Last Hardrock Outsider

JOE BONAMASSA - Different Shades Of Blue

Bluesový patriot dnes nijak nezahálí a s dalším rokem dostáváme nový studiový materiál. Je až neuvěřitelné k jaké produktivitě se tento kytarový maniak a zpěvák vypracoval. Od roku 2009 vydává soustavně minimálně jedno album za rok a není výjimkou, kdy se ještě v rámci svých bočních projektů objeví jeho jméno na povícero dalších různých hudebních počinech. A nejde přitom o žádné slepé uličky. S BLACK COUNTRY COMMUNION vydával alba, která se regulérně v daném žánru ucházela o to nejlepší, co v daném žánru a v tom kterém roce vyšlo a rovněž spolupráce s Beth Hart nebo jazzový projekt ROCK CANDY FUNK PARTY mají taktéž velmi daleko k průměru. Ostatně o úspěšnosti jeho sólové kariéry svědčí pouhý fakt, že ani jedna z výše zmíněných top událostí nedonutila  tohoto skoro čtyřicátníka polevit. Vydání nového materiálu pod svým jménem se zkrátka drží jako klíště.



Letos dostáváme 14.studiovou nahrávku a jak už je dobrým zvykem, produkci díla si vzal na starost jeho dlouholetý podporovatel a vynikající producent v jednom, Kevin Shirley. Troufnu si říct, že jeho náhled na hudbu, produkci a vyznění jednotlivých žánrů patří v současnosti k naprosté špičce. Pokud si tedy člověk zainvestuje do něčeho dražšího než do pouhého CD, dostane precizní hudební dílo bez špetky digitální sterility. Ale k samotné hudbě, Joe Bonamassa je srdcem bluesman, což rozhodně není na škodu, jen je nutné přijmout zpomalení tempa, které je ještě o něco výraznější než na jeho předchozí desce „Driving Towards The Daylight“. Nejdřív jsem se opravdu zhrozil úvodu v podobě instrumentálního intra „Hey Baby“, což je nuda ve středním tempu. Na kytarového velikána jsem zatím neslyšel tak hrozivý start. Obvykle má totiž intro navodit alespoň nějakou atmosféru, tady jsem si akorát řekl, že Bonamassa se definitivně vyčerpal a vydání nového zářezu už je pouhá rutina. Naštěstí s druhou „Oh Beautiful!“, která nijak nenavazuje na nudný úvodník, se opět vrací kytarový drive. Ve třetí „Love Ain’t A Love Song“ se dostaví hrátky s funkem a zpěvný refrén konečně nakopne tím správným směrem i zpěv ústředního mistra. Novinka začne mít najednou vzestupnou tendenci a tento vysoký standard vydrží až do konce, což je bohužel také hlavní slabina teprve nastupujícího velikána. 


Bonamassa se nikdy netajil tím, že jeho velkými vzory jsou takové legendy jako B.B. King, Eric Clapton, Jeff Beck a opravdu velká spousta dalších. Že je Bonamassa brilantní kytarista nemůže nikdo zpochybnit, ale jeho uhlazený hlas, který v některých momentech postrádá určité emocionální vypětí, je podle mého názoru důvod, proč se od něj nikdy nedočkáme vyloženě přelomového alba. Rozhodně to ale není tvrzení, se kterým bych chtěl celou sólovou kariéru smést ze stolu, novinka je zcela určitě nejlepším počinem od vynikající desky „Sloe Gin“ z roku 2007. Nicméně spojení s „hlasem rocku“ Glennem Hughesem dalo vzniknout takovým mistrovským dílům, že se vůbec nedivím touze fanoušků zachovat BLACK COUNTRY COMMUNION mnohem déle.


Možná je lehký nadprůměr celé jeho diskografie způsobený pouze vysokou produktivitou, čekání na nové album totiž nikdy nepřesáhlo dva roky. Jakkoliv jsou tyto úvahy zcestné, přišly mi na mysl například při poslechu singlové, titulní a suverénně nejlepší položky „Different Shades Of Blue“. Velmi podobný mustr, tedy pozitivně naladěná a rádiově přitažlivá skladba se objevila už v předchozí řadovce a tady si zase říkám, že Bonamassa s věkem zraje. V jeho žánru může přijít vrchol klidně za 20 let, protože věk v ranku blues nic neznamená. Já budu poctivě vyčkávat a vyzobávat si to nejlepší, protože současnost nenabízí moc kytarových hrdinů, se kterými může člověk prožívat celou kariéru. 


23.10.2014Diskuse (0)Kropis
kropacekmichal@gmail.com