Last Hardrock Outsider

JMÉNO RŮŽE - V pařátech ďábelských dogmat

Severní Itálie, zima roku 1327. Sněhem pokryté nádvoří, jenž se nachází mezi budovami starého opatství, sleduje oko noční luny. Opatství je svatostánkem usazeným na konci světa. Kompletář již dávno skončil, mniši se odebrali do svých skromných komnat, ulehli na lože a na celou komunitu dolehla síla pozdní, mrazivé noci. V útrobách severní věže, rozkládající se nad černou kuchyní, však probíhá nerovný boj člověka se sebou samým, nerovný boj se samotným Ďáblem. Potem nasáklá kutna se lepí k horkému tělu, nohy v nastalém zmatku bloudí v temných chodbách a hledají schodiště, vedoucí do vrchních pater věže. Zornice přivyklé tmě nakonec najdou svůj cíl a za několik okamžiků už neznámá postava stojí před obrovským oknem, skrze které dovnitř dopadá pruh měsíční záře. Stojí a váhá, jako pekelný démon před jezerem plným svěcené vody. Naposledy se ohlédne a pak přijde hluboký nádech… ten úplně poslední.



Diváky milován, čtenáři zatracován


Věta, která neodmyslitelně provází většinu filmových adaptací, zrozených z myšlenek a textů dle slavných literárních děl. Ani kultovní středověká detektivka Jméno růže není v tomto ohledu výjimkou a výše zmíněná fráze se s ní táhne už pětatřicet let. Já zastávám ustálený názor těch, kteří tvrdí, že literatura a kinematografie jsou dva odlišné světy, pro něž platí diametrálně odlišná pravidla. Vzájemné poměřování i přímé konfrontace, tak pozbývají smyslu. Proč porovnávat neporovnatelné? Na následujících řádcích se vám pokusím osvětlit, proč si myslím, že Jméno růže je zásadní filmovou klasikou, která dokázala obstát v toku času bez nejmenší újmy, a také vás zběžně seznámím s legendární knihou od Umberta Eca, bez které by film nemohl nikdy vzniknout. A protože ona slavná, do roušky tajemství zahalená kniha tu byla dříve, tak začnu právě u ní.


Šifra mistra sémiotika


Umberto Eco byl nesmírně vzdělaný a inteligentní člověk. Šlo o jednu z největších italských osobností novodobých dějin. Už od útlého dětství intenzivně četl vše, co mu přišlo pod ruku. V 50tých letech úspěšně dokončil studia na Turínské univerzitě, obor filozofie a literatura. Miloval knihy, znaky a středověk. V průběhu života se z něho stal zkušený medievista, lektor, pedagog a významný sémiolog. Napsal spoustu naučných a odborných publikací se zaměřením na sémiotiku, filozofii či poetiku. Knižně vydával textové přepisy svých nesčetných přednášek, psal také eseje a rozsáhlé vědecké práce, kde zevrubně zkoumal literaturu a její historii. Tedy opravdová kapacita. Nás však bude zajímat především začátek 80tých let, kdy přivedl na svět svůj první regulérní román s názvem Jméno růže. Vrcholné dílo postmodernismu a podle mnohých se jednalo o nejlepší knihu, jakou kdy Eco napsal. A o co že vlastně v tom literárním postmodernismu šlo a jak byl samotný román koncipován?



Hlavní silou je především fakt, že si knihu může každý interpretovat po svém. Dá se číst jako detektivka, teologické dílo, autentický pohled na život ve středověku nebo mysteriózní horor. Záleží na úhlu pohledu a preferencích každého čtenáře. Postmodernismus v literatuře se dá chápat jako takový promyšlený experiment. Na hlavní dějovou linku, která daným románem prorůstá, se roubují různé historické odkazy, citace či fantasy prvky. Zastoupeno je i časté přepínání žánrů. Text rád čtenáři předkládá důmyslné slovní rébusy a chytáky. Teď se vám tu srandu pokusím předvést v praxi. Hlavní dvě postavy v románu se jmenují Vilém z Baskervillu a Adso z Melku. Vilém je františkánský mnich a zároveň středověký detektiv. Stačí se na ta jména trochu blíže podívat a hned si člověk uvědomí tu narážku na sira Arthura Conana Doyla. V prvním případě je to přídomek Viléma, který pomrkává po románu Pes baskervillský, a pak tu máme jméno jeho učence – Adso. Trochu si hrajme s písmeny a dostaneme jméno Watson, tedy Doktor John Watson, pomocník Sherlocka Holmese. Nebo následující příklad, tentokrát z trochu jiného soudku. V příběhu se Vilém zmíní o střelném prachu a uvede, že výrobek pochází z Číny. Jako čtenář vím, že je to pravda, ale děj knihy se odehrává v Evropě 14. století, a zde si již nejsem jistý. Byl už tou dobou střelný prach dostupný v Evropě, nebo mě autor vodí za nos? Rychle, encyklopedii do ruky a můžu pátrat. Takových hádanek a srandiček nabízí kniha mraky a záleží čistě na čtenáři, zdali tu hru s panem spisovatelem hrát bude, a nebo mu postačí klouzat po povrchu a jen si vychutnávat napínavý, mnohovrstvý příběh, který je sám o sobě velice dobře napsaný. Středobodem románu je obrovská, starobylá knihovna, ukrytá v samotném srdci opatství. Jde o promyšlený labyrint a architektonický kus mistrovské práce. Dá se říct, že knihovna je místem, kde se odehrávají zásadní dějové okamžiky a zároveň také symbolizuje podstatu a ducha samotného románu. Jde o rozverný příběh plný zákrut, cenných vědomostí a reliktů dávné doby.


Z Knihy se záhy po vydání stal bestseller, byla přeložena do více než dvaceti světových jazyků a Eco za ní posbíral nejedno ocenění. Je vtipné, že v prvním českém překladu z 80tých let chybí, v mystifikačně pojaté předmluvě zmínka o okupaci Prahy v srpnu 1968. Mimochodem, Eco v inkriminované době v Praze skutečně pobýval a příjezd rudé armády viděl na vlastní oči.


Se zarputilostí býka



Úspěch románu se šířil raketovou rychlostí a velmi brzy přistál i v rukou Jeana-Jacquese Annauda. Velice svérázného francouzského režiséra, který byl už tenkrát proslulý nekonvenčními a odvážnými postupy, s nimiž ke svým projektům přistupoval. Tou dobou v Evropě budil rozruch jeho ambiciózní experiment Boj o oheň (1981). Film, ve kterém se defacto nemluví, popisuje v syrových obrazech strastiplnou cestu tří pravěkých lidí za získáním ohně. Nesmírně působivý tehdy i dnes, a to především svou specifickou atmosférou, výpravou, smyslem pro detail a nápaditou režií. Annaud po zmíněném pravěkém dobrodružství plánoval svůj další projekt zasadit opět do přírody. Hlavních rolí se měla tentokrát ujmout divoká (rozuměj ochočená) zvířata. Konkrétně medvědi. Dokonce už vznikaly první storyboardy, jenže do víru událostí nečekaně zasáhl Eco, který svým románem Annauda dokonale uhranul a medvědí drama se náhle přesunulo na druhou kolej. Režisér následujících pět let zasvětil pouze Jménu růže a stanovil si tři styčné body, které musely být před samotným natáčením bezpodmínečně splněny. Co nejlépe adaptovat scénář, jenž by ctil ducha knižní předlohy, získat věrohodný a zároveň nadaný herecký ansámbl, a nakonec najít ideální lokace, potažmo starobylé opatství, kde by se děj mohl odehrávat. Právě poslední bod se nakonec ukázal jako největší oříšek.



Prakticky čtyři roky nedělal Annaud nic jiného, než že cestoval napříč Evropou a hledal to pravé místo, které by splňovalo jeho náročné představy. Na pomoc byl vyslán i malý produkční tým, jenž ve všech koutech Starého kontinentu pořizoval stovky fotografií různorodých svatých usedlostí, budov a památek, ve snaze urychlit úmornou sisyfovskou práci. Úspěch se nakonec dostavil, byť jen částečný. Pro účely některých interiérových scén bylo využito opatství Eberbach v Německu a inspirací pro atypický tvar ikonické knihovny se stal hrad Castel del Monte, nacházející se v Apulii na jihovýchodě Itálie. Prakticky vše, co ve filmu tedy vidíme, jsou kulisy. Na svou dobu famózní kulisy. Vyrostly v Římě, konkrétně ve slavném filmovém studiu Cinecittà. Stavbu samotné knihovny dostal na starost legendární scénograf Dante Ferretti. Muž, jehož práci můžeme obdivovat ve filmech jako Interview s upírem (1994), Gangy v New Yorku (2002) nebo Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007). Náklady na tak impozantně pojatou výpravu šly do milionů a ve své době to byla ta největší investice, kterou kdy evropská koprodukce do filmu vložila. Annaud si zkrátka nechal postavit vlastní opatství i s klášterem.


Na těžce vznikajícím scénáři se dohromady podílelo pět lidí. Díky neustálému přepisování a finálním úpravám byla použita až šestnáctá nebo snad sedmnáctá verze. Lví podíl na konečné podobě měl především ostřílený profík Gérard Brach, který s režisérem spolupracoval již v minulosti a své společné tažení pánové završili v následujícím snímku Medvěd (1988). S hotovým scénářem a rozjetou výstavbou kulis zbývalo vyřešit poslední část skládačky. Annaud měl vždy perfektní čich na herce, kteří přirozeně zapadají do promyšleného soukolí jeho tvrdých a syrových představ o dobách dávno minulých. Navíc středověk byl a stále je režisérovou velkou vášní. Žádné idealizované a romantické předobrazy tak během příprav nemohly přicházet v úvahu. Když opatství, tak temné, zablácené, s ošklivými mnichy. Je libo osadu plnou chudých vesničanů? Klidně, ale budou odporní, animální, špinaví a k přežití jim poslouží zbytky jídel, padajících z odpadní jímky hradní kuchyně na obrovskou hnijící hromadu. Historické opusy od Annauda mi tímto přístupem evokují třeba tvorbu Františka Vláčila, samozřejmě jen po formální stránce. 



Obsazení vedlejších i klíčových rolí šlo velice dobře a rychle. Vskutku chutnou roli zde dostal režisérův oblíbenec Ron Perlman a svou šanci uchopil za pačesy i teprve patnáctiletý Cristian Slater. Největší problém nakonec přineslo korunování hlavního hereckého postu. O roli Viléma z Baskervillu byl velký zájem. Slavná kniha zkrátka táhla a Annaud měl v té době významné renomé coby tvůrce, se kterým se musí počítat. Zájem projevili například: Michael Caine, Roy Scheider, Jack Nicholson, Marlon Brando, Max von Sydow a dokonce Robert De Niro, jenž se v 80tých letech nacházel na vrcholu slávy. DeNiro podstoupil i kamerové zkoušky a roli Viléma téměř získal, ale Annaudovy se stále něco nezdálo. Měl problém jednak s hercovým uchopením postavy a navíc DeNiro toužil některé konkrétní scény změnit a pár nových zase přidat. Traduje se, že si přál, aby režisér natočil scénu, kde by si to jeho Vilém rozdal s hlavní zápornou postavou v souboji na meče, což měla být pro Annauda ona příslovečná poslední kapka. Roli nakonec uzmul velký sympaťák a skotský gentleman Sean Connery. Jeho pojetí Viléma je přesně takové, jak si ho představuji v knize, a navíc herec postavu obohatil o své charisma, které svého času mohl klidně balit a prodávat po kilech. Natáčení probíhalo od 11. listopadu 1985 a poslední klapka padla 10. března 1986. Po finálních kouzlech a úpravách spojených s postprodukcí byla premiéra stanovena na 24. září 1986. Amerika film na tržbách odbyla nuznými sedmi milióny, ale Starý kontinent si film zamiloval a velkoryse ho zaplatil.


Detektiv s úsměvem na rtech a jasnou myslí



Úvodní tóny zlověstné zvonkohry otevírají film a rozdmýchávají hutnou atmosféru. Ta okamžitě chytne do spárů a nechce pustit. Následuje záběr na kopcovitý terén a dvě postavy na koních. Na vzdáleném horizontu, až na samotném vrcholu kopce, se rozkládá opatství, k němuž se pomalým cvalem dvojice postav blíží. Napínavé dobrodružství začíná. Příběh samotný je v jádru vlastně prostý. Františkánský mnich Vilém z Baskervillu, jeho učenec Adso z Melku a později i zástupci papeže, přicházejí do kláštera, aby se mohli zúčastnit disputace o majetku církve a vyřešit otázku ohledně chudoby Krista. Naneštěstí v opatství došlo před nedávnem k záhadnému úmrtí mladého mnicha Adelma, který v tamější knihovně pracoval jako talentovaný Iluminátor. Opat Abonne a jeho nejbližší stoupenci si uvědomují, že Vilém je velice sečtělým, moudrým mužem s výbornými dedukčními schopnostmi. I když Abonne a někteří jeho přívrženci nesdílí pokrokové myšlenky a názory, jimiž se Vilém nikterak netají, tak ho přesto požádá o pomoc s vyřešením podivné Adelmovi smrti. Vilém, jehož žene kupředu zvědavost a touha po poznání, bez váhání souhlasí. Ústřední dvojice hrdinů tak dostává povolení vyslýchat místní bratry a také se může volně pohybovat na území celého opatství, ovšem s výjimkou starobylé a tajemné knihovny, kam mají všichni kromě knihovníka vstup zapovězen. Zápletka pochopitelně houstne, s přibývající stopáží se komplikuje a vlivem dalších neblahých událostí do děje vpadne i svatá inkvizice, v jejímž čele stojí démonický Bernardo Gui (fantastický F. Murray Abraham).


Annaud po celou dobu svou vizi mistrně kočíruje, James Horner nenápadným hudebním vkladem čaruje na pozadí a působivé obrazy kameramana Tonina Delli Colliho mají sílu uhranout. Výborný je i scénář, co na zem v přesných intervalech klade nášlapná železa, která s každým dalším zaklapnutím zvyšují divákovu pozornost. Navíc děj celkem dobře vykresluje i tehdejší myšlenkové spory mezi pokrokovými františkány a dogmaticky smýšlejícími benediktíny. Výsledná mozaika dává v samotném závěru smysl a perfektně tak uzavírá hlavní dějový oblouk. Forma snímku působí velice autenticky, věrohodně a některé momenty dokáží svou temnou náturou solidně vyděsit. Tyto dojmy nemalou měrou umocňuje i veškeré osazenstvo opatství, jehož členové tu prezentují naprosto neuvěřitelnou přehlídku pleší, vypouklých čel, baňatých nosů, chybějících zubů a pokroucených těl. Zkrátka paráda. Maličko nepatřičné pocity vzbuzuje jen inkviziční vsuvka, která je na hlavní dějovou větev trochu násilně naroubovaná. Vynoří se náhle v poslední třetině snímku a začne paralelně běžet s hlavním příběhem, od kterého zbytečně odvádí pozornost. Své místo tu jistě má a sama o sobě je výborná. Jen mi vždy přišlo, že náhle sleduji dva filmy v jednom. Ovšem nejde o nic zásadního a Bernardo Gui je vskutku ikonickou postavou, bez které by byl svět filmových sviní o dost chudší.


Před božím soudem



Film si v době uvedení bez problémů našel cestu k milionům diváckých srdcí a prakticky nikdo nepochyboval o výborné tvůrčí formě, ve které se Annaud tehdy nacházel. Toto tvrzení se záhy potvrdilo i cenou César pro nejlepší zahraniční film. Příběh nejdražšího filmu od dob Kleopatry (1963), měl tak šťastný konec. Pokud někdo na Annauda a jeho dílo dštil oheň a síru, tak jedině spolek přívrženců Ecovy knihy. Jejich nejčastější argument, který občas slýchám i dnes, byl ten, že film zjednodušuje a redukuje vrstevnatý děj románu na pouhý krvavý thriller bez hlubší myšlenky. Já nesouhlasím a tvrdím, že to lépe provést nešlo a nejde. Cesta, kterou se scénář vydal, byla tou jedinou možnou. Vše ostatní by skončilo kinematickou katastrofou. Jen si zkuste představit následující fragment děje, držícího se zuby nehty knižní předlohy: Vilém vyšetřuje, hledá stopy a náhle se potká s opatem, se kterým bude 30 minut filozofovat a probírat politiku. Chvilku se zase pátrá, když v tom se na scéně zjeví herbalista Severninus a Vilém s ním zabředne do hodinové diskuze o bylinkaření, přírodních vědách a živlech. Následuje obhlídka opatství, která končí dlouhou zastávkou. Adso totiž obdivuje portál chrámu, a tak si vyslechneme úmornou přednášku o architektuře, s detailním popisem všech plastik, ozdob a kudrlinek, které se na něm nacházejí. Také vidíte ten balast, co by svým objemem naprosto zadusil hlavní dějovou linku? Kdepak, jak jsem psal již v úvodu. Dva světy, dvoje pravidla. Ano, Jméno růže je jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četl, ale je fajn, že prakticky to samé mohu říci i o filmu. Jde o výborně napsanou a zrežírovanou detektivku, vsazenou do drsného prostředí, kde se touha po vědění ztrácí v labyrintech lží a dogmat.


PS: Snímek jsem poprvé viděl ve svých 13ti letech a musím přiznat, že mi tehdy jedna konkrétní scéna ehm... solidně houpla těžištěm. Koukal se i taťka, čili šlo o velmi delikátní záležitost. Pokud se vám tedy snímek Jméno růže doposud vyhýbal, tak teď máte o důvod víc k jeho brzkému zhlédnutí


Hodnocení: 90%


08.04.2021Diskuse (17)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Lord Džoudemort
09.04.2021 11:03

parádní je i audiokniha, film i vlastní knížka jsou samozřejmě také super, každopádně již několikrát jsem se snažil přečíst další knihy a zatím jsem zvládnul jen Pražský hřbitov. Každopádně seriál o filmech je super

 

Tomáš
08.04.2021 23:05

Recenze výborna

Knížku jsem nečetl, beletrie mě moc nebaví, film je supr. Právě to realistické ztvárnění středověku se mi hodně líbí.

A ani tuším 6-8? dílný seriál (na ČT snad předloni) nebyl špatný

 

Stray
08.04.2021 22:01

Jméno růže staženo, dostal jsem chuť si to o víkendu vychutnat po recenzi. Poprvé viděno asi v roce 1989, v dnes již neexistujícím mini-kině Jiskra v Plzni na Skvrňanech, taky mi na pár minut houplo.

Ještě je prostor přibrat sedmého pravidelného přispěvatele, ale lépe čekat v sedě se zkříženýma nohama, ledovým klidem a zapíchnutým kopím pod Carterem visícím ze skály, tak jako nějaký příslušník kmene Asinibojnců, než hekticky někoho popohánět. Ten pravý přijde a C.D. zvítězí.

 

DarthArt
08.04.2021 19:58

Stray: To bylo sdělení takové razance, až se můj telefon lekl a zkolaboval :))

 

Stray
08.04.2021 19:20

Tak to jo.:)

 

Pekárek
08.04.2021 19:16

Jsem myslel samozřejmě i Konnie:)

 

Stray
08.04.2021 19:03

:-) Jaké headhunterské schopnosti? Kluk se mi přihlásil, dal jsem mu šanci, v devíti oblastech z desíti má za jedna, v jedné za pět. :-) Je to zvláštní úkaz, nikdy jsem tu nikoho podobnýho neměl. Je tam cit pro poutavost textu a jeho melodiku, ale i emocionalita a dynamika, faktografii taky zná a umí ji zapasovat, ale jednu jedinou věc neumí. Fotbalovou terminologií bych řekl, že nám ho sem poslali na hostování z Táborska, páč mě napadá jediné jméno - Abdallah Sima, a bojím se pomyslet na to, až pochopí, jak funguje princip umisťování čárek mezi větami v souvětích :-))) -> ...Mbappé!

Darthovi jsem v telefonu vyrazil dech sdělením: BUDUJI VELKOU ČÍNU, kámo!:-)))

 

Pekárek
08.04.2021 18:44

Konečně film, který jsem viděl. Text jsem si moc užil. Autorovi i jeho spolupracovníkům děkuji. Nemá to chybu!

Michal: Výška té laťky mě začíná strašit.:-) Vypadá to, že se (a spolu) fakt držíme a že Stray navíc prokázal solidní headhunterské schopnosti.:-) Absence Sickyho a Subeera mě nicméně stále mrzí. Myslím, že každý vztah prochází krizemi, ten rozchod (resp. odchod) nutný nebyl. Ale co už, nějak bylo, je a bude.:-)

 

Stray
08.04.2021 13:20

J.Rose: V pohodě. Kolektivní kontrola a editace (jak ty říkáš post-produkce) je běžná součást práce těch médií, které za něco stojí. No a já holt asi chci, aby to tu za něco stálo.:-)

 

KrebsKandidat
08.04.2021 12:50

Za mňa je to veľmi podarená adaptácia knihy a nemám voči spracovaniu námietky.
Vydarená je i recenzia.