla vší silou tlačena a brzy si jí všimli i první významnější činitelé na stále větší popularitě nabírající scény.




Debutová deska příliš nezabodovala, ovšem zaujala jednoho poměrně důležitého člověka, tím dotyčným totiž nebyl nikdo jiný než Gene Simmons, baskytarista a jedna z hlavních person veleúspěšných KISS. Simmons kapele zajistil smlouvu u Gold Mountain a ujal se produkce jejich desek. Postupem osmdesátých let došlo ještě na tři studiovky a jedno živé album. Tyto alba měla zhruba vyrovnanou úroveň, ale nikterak nevybočovala z trendu dané doby, šlo tedy o hymnický, poměrně optimistický a na refrénových popěvcích stavící hard rock. Jenže podobných uskupení bylo tou dobou všude plno a tak ani jedna z desek výrazně nebodovala, byť se jednalo o úspěšnější věci, než tomu bylo v případě onoho debutu. 


Neřekl bych sice, že šlo o vyložené propadáky, ale vzhledem k tomu jakou muzikantskou kvalitou členové KEEL oplývali, se opravdu nejednalo o slavný výsledek. Nejlépe si zřejmě vedla hned první ze Simmonsových desek, která vyšla v roce 1985 a dostala název „The Right To Rock“. Nacházely se na ní totiž některé skladby (viz.třeba „Speed Demon“), které byly využity již na debutu a byly prozkoušeny již ročním koncertováním po kalifornských klubech. Album mimo jiné obsahovalo i předělávku letité „Let´s Spend The Night Together“ od THE ROLLING STONES. O rok později se fanoušci dočkali následovníka v podobě desky „The Final Frontier“, která ovšem neznačila skoro žádnou zajímavou a občerstvující změnu, takže znovu poměrně tradiční vzorek hymnické hard rocku či heavy metalu, hozeného do typického nekomplikovaného stylu z Kalifornie osmdesátých let. Jako cover byla tentokrát zvolena „Because The Night“, skladba od Bruce Springsteena, díky které se stala světoznámou hvězdou v sedmdesátých letech Patti Smith. Solidní ohlas ve své době zaznamenala i balada „Tears Of Fire“, ale to bylo po stránce úspěchu zhruba tak všechno. Ještě je možné dodat, že ve skladbě „Raised To Rock“ se nachází part doprovodné kytary, který nahrála Joan Jett. Čtvrtá a zjevně nejvyzrálejší deska, která nesla jenom prostý název „Keel“, si vedla obdobně jako alba předešlá, takže se Ron Keel musel po čase smířit se skutečností, že se z této kapely mezinárodně uznávané hvězdy nikdy nestanou a to i když byl v roli producenta na poslední chvíli Gene Simmons vyměněn za poněkud zručnějšího fachmana Michaela Wagenera. A když už nic, tak je třeba na adresu poslední jejich řadovky z osmdesátých let ještě dodat, že se zde nacházelo několik vcelku dobrých skladeb jako „Somebody Waiting“ nebo „Calm Before The Storm“. Zajímavostí zůstává, že autorem té druhé byl nedávno zesnulý baskytarista od RAINBOW a DIO, Jimmy Bain.

 


V roce 1988 vychází ještě živák „Larger Than Live“ a KEEL se na mnoho let rozcházejí. V roce 1998 dochází k reunionu, který kapela podpořila několika koncerty a vydáním alba, kde se nacházely skladby staršího data, které dříve nikdy nevyšly a nebo vyšly v trochu jiných verzích, deska dostala název „Keel VI: Back In Action“ a doslova vyšuměla do prázdna. Trochu lepší reputaci si kapela získala o dalších dvanáct let později, kdy další ze svých reunionů oslavila fungl novým albem nazvaným „Streets Of Rock N´Roll“, které vyšlo u Frontiers Records a vcelku zaujalo. Deska byla nahrána v totožné sestavě z let 1985-88 s tím jedním rozdílem, že novým baskytaristou se stal Geno Arce, který nahradil Chaissona. Kapela KEEL dodnes platí za pevnou součást kalifornské glam-metalové scény osmdesátých let a její nepříliš velký úspěch rozhodně mnohým sledovačům tamějšího dění nevadí.


06.05.2016Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Hairspray
02.12.2016 21:12

Naprosto zbožňuju song Dreams Are Not Enough! :-) Ron Keel mě dokonce ovlivnil při koupi mé první elektroakustické kytary. Viděl jsem ho s ní na fotce a okamžitě jsem ji koupil. Jde o Dean Mako Glory (Dave Mustaine signature) s kterou v poslední době hodně hraje :-)

 

Stray
14.05.2016 15:28

Bluejamie65: Rozhodně v tom nejsme sami. Šílenství v tomto případě nevnímám jako hanlivou věc. :-) Ano, jsou žánrovky, nepříliš prosazené kapely spadající do koloritu původní vlny, které vypustily zajímavější alba než mnohé všeobecně známé legendy. A mezi ně FASTER PUSSYCAT, VAIN a třeba QUIREBOYS patří. Tyla DOGS D´AMOUR je rovněž kultovní partička, ale osobně mně nevzala, i když znám někoho, kdo na nich ujíždí. jejich síla údajně tkví ve velmi silné pouliční hospodské lyrice. :-)

 

Bluejamie65
14.05.2016 14:41

Ještě jeden docela zajímavý a užitečný poznatek. Začal jsem tvé recenze a profily používat jako poradní hlas mých dávných vnitřních bojů. Tzn. někdy mi dnes vrtá hlavou, proč některý alba v dětství (ale v podstatě i později) ve mně zarezonovala neuvěřitelně bláznivým způsobem (přehrávání Stray Cats na kazeťáku o přestávkách mezi vyučovacími hodinami navzdory téměř zákonitě přicházejícímu ataku vyučujícíh)a některá jiná žánrově i kvalitativně podobná mě nechala chladným - např jeden z takových typických soubojů Faster Pussycat proti Dogs D´amour nebo Tyla.

 

Bluejamie65
14.05.2016 14:26

both We are fools enough to make war for hairmetal On our brothers in arms. No myslel jsem tím sebe, ale podle odpovědi vidím, že v tom nejsem sám. Nedávno jsem se snažil formulovat to, že i u nepříliš známých skupin jako třeba FP, Vain, Bullet Boys.... může byť i jen na pár albech dojít díky jejich punkové živelnosti a nespoutanosti na jedné straně a lásce k tradičním americkým žánrům country, blues a tradičnímu rocku a rocknrollu vzniknout naprosto nečekaná a fantastická kombinace, která posluchače doslova uzemní a album vyhodí vysoko nad uznávanou špičku - Bon Jovi a přitom si média vlastně ani ničeho nevšimnou. Ale nepovedlo se mi to.

 

Stray
12.05.2016 20:05

Tím silencem myslis sebe nebo mne?:-) Faster Pussycat celkově považují za velmi pozoruhodný band té scény, jejich předností byla street rocková frackovitost. Byli dělníky stylu, který proslavili Guns n Roses. Jinak do nejbližší desítky patří i Tesla a Great White, ať se s čistým štítem můžeme přesunout do druhé půle osmdesatek.

 

bluejamie65
12.05.2016 19:52

nápady šílence: Už se těším, že odhalíš, v čem spočívá kouzlo Faster Pussycat. Proč se mi dvě alba, která od nich znám, zaryla pod kůži mnohem víc než Bon Jovi, nebo proč lyrické a melancholické Whipped působí zajímavě a lyrika v podání Sambory ne:-) Je sound megaúspěšných Guns´n´Roses adaptací soundu dnes u nás téměř neznámých L. A. Guns? Pro zvýšení požitku z poslechu Lizzy Borden velmi doporučuji velmi nehudební četbu: http://www.goodreads.com/book/show/165867.Lizzie -----:-)

 

Stray
08.05.2016 21:13

Nejbližší kapely LIZZY BORDEN, BON JOVI, EUROPE, CINDERELLA, POISON, FASTER PUSSYCAT, L.A.GUNS a BRITNY FOX. Začnu ale nejdřív za týden. Teď zas chvíli nějaká aktuální alba. Myslel jsem, že LIZZY BORDEN stihnu ještě tento víkend, ale nedalo se.

 

Bluejamie65
06.05.2016 22:32

no on je docela problém, když pouhý "řemeslně zdatný průměr" dokáže vyvolat naprosto nepříčetné nadšení - což se v mém případě potvrdilo u Keel dokonale. Taky to posunulo moje měřítka toho, co si o v Evropě neznámých představitelích amerického hardrocku myslet - co udělat s tím, že kapela, kterou téměř nikdo nezná a kterou ani víceméně nelze najít na žebříčcích, je dobrá tak, jak máloco z evropských vrstevníků???? A co když náhodou vydává zajímavá a v podstatě vyrovnaná alba???? Odpovím: to je potom na palici. Člověk lituje, že se nemůže dostat k celý diskografii a že LP může koupit v podstě jen náhodně.... atd.