Last Hardrock Outsider

KAYO DOT - Blasphemy

Avantgardní projekt KAYO DOT patřící po dvě dekády k stálicím americké nezávislé scény jsem objevil teprve před pár dny. Jejich albová novinka „Blasphemy“ mne za tu krátkou dobu však dokázala natolik vtáhnout, že se nyní odhodlávám doporučit ji zde dalším neseznámeným, ačkoliv to bude pohled spíše z pozice laika. K výše zmíněnému dílu bych dodal, že působí velmi snově až surreálně. Jakoby jste se dostali do zvláštní hypnózy, která by vám rozhodně nebyla nepříjemná. No a v tomto stavu by jste za plného vědomí jedli mlhu. Přijde vám to divné? Nedivím se. Onen surreálný feeling je totiž prostoupen celým dílem. Občas by vám v oné strnulosti ukápla nějaká ta slzička, občas by vás nějaký hudební okamžik tak oblažil, že by jste možná těžko nacházeli sílu toto podivuhodné rozpoložení ukončit. A přitom „Blasphemy“ rozhodně není vyloženě chytlavým, natož pak prvoplánovým dílem. Songy zvažují každý pohyb a tak jde o velmi zajímavý mix syntetiky a post-rocku, dost často působící jako hudební doprovod k nějakým pomalu plynoucím obrázkům.



Kapela z Bostonu ve státě Massachusetts má na svém kontě již devět řadových alb, přičemž debut „Choirs Of the Eye“ vyšel v roce 2003. Soudě dle častých personálních změn je možné se domnívat, že se hudební výraz KAYO DOT dokázal napříč bezmála dvěma dekádami vyvíjet. Jediným stabilním členem zůstává po celou dobu existence kapely Toby Driver, multiinstrumentalista zodpovědný za celý umělecký vývoj tělesa, schopný se pohybovat na stylově nesnadno identifikovatelném terénu. Sám Toby platí dost často i za producenta svých alb, ale je schopen ve studiu zúročit své skladatelské umění s nadhledem, tzn. hrát na nejrozličnější nástroje, počínaje klávesami, přes kytary, až třeba po tubu, ale výsledku zachovat vyváženost a jednolitost. V neposlední řadě pak Toby Driver vtiskuje duši songů především svým naléhavým vokálním projevem, který v sobě zračí melancholický naturel tělesa.


Jak tak novinku poslouchám, mám pocit, že je pro tuhle kapelu atmosféra tím nejzásadnějším. Jemné syntetické plochy mají tu schopnost hrát na emoce, a právě Driverův hlas celé dílo dokáže ještě posouvat lépe poslouchatelným směrem, neboť tomu všemu dodá smysluplnou linku, tedy skoro popově lákavou melancholii. Z dalších členů by se dal vypíchnout ještě bubeník Keith Abrams, který je v KAYO DOT již devátým rokem. K základnímu triu však patří ještě kytarista Ron Varod, jehož (v rámci zvuku této party) neupřednostněný nástroj je však, co do harmonií a vyhrávek, neuvěřitelně přínosný a ve svém projevu pestrý. Okolo kapely se však dlouhodobě pohybuje i hráč na saxofon Daniel Means.


Když bych měl zmínit nějaké vzory, ke kterým bych hudbu KAYO DOT přiřadil, bylo by to, vzhledem k tomu že předchozí díla vůbec neznám, hodně těžké, ale tak jak na mne působí novinka, lze zde uvažovat jak o kapelách typu THE CURE, tedy vycházejících z goth kultury osmdesátých let, tak se samozřejmě nedá zapomenout na novo-romantiky z totožného období. Osobně si však myslím, že určitý vliv na tuhle hudbu mohli mít třeba i KING CRIMSON. Sama kapela považuje za své vzory kupříkladu norské ULVER, EMPEROR nebo také Johna Zorna, v souvislosti se staršími alby totiž dost často bývá zmíněná i avantgardně blackmetalová škatulka. Pokud bychom zůstali u nového díla, já zde slyším jak vlivy post-rocku, tak i postupy příznačné pro progresivní smečky. Zkrátka avantgarda jak se patří, akorát s tím rozdílem, že se prostě velmi dobře poslouchá a ve své syntetičnosti je zkrátka melancholicky libozvučná. Prostě to zkuste.


13.11.2019Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pekárek
14.11.2019 22:23

Určitě zkusím, recka navnadila a trocha neortodoxie nezaškodí.