Last Hardrock Outsider

JETBOY - Born To Fly

Sanfranciská rock´n´rollová úderka JETBOY vznikla už v roce 1983. Docela dlouhá doba na to, že celá řada z vás o té kapele nikdy v životě neslyšela. A přitom jejich portfolio není zrovna nezajímavé. V době vlasovité sleazy-rockové horečky osmdesátých let se tito plebejci snažili nestát stranou, ale úplné prosazení se v rámci scény jim zkrátka nevyšlo. Opravdu nic překvapivého, vzhledem k toxické životosprávě některých členů. Co do talentu a originality také zrovna nezářili a tak to s nimi manažeři nahrávacích společností poprvé zkusili až v roce 1988, kdy nakonec přeci jen vyšla jejich debutová deska „Feel The Snake“. Od té doby se v životě kapely přihodila spousta událostí, ale jádro v podobě lídra, zpěváka a punkového hejska Mickeyho Finna a dvou kytaristů, kterými byli vždy Billy Rowe a Fernie Rod, trvale zůstalo až do současnosti. Když se krátce po debutu ke kapele přidal baskytarista od HANOI ROCKS Sami Yaffa, aby nahradil nespolehlivého Todda Crewa, který krátce před tím zemřel na předávkování přímo v pokoji kytaristy GUNS N´ROSES Slashe, byla zde naděje, že se soubor vyšvihne do trochu vyšší soutěže. Nikdy k tomu však nedošlo, ale určitě bych nemluvil o smůle. JETBOY na to prostě neměli. Nebyli zkrátka tak dobří, aby zabodovali v širším kontextu rockové scény z Kalifornie. Přestože druhá deska „Damned Nation“ z roku 1990 sebou nesla velké množství příslibů, kapele se nikdy prorazit nepodařilo a v roce 1993 došlo k prvnímu rozchodu na tři roky. Od té doby JETBOY střídavě fungují nebo odpočívají. Jejich aktuální jízda má název „Born To Fly“ a kapela se vychloubá skutečnou rock´n´rollovou událostí sezóny.


 

Asi by to z počátku chtělo trochu mírnit nadšení, protože deska prakticky znovu nenabízí nic originálního a kapelu hned zkraje identifikuji spíše jako zemité dělníky rocku, než přímo talentované hvězdy schopné dostát svým slibům a předsevzetím s noblesou. Banda amerických balíků, co prochlastala devadesátky intenzivněji, než kdy problematický kytarista od POISON C.C.DeVille spotřeboval laku na vlasy, to zkrátka nikdy nebude mít lehké ani v době, kdy se díky úpadku hudebního průmyslu a nástupu internetu vyvinula snaha na zamezení rozdílů mezi skutečně mimořádnými soubory a upocenými snaživci.


Pro JETBOY, kteří nade vše milující rock´n ´roll, hraje především ona snaha a zapálenost. Lehkosti a nápadů se příliš nedočkáme, i když ta deska v konečném zúčtování není vlastně zas až tak marná. O neotesanosti těchhle chlápků svědčí už ostřejší úvodní vál „Beating The Odds“, střižený hezky od podlahy, kde i sampl s hlasem Lemmyho Kilmistera v jeho druhé půli má potvrzovat, že Finnova parta u toho všeho byla a přežila. Titulní kus je elektrizující street rock s inspiracemi u AC/DC, svým způsobem může jít o singlový vál a výraznou halekačku, ale zas na druhou stranu nic mimořádného ve srovnání s velkými originály. Tyto inspirace potvrdí i skladba „She“, jedna z nejklišovitějších vypalovaček desky, kterou až uslyšíte, tak už si jí nikdy nebudete chtít pustit podruhé, tak klišovitě a prázdně působí. Trochu přesvědčivěji naopak působí „Old Dog New Tricks“, zahájená dunivějšími riffy ve vyšším tempu a signifikantním zvukem foukací harmoniky. Ta může být brána jako doznání kapely, že to její členové za žádných okolností nevzdávají, ale otřepané plky, že jejich hrdly protekly doslova hektolitry whiskey, si raději jděte přečíst v recenzích od někoho jiného.

 

Sklidnění přichází s baladou „The Way That You Move Me“, kusem inspirovaným THE ROLLING STONES. Zde poprvé dostanou prostor hammondy a ženské vokály. V tomhle ohledu se mě asi nejlépe jeví chytlavá vypalovačka „All Over Again“ s poměrně originální melodikou, propracovanější kytarou, využitím hammondů i dechů a také opětovně ženských back-vokálů. Naproti tomu stojí písničky jako „Brokenhearted Daydream“, „Inspiration From Desperation“, „A Little Bit Easy“, „Smoky Ebony“ nebo „Every Time I Go“, které, i přes trochu širší spektrum nástrojů než je u podobné hudby obvyklé, spíše nudí a nedokáží k sobě poutat pozornost. Zkrátka odrhovačky par excellance. Suché, předvídatelné, obyčejné rockové fláky. Závěrečná „Party Time!“ je dokonce parafrází na titulní song alba. Celkově to s JETBOY slyším na průměr, na desce je několik docela povedených songů, ovšem, ruku na srdce, materiál nedokáže zcela vybřednout z kaše obyčejnosti a klišé.


23.03.2019Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kelly
23.03.2019 22:57

Je to strašně upracované a nemá to tu správnou jiskru.