Last Hardrock Outsider

JOHNNY WORE BLACK - Walking Underwater, Pt 2

Tam, kde jsem skončil s recenzí první části „Walking Underwater“, můžu plynule navázat s pokračováním. Opět zde hostuje David Ellefson a vlastně předně musím dodat, že právě druhá část, která vyšla na konci loňského roku, byla mým prvním setkáním s touto kapelou a první díl jsem poté naposlouchával až zpětně. Ono to ale na věci až tak moc nemění, protože celé „dvojalbum“ je žánrově, tématicky i svou náladou téměř totožné a rozdělení na dvě části byl spíše tah čistě obchodní nežli účelový. Také jsem jednu chvíli uvažoval napsat recenzi jako monolit, ale nakonec jsem si řekl, že si tak povedené desky zaslouží samostatnou zmínku, když už si s tím dala práci i kapela.


Přikročím tedy rovnou k věci, druhá část se mi hned od počátku poslouchala podstatně lépe, proto bych ji doporučil i všem zájemcům. V podstatě vše, co jsem vyčítal debutu je pryč, zmizely otravná intra, songy jsou vzdušnější a nechybí i nějaká rychlejší vypalovačka. Přesněji tedy jedna rychlejší skladba jménem „Firefly“, která celou desku otvírá a je to bezpochyby jedna z nejlepších věcí na desce. Přesně taková věcička mi chyběla na debutu, jednoduchá ale úderná. V druhé „Cut Above“ hostuje David Ellefson a jedná se o jeden z největších hitů, opět platí to, co jsem tvrdil už předtím, že David dokáže svým charismatem vyburcovat kapelu k enormním výkonům. To se týká i jeho druhého hostování v „Gift Of Desperation“. Tuto píseň se spirituálním nádechem hodnotím jako nejlepší moment, už kvůli Ellefsonovi, ten se totiž nikdy netajil tím, že se z něj stal znovuzrozený křesťan, studuje teologii a angažuje se v náboženských činnostech. Z celé písně tak zní, jakoby ze sebe David dostával něco, co by v MEGADETH, nebo v jiných metalových projektech neprošlo, ale tato kapela je pro takové emocionální odbočky jako zrozená. Zeppelinovská „Shine On“ ukazuje jistotu i v jiném žánrovém prostředí a přesně takové písně ulehčují první poslech.



Nabízí se otázka, proč druhá deska dostala stejné hodnocení jako debut? Kapela sice věci, které se mi nelíbily, tentokrát vypustila, ale druhá část už na mě nepůsobí tak kompaktně a vynikající songy zde střídají vyloženě otravné halekačky ve stylu „Fallen Angels“ a „Noise“. Proto mi vycházejí obě části ve finále stejně. A upřímně si nemyslím, že to je špatná bilance na kapelu, která v loňském roce debutovala dvěma dlouhohrajícími zářezy. Jejich alternativní rock je pro mě něco, co jsem si užil a troufnu si říct, že jejich hudba má co říct i v dnešní vysoké konkurenci. Na druhou stranu je fér říct, že bez Ellefsona bych se k JOHNNY WORE BLACK možná nikdy nedostal. Předávám tedy dál a doufám, že si anglickou partičku užijete stejně jako já.


12.02.2015Diskuse (0)Kropis
kropacekmichal@gmail.com