KADAVAR - For The Dead Travel Fast

80%

Berlínská stoner-rocková formace KADAVAR se tedy znovu hlásí s albovou novinkou. Aktuální a v pořadí již pátá řadová deska dostala název „For The Dead Travel Fast“. Trojice před sedmi lety našla své stabilní vydavatelské zázemí u stáje Nuclear Blast a to přestože je mnohem spíše rockovým projektem než přímo metalovým. Berlíňané nevládnou totiž natolik hutným a agresivním zvukem, jaký by lahodil současným představám metalových příznivců. Jejich retro inspirace míří zjevně do sedmdesátých let, ke klasicky hardrockové tradici, ale i přes občasně zhuštěný zvuk bych je za nohsledy pouze slovutných BLACK SABBATH spíše neoznačil. Zvláště letos totiž Němci vzhlížejí spíše za Atlantik, neboť jsou skladby opatřeny lehkostí a puncem jisté garážově rock´n´rollové nesvázanosti. Celkově mě novinka přijde zvláštní, už jenom fakt, že se songy často rozjíždějí z akustických úvodů či táhlých předeher opatřených znělými kytarovými tóny, aby se tyto posléze rozjely k vypjatějším momentům, hraje ve prospěch rozvážnosti a důstojnější formy provedení.

Svým způsobem mne KADAVAR letos přijdou jako o něco vyzrálejší skvadra než na kterémkoliv z předešlých alb. Hodně se zapracovalo na aranžích a na stránce atmosféry, díky čemuž jsou skladby možná úmyslně vedeny v lehce pomalejších tempech, přičemž fakt, že se songy často vykazují okultně laděnou textovou symbolikou, vlastně charismatu nahrávky prospívá. Svým způsobem mne deska, díky oné nápadně hladivé melodice a blouznivosti, vzdáleně připomene produkci švédských GHOST, ne zásadně, ale určité styčné body zde vážně spatřuji.

Co zůstalo z minulosti je plačtivě tenký vokální projev jejich předáka, kterým není nikdo jiný než Christoph „Lupus“ Lindemann. Dotyčný kromě zpěvu, vzdáleně odkazující až k vokální poloze legendárního Ozzyho Osbournea, ovládá i kytaru, jejíž zvuk čerpá prvky z oblasti amerického garážového rocku, jde částečně naproti i jižanským pořádkům a neposledně (lépe řečeno - hlavně) vychází z britské hardrockové školy sedmdesátých let. U bicích je další původní člen - Christoph „Tiger“ Bartelt. Už pět let je v KADAVAR baskytarista a poslední člen do party Simon „Dragon“ Bouteloup, pro něhož je novinka třetím albovým zápisem. 

Podstatné je, že skladby letos působí opravdu dobře a desku tak hodnotím jako zřejmě druhou nejzdařilejší v jejich diskografii, tedy hned po dravém a výrazně hitovém milníku „Berlin“ z roku 2015. Členové KADAVAR se prostřednictvím  novinky situují do rolí jakýchsi naháněčů upírů a všech neživých bytostí, čemuž je přizpůsobena i mystická aura díla, kde je vlhký pach temných sklepení a  zlými silami nahuštěných hradních kobek přímo hmatatelný. Žádný strach, okolo krku si přehoďte česnekový věnec a jděte vstříc těm Bohem zapomenutým krajům. Záhadná atmosféra díla je patrná už od prvních tónů úvodu nazvaného levácky „The End“ (zlá znamení však budete objevovat v detailech i nadále), aby démonická „The Devil´s Master“ posluchačům naznačila, že KADAVAR tentokrát povedou poněkud rozmáchlejší hostinu. Prvky ranného heavy metalu v sobě má „Evil Forces“, snad nejdojemnější metalové retro posledních let. Prvním vrcholem je „Children Of the Night“, což je pomalu ale zaručeně gradující suita, která vám svým chytlavým refrénem zasadí do lebky hřeb tak mocně, že ani nestihnete v té hradní chodbě pohnout loučí. Skoro až pohádkovou auru vlastní „Dancing With The Dead“, další z řady skvělých retro ukázek, stavících na okultní atmosféře jakéhosi plesu upírů a celkově mystickém vyznění.

V druhé polovině alba se sice lehce zrychluje, o čemž svědčí třeba emotivně pojatý vál jako „Poison“, opatřený zvukem rozostřené kytary, ale na úpadku chytlavosti se tohle projeví jen minimálně, neboť se skladba znovu vykáže dobrým refrénem. Následná „Demons In My Mind“ platí za další z vrcholů. Jde o rovnocennou epickou hymnu k „Children Of the Night“ z první poloviny alba. Kapele zde prospělo halucinogenní naladění umocňující zlověstný charakter díla, vše šperkují různé vřeštivé spletence kytarových mini-sól a nerozšifrovatelné vyhrávky. V akustickém provedení podaná „Saturnales“ je další skladbou s přesvědčivým kouzlem a mysteriózní aurou, byť KADAVAR v ní nezakryjí určitou skladatelskou vyčerpanost. Asi nejslabším kusem je nejdelší song v samotném závěru díla, jmenovitě „Long Forgotten Song“. Už jeho název napoví, že jde zřejmě o nějaký přebytek či zapomenutý kus ze šuplíku. Zřejmě chtěla kapela splnit kvótu časomíry. Celkově velmi obstojná retro rocková záležitost, ze které německý původ hudebníků vlastně ani není rozpoznatelný. Tuto větu sem vpisuji jen pro případ, že by ona geografie někomu z fajnšmekrů snad vadila.

26.10.2019	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz