Last Hardrock Outsider

KAMPFAR - Djevelmakt

Vlastně musím přiznat, že si zrovna teď vyloženě užívám svoje black metalu hodně nakloněné období. Díky čemuž by se dalo doplnit, že jsem v sobě znovu probudil nemalý zájem a nadšení pro metalovou hudbu obecně. Nemyslím takové to setrvalé nadšení posledních let, ale nadšení ještě o něco větší. Snad jen pětiletka z přelomu osmdesátých a devadesátých let (1988-1993), kdy jsem se o metalovou hudbu začal zajímat, zůstane v tomto ohledu navždy nepřekonána. Jak jinak to tedy nazvat, když už si člověk (tímto dříve nezasažený) zpětně shání alba třeba od DARKTHRONE? Zkrátka a dobře, resty z poslední dvacetiletky je nutné někdy dohnat, ne? Ve zčernalém subžánru, pokud jej tedy daný interpret nezačne prznit nějakou alternativní manýrou, prostě slyším všechnu tu panenskost a nadšení, s jakým kdysi dávno vletěly na scénu i všechny legendární metalové kapely z osmdesátek. Vím, že tohle (ryzí black - dobré, experimenty - špatné) je velmi zjednodušené zhodnocení, protože není black metal jako black metal, ale na druhou stranu cílem není (opravdu to tak nechci) psát tuhle recenzi na tuhle velmi solidní black metalovou desku fanouškům black metalu nebo detailistům jako spíš těm, co mají metalovou hudbu rádi všeobecně (tedy neortodoxním). Nepochybně v každém ranku vždy byly lepší a horší kusy, ale těch stylů (a podstylů), které ještě dneska dokáží přímočaře a bez mindráků zaútočit na nejzákladnější posluchačovi vjemy, zas až tolik není. Takže teď konečně k těm KAMPFAR.


 

Čtyřčlenná norská formace, vycházející z pagan-black metalového prostředí, sice funguje již dvacet let, ovšem své místo na scéně si upevnila zhruba až v posledních osmi letech, kdy podepsala smlouvu s Napalm Records a začala vydávat zdařilá alba v pravidelných intervalech. Kapela z Osla vedená zabijáckým lídrem Dolkem, jehož hlas má takové grády, až mám pocit, že mu musí po takovém zaníceném přednesu z pusy vylítnout urvané krční mandle, měla vždycky blízko k severské mytologii. Ne jinak tomu je i nyní, v případě jejich skvělého, fungl nového alba - „Djevelmakt“. Už název napovídá, že se ve skladbách Norové prezentují v mateřštině, což zde není vůbec na škodu. Tam kde jde zejména o přenesenou atmosféru, nastolení určitého feelingu, roznícení určité nálady v posluchačovi, to tedy vůbec nepřekáží. Ze zkušenějších a zavedenějších krajanů mají KAMPFAR z mého pohledu nejblíže zcela jistě k ENSLAVED a není to jenom díky atmosféře nebo výrazně ostrému hlasovému projevu Dolka, který zabarvením tak trochu upomene na Grutle Kjellsona, zachmuřeného frontmana právě zmíněných ENSLAVED.

 

Novinka obsahuje pouze osm skladeb, které se však vykazují vcelku dlouhou stopáží, dvě skladby se dostanou dokonce nad hranici sedmi minut. Skutečnost, že KAMPFAR přísluší k těm, jenž se zabývají severskými mýty a historickými tématy, ještě neznamená, že budeme mít co do činění s hudbou, kde bude převládat volnější tempo, akustické kytary nebo dokonce klávesy. Nic takového opravdu nečekejte. Skladby sice budí dojem plynulé jízdy, která se většinou pohybuje v o něco větších obrátkách než jsou osvědčená střední tempa, ale to vůbec neznamená, že půjde o nějaké závažné rozjímání nad pohanskými kulty, naopak jde o jízdu králů, jenž přechází z majestátních hymnických pasáží, zde připomínajících hrdé návraty válečníků na svých osedlaných koních do své rodné hroudy, po divoké výpady. Skladby se tedy občasně dostanou do ještě větších obrátek, takže dojde i na klasické black metalové sypačky. Kláves a akustiky se nám dostane jen velmi poskromnu, spíše tedy jako dokreslujících prvků, které si uvědomíte jen v několika málo momentech. KAMPFAR dle mého názoru nahráli sebejistou, zvukově výtečně ošetřenou a celkově velmi kvalitní fošnu, kterou bych se nebál zařadit ve své dosavadní black metalové nevyškolenosti do žánrové první ligy. Graduje to.


27.02.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz