Last Hardrock Outsider

KEE MARCELLO - Scaling Up

Někdejší kytarista od EUROPE Kjell Hilding Löfbom, který je však v hudebním světě znám pouze pod uměleckým jménem Kee Marcello, má za sebou letos na podzim vydání své sólové desky. Dříve velmi obstojně zacelil u EUROPE post po odcházejícím Johnu Norumovi a jeho hra oblažovala kytarové fajnšmekry po šest sezón. Tedy období mezi fanfarónskou hymnou, jenž se záhy stala značkou těchto Švédů, a prvním rozpadem kvintetu v roce 1992. Během té doby stihl s nimi nahrát dvě další řadová alba „Out Of This World“ (1988) a „Prisoners In Paradise“ (1991), aby se záhy po něm na mnoho let slehla zem, neboť bojoval s vlastními démony a zbavoval se škodlivých návyků, ke kterým i takový talentovaný muzikant přijde ani neví jak, když se přes noc stane členem světoznámé kapely. 


V době comebacku EUROPE (2002) na druhou kolej odstavený muzikant má až nyní konečně příležitost se výrazněji předvést. Že je skvělým kytaristou, nemusí nikomu dokazovat, jeho hra působila vždy tak nějak různoroději než Norumova a i v jeho nynějších skladbách se nacházejí prvky upotřebitelné jak v popu (odér soulu a rhytm´n blues), tak samozřejmě v rocku (boogie, blues, rock´n ´roll a hardrock). Že si však zdárně poradí i se zpěvem, o tom možná leckdo neměl potuchy. Jeho hlas sice nemá onu impozantní čistotu, barvu a rozsah, jako tomu bylo vždy u Joeyho Tempesta, ale k stylově různorodým písním nalézajícím nepsané spojení v oblasti klasického rocku se zkrátka hodí. Jeho nakřáplý vokál osciluje někde mezi současným projevem Iana Gillana a Glenna Hughese. I když na oba pány samozřejmě vokálně nemá, přesto tvrdím, že je Marcello slušným zpěvákem. Na novince „Scaling Up“, kde je autorem všech skladeb, zpívá, hraje na kytaru i klávesy a navíc si desku sám i produkoval. Doplňuje jej zde pouze dvojice muzikantů: Ken Sandin (baskytara) a Darby Todd (bicí). Nahrávka staré rockové školy působí hodně pohodově a není určena sledovačům nejnovějších trendů. Songy spíše potěší příznivce hardrockové klasiky a zároveň otevřenější posluchače, kteří nemusí dokola poslouchat DEEP PURPLE, aby cítili spokojenost. Eklektické album je sice přizpůsobeno kytarové hře, ale není o předvádění. Cítím zde náklonnost k zaoceánskému pojetí hard rocku a jeho odlehčenějším formám charakterizovaným kupříkladu škatulkou AOR (Adult Oriented Rock).

 

 

 

Už v úvodní skladbě se Kee předvede jako skladatel s citem pro nepřeplácanou píseň a i v těch dalších v tomto směru pokračuje. „Don´t Miss You Much“ je tak pohodovou rádiovou věcí, která zbytečně nesklouzává do oblasti kýče a laciné podbízivosti a přitom by si ji mohl oblíbit každý. Své ovlivnění Amerikou nezapře ve „Fix Me“, kde je zjevně veden vlastním obdivem k VAN HALEN, takže nejenže jeho hlas připomene Sammyho Hagara, ale i samotná skladba jakoby zacházela na území v druhé půli osmdesátých let okupované právě slavnými Kaliforňany. Songy „Wild Child“ a „Don´t Know How To Love No More“ údajně zbyly ještě z časů EUROPE, ale ve výsledku jim prozpívá, že je nechal uležet a do aktuálního různorodého celku zařadil až nyní. První zmíněná má v sobě onen blues/boogie pozitivní feeling, jaký onehdy vlastnily skladby takových zavedených značek jako MR.BIG. Právě dojemná, svou atmosférou až snová „Finger On The Trigger“ má v sobě dost z hudebního jazyka Glenna Hughese, britského muzikanta známého nejen svého času z působení uvnitř DEEP PURPLE, ale i díky rozsáhlé sólové diskografii a spolupracemi nejen s muzikanty z rockové (včetně členů EUROPE), ale i soul and funky scény. Skladba „Soldier Down“ má v sobě dost možná nejvíce oné zdravé rockové energie, párplovské nadupanosti a švihu. 


V nejtemnějším songu „Scandinavia“ se Marcello pozastaví nad svými někdejšími problémy s životním stylem a kariérou, který byl poznamenán užíváním kokainu, což jej přivedlo na několik let na scestí. Nová deska nejenže je obstojnou porcí kvalitní a různorodé hudby, ale může sloužit jako pomník profesní minulosti výtečného a dodnes vcelku nedoceněného kytaristy. Jen je škoda, že v závěrečné třetině album trochu upadá ohledně charismatu a tak trochu se roztéká do ne až tak nápaditých momentů a vlastně i občasně nudí. Pro příznivce sólových nahrávek od nejrůznějších kytaristů nevyžívajících se však ve faktu, že jsou kytaristy, je tohle smysluplné album staré rockové školy.


04.11.2016Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz