Boomer Space

JOE BONAMASSA - Royal Tea

Vlastně jsem nedávno zjistil, že je Joe Bonamassa pro mne mnohem zajímavější jako songwriter a zpěvák než coby kytarista. A tak jej vlastně ani nemám zařazeného mezi všechny ty šílené kytarové hrdiny. Zkrátka se mě líbí jeho barva hlasu a také tu a tam od něho nějaká ta písnička, ve které si právě jeho zpěv mohu vychutnat. Na to, abych jej bral jako modernizátora blues, mě přijde prostě až moc uhlazený a výrazově nevyhraněný. Otázkou však zůstává, zdali ve svém posluchačském životě na poli kytarové hudby ještě vůbec hledám v hard-rocku a blues nějaké inovátory, nebo zdali vůbec ještě nějací mohou přijít a dát o sobě vědět široké veřejnosti? Nebyli jimi totiž ani BLACK COUNTRY COMMUNION a přesto za sebou v uplynulé dekádě zanechali čtyři skvělá alba, nahrávky se silným autorským a muzikantským vkladem právě Joea Bonamassy.


Vlastně je „Royal Tea“ typicky nadýchanou a svým pojetím ne moc podpovrchovou nahrávkou úspěšného hudebníka, jenž se sice opírá o blues-rockový fundament, ale opracovává si jej po svém, tedy jej ve velké míře odlehčuje, tak aby nahrávka šla naproti i té vrstvě lidí, která bluesovým a rockovým nahrávkám zpravidla zapáleně naproti nechodí. Odstřelit tuhle hudbu coby přežitou záležitost, která ve svém špinavějším a niternějším pojetí už vlastně nikoho nezajímá, je naprostá blbost. Soudím, že vždy se našli hudebníci, kteří klasický rock dokázali v pravou chvíli obohatit. Stejně tak je nesmyslné dělat z Bonamassy jakéhosi vlažného, názorově nevyhraněného nýmanda, jenž žánr zneužil a jako jediný s ním dnes slaví úspěchy, díky své konformitě, mělkosti a otevřenosti širším posluchačským vrstvám. Netuším, zdali je Bonamassa natolik osamocený ve svém úspěšném počínání a ani mě to vlastně nezajímá, pravdou zůstává, že sice nepatří k osobitým muzikantům, ale navzdory tomu je schopen dodat materiál, na kterém si vždy několik vynikajících písní najdu. Stalo se tak i letos.



Až budete poslouchat tohle album, neřiďte se potřebou doteku se špinavým jádrem amerického tradicionalismu, tamního venkova a blues. Bonamassa je sice také blues-man, ale jeho práce nevyvěrá z prachu opuštěných benzínových stanic, tak jako tomu bylo obvykle u mnohých jiných kytaristů. Jde mu spíše o perfekci a hladkou poslouchatelnost songů, než přímo o drásavou naléhavost, což mnozí zmlsanější spotřebitelé kytarových pochutin šmahem odsoudí jako zápor. Jeho elitářsky bohorovný přístup charakterizují už orchestrální tóny dechové sekce v úvodu první písně „When One Door Opens“, kterou posléze rozhoupají táhlé kytarové party a rozmáchlá rytmika. Rázem zvuk zdrsní, ale tak nějak akorát, a procházíme Londýnem zasaženým horečkou blues-rocku. Album stylizované do časů slávy Buckinghamského paláce zpřed několika dekád sice neoslňuje osobitostí, ale lze jej nazvat výborně zhotoveným řemeslem, což dokladuje i titulní song „Royal Tea“, kde nad drásavým zvukem kytary a obligátními hammondy dominuje právě sytý hlas hlavního aktéra v doprovodu ženských doprovodných vokálů. Tahle deska prostě nemůže být zas až tak špatná, když se na ní nacházejí lahůdky typu táhlé suity „Why Does It Take So Long To Say Goodbye“, což je krásně procítěná záležitost, jenž kromě uhrančivé atmosféry konce šedesátých let nabízí i mainstreamovou chytlavost.


Z dalších písní mne zaujala hlavně dominantní „A Conversation With Alice“, kde Bonamassa propojil všechny své přednosti. Po živelném nástupu dálničních slide-kytar jde jinak o jemnou záležitost protkanou tesknými kytarovými tóny a povedenou zpěvovou linkou. Cítím potřebu líbivosti ovšem i tradiční, bluesem poznamenaný základ, zde pečlivě vycizelovaný pro širší posluchačskou obec. Song upoutá i nápadně soulovými prvky, dechy a vícehlasy, evokujícími zde americkou hudbu z konce sedmdesátých let. Svým způsobem mne otravuje ona úvodní revuální kytarová vyhrávka v následné „I Did n´t Think She Would Do It“, připomínající mne poněkud socialistické pojetí rocku. Takhle nějak si představuju zhudebnění obliby sáňkovitých jízd a juchaček od URIAH HEEP na území někdejšího Sovětského svazu v časech konce Železné opony. A co pak onen vokální part? Hledá tady opravdu někdo Eldorado? A proč mě do podvědomí pořád naskakuje Walda Matuška? Jasně, song se pak zlomí k drsnějšímu groovu a riffovému pojetí, kde zas pro změnu občas probleskne motiv nápadně mě připomínající Hendrixovu vypalovačku „Fire“, ale to je asi pouze mé stihomanství. :-)


Další klenot „Beyond The Silence“ je asi nejatmosféričtější a nejameričtější píseň z desky. Po pravdě jde o vynikající záležitost, kde vyloženě slyším i před sebou vidím ony hromy a blesky na setmělém horizontu nad opuštěnou krajinou amerického Středozápadu. Ležérní kytarové party rozehrávají zde ospalý tanec se soumrakem. Skladbu posiluje klavírní linka a vše vrcholí s povedenými Joeovými vokálními party. Přesně tohle je totiž ta poloha, která se mě u jeho zpěvu líbí. S další skladbou však principál znovu posluchače probouzí a přemisťuje kamsi jinam. Rozjuchaná „Lonely Boy“ jako by nás přivedla na parket swingových tančíren padesátých let. Ostatně takhle je to u Bonamassy se vším, neklade si bariéry, nepotřebuje se stát kořenovým zástupcem bluesového odvětví, jde mu prostě o tvorbu s určitou nesvázaností a přesahem, ovšem to snad jeho kritici i posluchači o něm již dávno vědí. Možná je to těžké vysvětlit někomu, kdo nechce u hudby relaxovat, neboť mě připadá, že Bonamassa skládá pro ty, kdo naopak s hudbou odpočívat chtějí.


15.12.2020Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

down
16.12.2020 22:09

Vyčpělý a oposlouchaný žánr ...no nazdar :) Tak to je hláška :)

 

MichalPuchovsky
16.12.2020 10:56

Bonamáza je môj veľký miláčik. Nová doska nesklamala, aj keď už vydal aj lepšie diela (Blues of Desperation, Dust Bowl). Stále je to však slušný nadpriemer, ktorý rastie každým počutím. Len na rozdiel od Straya si myslím, že sa jeho hlas viac hodí do country/popu než do bluesu. To bolo vidieť na BBC či v projekte Beth Hart, čo sa s jeho riffami a sólami, keď sa na ne nalepí výnimočný spevák.

 

Stray
15.12.2020 20:40

V poho, večerní servis až do domu, ne asi? Myslím, že se mě na paletě tohohle alba podařilo vystihnout určité přednosti hudby tohohle borce. Přednosti pro mne, někdo jinej to může mít za zápor, když týpek srdnatě zpívá na střídačku sloky a refrény a nemá tam mezi nima osmiminutovou sólo exhibici kombinovanou s pasáží plnou psychedelického zurčení.:-) Ve čtvrtek bude další příděl...do pošty mi právě přišly kaťata.

 

spajk
15.12.2020 20:08

Líbí se mi jak to Bonamassa dělá, že tak vyčpělý a oposlouchaný žánr, umí obléknout do gala, aby byl přitažlivý i dnes. Každá skladba je mistrovsky proaranžovaná, tu gospelovés sbory, tu klavír, tu vražedná foukací harmonika a na minulé desce si dopomáhal dokonce dechy. Bonamassa se vypracoval od píky a rád dává na obdiv velkolepou produkci a možnost se obklopit skvělým týmem a jako třešničku servíruje zvuk z londýnských Abbey Road. Pro někoho možná komerce, ale Joe není typ alá Poppa Chubby, aby přišel do studia, zapojil kytaru do zesilovače a za tejden nahrál celou desku syrového blues.
Letos se mu zadařilo i ve skládání a deska nemá slabého místa, kde by padal řetěz. Nejlepší pecky: Lookout Man, Why Does It Take...., When One Doors Open a Beyond The Silence.
U mě 9/10.
Díky za skvělou recenzi, už jsem se tu poslední dobou začínal ztrácet :-)