Last Hardrock Outsider

JOE SATRIANI - Shapeshifting

Jestli si můžeme v dnešním showbyznysu na někoho vsadit, pak je tím pravým a jedním z mála také kytarový čarostřelec Joe Satriani. S železnou pravidelností nás v rozmezí dvou až tří let zásobuje novou muzikou a tento stav trvá bez nějakého sebevětšího zakolísání už dobrých třicet let. Jeho renomé je stejně velké jako počty jeho žáků a následovníků. Jeho věhlas už dávno přesáhl hranice západní polokoule a předobraz moderního rockového kytaristy se nese napříč desetiletími bez výraznějšího skladatelského zaškobrtnutí.

Avšak i Satriani prodělal jedno krátké tvůrčí období, kdy se malinko poodsunul ze svého vytýčeného stylového spektra a začal narychlo koketovat s moderními trendy a elektronikou. Tento nepříliš povedený a pro mnohé (autora recenze nevyjímaje) fans jen těžko akceptovatelný konglomerát naštěstí neměl delšího trvání a Satriani se skrze ladný oblouk alba Strange Beautiful Music, celkem přesvědčivě vrátil znovu tam, kde mu to sluší nejvíce. Mezi smetánku rockové kytarové extratřídy, která nad běžný rámec one man show předváděčky a ubezpečování jak jsem dobrej, staví kvalitu skladby samotné, jako základ k rozvíjení dalších výbojů na poli instrumentální tvorby.

Po dvou letech tu tedy máme desku novou, jejíž pozice v kytaristově katalogu není vůbec lehká. Navázat, nebo nějakým způsobem konkurovat dle mého soudu tak geniálním nahrávkám, jaké jsou čtyři desky předchozí, je úkol takřka neproveditelný. Kytaristova linie kvality se, na dílech počínaje bravurním albem Black Swans and Wormhole Wizards a konče neskutečně barvitou kolekcí What Happens Next, držela takřka vyrovnaně až pod samotným vrcholkem. To je v případě umělce, jehož věk nedávno atakoval hranici šedesátky (tedy doba, kdy autoři hudby rozhodně netvoří nějaká omračující díla), čin přinejmenším zaznamenání hodný.

Už úvodní dvojice dopředu vypuštěných ochutnávek dávala tušit, že letošek bude, co se týče omračující originality, poněkud sterilnější. Avšak přísloví: Nechval dne před večerem, lze aplikovat i na Satrianiho novou desku. Ta se po opakovaných návratech k jejímu obsahu stává podobně návykovou jako kterákoliv z jeho předchůdkyň. Své trumfy vynáší pozvolna a postupně. Jako vodítko nám poslouží rafinovaná dramaturgie s pečlivě seřazeným tracklistem. Osobně kvituji i změny v sestavách, které se v posledních letech s každou novou deskou objevují a mají blahodárný účinek na konečné pestřejší vyznění. Tentokrát Joe oslovil starého kamaráda baskytaristu Chrise Chaneyho, který vynesl do nebes neskutečnou fusion nahrávku Unstoppable Momentum a na místo bubeníka byl povolán světoběžník a zkušený matador Kenny Aronoff. Modernější klávesovou tvář vlepil desce jen minimálně dlouholetý známý Eric Caudieux. Jeho črty ovlivnily například spaceovou tvář čtvrté skladby Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me. Sympatický je rovněž čas nahrávky držící se okolo 45. minut.

Rozjezd desky je tentokrát pozvolný. Žádný žhavý výstřel alá předchozí start songy v případě titulky Shapeshifting nečekejte. Její úvod nesou drtivé bicí a zřetelná basová figura. Joe začíná vyluzovat své kvílivé tóny, což může zprvu působit krapet rušivě, ale zvolená dynamika songu a odstupňované akordické výměny mají něco do sebe. S opakovanými poslechy se míra závislosti na pilotní písni stupňuje, což vypadá takticky jako velice dobrá finta. Dokonce ani druhá, ze začátku zatěžkaná Big Distortion nepřináší to známé opojné fluidum, jaké člověk od kalibru typu Satrianiho očekává. Do popředí se dostávají rytmické kytary a překvapivě také vytleskávání, což činí ze songu komerčněji laděný kus, mířící snadno do palice. Nálada a atmosféra se však jak mávnutím kouzelného proutku změní a rovněž znatelněji zapůsobí s příchodem čarokrásné All For Love. Typická Satchovka s tisíci nádhernými odstíny jeho šestistrunky a až mysteriózní atmosférou, kterou pomáhají budovat i Chaneyho důrazné baskytarové pulzy. Do čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me promlouvají Ericovi mašinky a nejen díky jim je stavba písně jednou z těch revolučnějších. Na meditativnější strunu nás přehoupne dojemnou Joeovou kytarou vysloveně vymalovávaná Teardrops. Velice osvěžující je country šmrncnuté boogie implantované do Perfect Dust. Bodrá a rozverně laškovná nálada sálá americkým středozápadem a rytmus písně, podepřený o Aronoffovu bicí figuru, je ve spojitosti se Satrianiho stylem sólování brilantní. 

Sedmá Nineteen Eighty zprvu působí obyčejně, ale když se vzedme silná basová frakce, do které začne kytarista servírovat, jen tak z plezíru, jednu dokonalou vyhrávku za druhou, musí být každý Satrianovec uspokojen. All My Friends Are Here je i po několika posleších stále dosti nečitelná a drží se jaksi v ústraní. To devátá Spirits, Ghosts and Outlaws je důraznější klasická a velice intenzivní kompozice z pera Joe Satrianiho, a malinko mne upomíná na dobu okolo alba The Extremist. Její náboj a eruptivní charakter jako by vycházel z devadesátých let. Procítěnou nádherou, desátou Falling Stars startuje meditativnější a kompozičně velice zdařilý závěr desky. Právě ji a další tři následující skladby vnímám jako nejinovativnější položky tohoto alba. Do nich vtisknul Satriani nejen svého ducha, um, kreativitu a léty prověřené schopnosti, ale nebál se experimentu a daleko zřetelněji se položil i do nálad jednotlivých písní. Častěji mu velmi nenápadně sekunduje Eric svými klávesami, klavírem a drobnými atmosférickými vsuvkami. Do takové Waiting se podařilo vložit vzpomínky na dobu hravého dětství a iluzorní touhy. V písni Here the Blue River kooperuje Joe se stylem reggae jako se stavebním prvkem, čímž dodává songu velice chutné aroma. Právě precizní rozložení nálad a schopnost pohybu v několika na první pohled nesouvisejících odvětvích, činí desku nemálo přitažlivou. Pískající melodie závěrečné Yesterdays Yesterday s výrazným vkladem mandolíny, je tou pravou a nevšední tečkou za další z nevšedních nahrávek Joe Satrianiho.

Jedinou a pro mne celkem zásadní výtku letos udělím masteringu Johna Cunibertiho. Ten je na některých místech nahrávky (naštěstí jich není mnoho), řečeno ohleduplně, dosti nepovedený. Skřípání a praskání, které posluchač zaznamená především při poslechu přes sluchátka, opravdu není nic, co by v nahrávce, soustředící se na ladnost projevu i kytarovou akrobacii zároveň, potřeboval konzument slyšet. Nepochopím, jak si takto ostřílený matador nedokázal toto ohlídat. Z let předchozích jsem u Satrianiho zvyklí na vyšší zvukovou kvalitu.

Nebýt těch několika sonických šrámů neblaze rezonujících v průběhu desky, byla by tato nahrávka skoro dokonalá. Takhle zůstává velice schopnou alespoň po stránce kompoziční. Z hudebního hlediska je Shapeshifting alespoň pro mne další geniální veledílo mistra Satrianiho.


23.05.2020Diskuse (30)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Imothep
14.07.2020 17:32

Kropis : ufff .... takto dehonestovat Vaie .... no nevím .... viděl jsi(nejen) jeho poslední song/video?

 

Kropis
14.07.2020 15:30

Sicky - ale já narážel na tu autobiografii Satrianiho, kde on to tam tak podává a taky mě to překvapilo. Já chápu, že si splnil sen, že debut je hudba kompletně od něj, ale je to opravdu jen oslava staromilského rocku, nutno dodat, že parádní, zatímco Satrianovi solovky jsou něco, co nemá konkurenci a nikdy mít nebude. Satriani má geniální dar tvořit instrumentálky, které mají melodickou duši a není to jen honění trika, viz Malmsteen, Vai apod. Tento dar má také mimo jiné Marty Friedman, Kiko Loureiro, ale to jsou drobotiny oproti takovému gigantovi.

 

sicky
14.07.2020 13:07

spajk: čekal jsem tě :) jednoduchá písnička anebo klišé? toť otázka :) .. neber to ale fatálně, jen se občas snažím nabídnout jiný pohled na tu vaší hudbu :) a máš pravdu, na Žlutýho psa by přišlo víc lidí

 

spajk
14.07.2020 11:08

Jednoduchá písnička vždycky zvítězí. Oceňuju Sickyho postoje a i když se mi mnohdy dělá pěna u huby, chápu jeho vidění hudby a ne lásku ke všemu schématickému a hraní na jistotu. Taky si rád poslechnu něco složitějšího, ale mnohem častěji chci u hudby jen zrelaxovat po práci a sahám po obyčejných rokenrolech. Navíc si myslím, že do Besedy by stejně přišlo víc lidí na Žlutýho psa než třeba na Intronaut :-)

 

sicky
14.07.2020 09:12

Tak Chickenfoot mohli zúčastnění těžko prezentovat jako seriózní kapelu, když to je takovej dědkovskej rokec :) Jako bez debat je to po instrumentální stránce precizní, je tam slyšet, že jsou to páni muzikanti, ale po umělecké stránce mají věci jako Sexy Little thing nebo Oh Yeah úroveň, jako když hraje Žlutej Pes někde v Malostranský Besedě :) Jako revival u píva je to cool (btw najděte si od nich cover Highway Star live, to je mazec..) ale nevěřím, že by se mistr Satriani chtěl takto prezentovat se vší vážností:)

 

Kropis
13.07.2020 15:25

Tak jsem včera dočetl autobiografii Satrianiho a překvapilo mě, jak velký význam pro něj a pro všechny zúčastněné měl projekt Chickenfoot. Celou dobu to pro mě byl spíše rychlý projekt (debut extrémně povedený), ale nečekal jsem, že v době 2016 (vydání knihy) měla kapela standardně pokračovat s vydáváním desek a koncertováním. Nakonec všechny vize ztroskotaly na vytíženosti, ale i tak.
Tak jsem rovnou objednal obě desky na vinylech. Pamatuju si, jak jsem čuměl, když kapela vznikla, protože Satriani v regulérní rockové kapele to byla věc naprosto nevídaná.

 

sicky
10.07.2020 16:50

To je pravda. Mě třeba dlouhý pojednání moc nejdou a po pravdě je ani nedokážu dočíst, většinou v půlce preskočím na poslední odstavec:) Vyhovuje mi spíš stručnější shrnutí, a proto spíš ty novinky. Ale v poho, každý má svoje. ;)

 

DarthArt
10.07.2020 15:14

sicky:

A taky si uvědomit, ve který disciplíně jsi lepší a dokážeš v ní zplodit něco smysluplnýho.

V tom je naše redakce dobrá, že vlastně každej v muzice vycházíme z něčeho jinýho - já nebo ty určitě úplně odjinud než Horyna a my dva se jenom občas u něčeho sejdem, ale taky jsme dost daleko od sebe. Což je ve finále ideální stav, protože čtenář má k dispozici pestrou paletu a najde si tam to svoje.

Asi spíš tak nějak instinktivně jdeš tam, kam tě to podvědomě táhne. S mým zaměstnáním je ten směr asi předem danej :)

 

Stray
10.07.2020 15:09

Obě disciplíny vyžadují jiné věci. Novinka určitě intuici a nebýt euforickej blázen a nekriticky fanda té kapely, historický článek sirokospektralni znalosti objektu napříč časem a umění s tím zacházet. Historické články vyžadují víc mravenčí práce, u novinek zas znalost aktuální scény a hodně věcí, co zrovna vychází. Je to jako se rozhodovat, jestli je lepší běžec osvalenej sprinter na 100m nebo Etiopan co běží 10km i přes astma.:-)

 

sicky
10.07.2020 14:55

DarthArt: ..proto mi přijde, že psát recenze na starý profláklý desky není až takový hrdinství :) U novinek jdeš prostě s kůží na trh, riskuješ a o tom to je. Kdežto u notoricky známých, historií prověřených desek jen zopakuješ, co už tak nějak všichni vědí :) Jako určitě to má smysl, jen trochu jiný, jde tam víc o takový to počteníčko..:)