JONATHAN DAVIS - Black Labyrinth

80%

Největší borec ze všech nu-metalových píčusů. Zpěvák outsider, který proslul spíše originalitou svého hlasového projevu než školeností. Rovněž třeba zmínit tu ohromnou energii podávanou publiku během vystoupení KORN. Z mého pohledu neuvěřitelně sympatickej chlápek co se pro hudbu narodil a stojí nohama pevně na zemi. Zkrátka ideální typ do toho nejvyššího rockového byznysu, který je v jeho případě podložen i uměleckou stránkou tvorby. Jonathan Davis. Právě mu (po čtyřiadvaceti letech v branži) vychází debutové sólové album, neboť nikdy netrpěl egocentrickými manýry a podobnými sklony, ačkoliv by klidně mohl. O svém vlastním albu snil dost možná od roku 2002, kdy svůj hlas propůjčil několika gothic-metalovým skladbám v soundtracku k hororovému propadáku, filmu Queen of the Damned. Tehdy leckoho šokovalo, že si přál, aby jeho hudba zněla někde na půli cesty mezi temnou symfonií a chytlavými šlágry od MARILYN MANSON. Po šestnácti letech si tedy Davis prostřednictvím alba „Black Labyrinth“ plní svůj dávný sen a předkládá desku, která jej plně charakterizuje a vystihuje.

Jak se mu tedy na sólové dráze vede? Předně je třeba potvrdit, že Jonathan Davis svou roli lídra slovutných KORN vůbec nepopírá a tak deska zní přesně tak, jak by jste asi tušili. Rozdíly mezi „Black Labyrinth“ a pozdními alby Davisovi mateřské kapely jsou opravdu jen kosmetické a týkající se spíše aranžérské práce a zvýšeného počtu melodií a variabilních linek, které až tolik nelpí na hutném zbustrovaném podkladě či nu-metalovém groovu. Přesně tak jak v melodických skladbách KORN vyzpívává Davis všechny ty klenuté refrény, děje se tak i zde. S tím rozdílem, že zde je prostě klenutá a melodická každá skladba. Stejně tak mohu přiznat, že Jonathanova novinka našla zalíbení spíše v pomalejších, rozepjatých a po stránce aranží a orchestrace přeci jen zdobnějších hymnách. Nezní zde položka, která by nevyústila v strhující srdceryvný refrén. A tak je to správně.

Spřízněnost s pozdní tvorbou KORN nastíní už úvodní  song „Underneath My Skin“, kterému je vlastní jisté hypnotické pnutí a potemnělá atmosféra, stejně tak jako zpěvný a velice chytlavý refrén. Nic pro opravdovčíky vyznávající „Blind“ a „Clown“, naopak fanoušci melodických alb KORN budou jásat. Velice mne zaujala druhá píseň „Final Days“, kde Jonathanův hlas staví dramatické klenby nad bujnými rytmickými party a exotickými zvuky připomínající severoafrický folklór. Krásně blouznivá horečka a song, který musíte slyšet. Během „Everyone“ už jsou zase fanoušci KORN v pozoru, neboť píseň dokazuje, že do toho Davis umí i zde, na své první sólovce, řádně šlápnout a mocné riffy mají parametry slavných valů legendární party z Bakersfieldu. Spojení moderního kytarového zvuku, experimentálních partů, smyčcových aranží či zajímavých zpěvavých linek je vlastní i „Happiness“, jedné z nejpozoruhodnějších položek alba.

Po dvou docela tradičních válech „Your God“ a „Walk On By“, připomínajících pozdní tvorbu KORN (já opravdu příliš rozdílu mezi Davisovou sólovkou a současným stylem téhle kapely neslyším), zaujme tajemná a v tomto případě vkusně nazvaná balada „The Secret“ a ještě o něco více pak gothic-metalově vygradovaná, ehm …taktéž balada „Basic Needs“, které jsou v závěru znovu vlastní všechny ty exotické, zejména arabské motivy. Vlastně lze říci, že právě pomalejší, záhadné a chmurné písně se staly tím nejzákladnějším, co deska „Black Labyrinth“ obsahuje, čehož stvrzením je i další pecka „Medicate“ s výstavním post-disco refrénem a psycho atmosférou, umocněnou klávesovým podložím a prapodivně samplovaným dětským kňouráním táhnoucím se strašidelně celou skladbou. „What You Believe“ zas posluchače zavede do království samplů a potvrzuje, že Jonathan byl vždy po skladatelské stránce umělcem s otevřeným hledím, jehož vize mnohokrát překračovaly mantinely jím samotným vybudovaného stylu. Ono skloubení gotiky, groove metalu, experimentálního rocku a elektroniky je vlastně alfou i omegou tohoto tajemného a kouzelně melodického alba, kterým, až po skvostnou závěrečnou singlovku „What It Is“, Jonathan nepopírá vlastní vývoj a historii své tvorby. Na nahrávce s ním spolupracovalo mnoho muzikantů, z nichž nejzásadnější byli zřejmě kytarista Wes Borland, bubeník Ray Luzier, klávesák Zac Baird a baskytarista Miles Mosley. Nemohu dát méně než 80%.

30.05.2018	Diskuse (23)	Stray janpibal@crazydiamond.cz