Boomer Space

JOURNEY - Frontiers

Čas a pohyb v něm jsou relativní, světlo zůstává věčné, připravte se, přesun na počátek roku 1983 začíná. Vzpomínky na etapu nahodilých lásek k dívkám v excentrických účesech, s výraznými šminkami a oděvech se vzorem leopardí kůže zde naplno ožívají. Fantazie maká na plné obrátky. Gargantuovský zvuk kláves Jonathana Caina vás brzy upozorní, že jste na místě určení správně. Hned v úvodní, aerobně napumpované hymně „Separate Ways (Worlds Apart)“ máte pocit jízdy po strmých ulicích nočního San Francisca. V odlesku světel aut a neonů vážně čekáte, že vám co chvíli přes kapotu přeletí týpek v naducané bundičce, následován Nickem Noltem a mladým Eddiem Murphym. I o něčem podobném může být album „Frontiers“ od kalifornské kapely JOURNEY, velikánů americké AOR.



V jejich případě šlo většinou o rock, ale dokonale kultivovaný, dospělácký a uzpůsobený parametrům široké veřejnosti. Sedmé album „Escape“ z roku 1981 sklidilo desetinásobnou platinu a stanulo na vrcholu prodejních charts. O to však mělo následující „Frontiers“ těžší roli, neb zopakovat úspěch alba, jenž je řazeno mezi třicítku nejdůležitějších rockových nahrávek z USA osmdesátých let, je dost možná těžší, než podobného statusu poprvé docílit. Kaliforňanům působícím okolo skvělého kytaristy a šéfa Neala Schona a rovněž vysoce ceněného zpěváka s naléhavým a afektovaně nakřáplým tónem v hlase Steva Perryho se to však podařilo, i když napodruhé to byla platina „pouze“ šestinásobná. S Perrym u mikrofonu dostali JOURNEY na konci sedmdesátých let do své hudby esprit skutečně mainstreamové záležitosti, který zkraje následující dekády ještě zdokonalili příchodem klávesáka, skladatele a stavitele jejich nového zvuku Jonathana Caina.


Deska „Frontiers“ vznikala za hektických podmínek během podzimu 1982 ve studiích Fantasy v Berkeley a sice pod dohledem bývalého producenta QUEEN Mikea Stonea a zvukového inženýra Kevina Elsona. Mimořádně navštěvované americké turné k „Escape“ budilo nemalá očekávání i stran nových skladeb. Na svou dobu šlo nakonec o moderně znějící nahrávku, která JOURNEY etablovala mezi největší hudební instituce v zámoří první poloviny osmdesátých let. „Frontiers“, jako nejúspěšnější deska JOURNEY mimo Spojené státy, působila pestře, což zde bylo patrné v rámci kontrastů mezi dravějšími rockovými čísly jako „Chain Reaction“ a „Edge Of The Blade“ na jedné straně a o poznání poklidnějším romantickým nalazením, které zde reprezentují songy jako „Send Her My Love“ a „Faithfully“ na straně druhé.



Než Columbia album 1.února 1983 vypustila, měnilo se i složení skladeb, a tak dvě původně zamýšlené a vesměs velice chytlavé písně „Ask The Lonely“ a „Only The Young“ byly ušetřeny zveřejnění v rámci alba a odcestovaly na soundtracky tehdy aktuálních filmů. V případě první šlo o romantickou komedii „Dva podobní“ v hlavní roli s Johnem Travoltou a Olivií Newton-John, a co se týče druhé, šlo o nepříliš zajímavé sportovní drama „Hledání vidiny“. Tyto dva chytlavé songy byly nahrazeny jinou dvojicí skladeb, konkrétně tedy drásavou „Back Talk“, která zněla oproti zbytku materiálu o něco hruběji a stavěla na výraznějším groovu i kytarovém zvuku situovaném do popředí, a naopak také naléhavou jemnůstkou „Troubled Child“, což byl song dokonale reprezentující onu romantickou polohu tehdejších JOURNEY. Právě posledně zmíněná píseň vlastnila potenciál srdceryvného čísla, jež je nadnášeno Cainovými závoji synťáků a v závěru zdobeno honosným Schonovým sólem.


Deska ověnčená mnoha úspěchy, které definovaly působení JOURNEY v USA první poloviny osmdesátých let, se však také stala na třináct let labutí písní dlouholetého baskytaristy Rosse Valoryho, který se do sestavy vrátil až při comebacku kapely v roce 1996. Zbytek je pak už jen historie a sice historie jedné z nejdůležitějších kapel americké scény Adult Oriented Rocku osmdesátých let. Vychutnejte si jí.



03.12.2022Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Majk
26.04.2023 14:39

Frontiers je vynikající, ale stejně nejlepší deska Journey je Trial by fire, hlavně skladba Forever in blue - to je dokonalost! Je to subjektivní pochopitelně - já jsem velký fanoušek Stevea Perryho a Neala Schona.....

 

Stray
04.12.2022 18:01

Vzhledem k tomu, že pro žánr AOR je deska Frontiers něco jako pro heavy metal Powerslave, tak si nemyslím, že to je náhoda.:-)

 

Honza H.
04.12.2022 12:35

Je náhoda, že Serafino pro svoje vydavatelství zvolil právě název Frontiers? :) Shodou okolností jsou u něj Journey v posledních letech pod smouvou...

 

Stray
04.12.2022 08:45

Mám boxík Original album series s pěti řadovkami - Infinity 78´, Evolution 79´, Escape 81´, Frontiers 83´, Raised On Radio 85´, album "Departure" chybí, včera jsem si to zběžně projel celý, ale "Frontiers" mě prostě přijde fakt nejlepší, hned první dva songy na té desce jsou úplnej masakr, není třeba se vyhýbat světštějšímu přístupu k populární hudbě (prostřih na tvář Miloše Zemana a "poslouchám kapelu ABBA"):-))), já prostě nepotřebuju zašifrované umění či atmosférické plochy MARILLION, mě stačí silné písně s odleskem doby vzniku. ta nejlepší na Frontiers se jmenuje Troubled Child.

 

spajk
03.12.2022 23:26

Oprava. Řádek osm.
Frontiers je skvělá deska.

 

spajk
03.12.2022 23:22

Od Journey mám jen 6 desek. Tři novější (Revelation s Pinedou, Arrival s Augerim a Trial by Fire s Perrym) a trojbox od Sony, jmenovitě Departure, Escape a Frontiers.
Journey byli pro mojí generaci vyrůstající na Hey Stoopid, No More Tears a Iluzích už znacne nezajímaví. Na rozdíl od věkově blízkých kolegů (Osbourne, Furnier) nebyli schopni přepnout na aktuální hudební trendy anebo přepnuli a nějak mě to minulo? Pravda je mnohem prostější, kapela hiberovala. Dobře, Schon se mihnul v prvotřídním debutu Hardline, reflektující soudobé trendy, at mu nekrivdim. Po deseti letech se roku 96 probudila se skvělou deskou ozdobenou současným soundem a image.
Departure je výborná deska. To jste si přečetli ve skvelé recenzi. Celý ten Sony boxík s dvěmi předchozími alby je povedený. Je na něm dobře slyšitelné, jak velký přínos do kapely vnesl Jonathan Cain. Zatímco Departure je neotesaný drahokam se syrovějším pojetím, na Escape přibyly Cainovy klávesy a celé to rozsvítily, propojily a povznesly.
Poslední dvě řadovky jsem záměrně vynechal. Nechci to poslouchat za doprovodu všech těch článků o vyhazovech a soudních tahanicích o peníze. Nevím ani na jakou stranu bych se měl přiklonit. To není hodno kapely typu Journey.
Jo a za nejlepšího pěvce v historii kapely považuji pochopitelně Perryho!