JEAN-PAUL BELMONDO - Jedinečný relikt starých časů 1/2

Brazílie, 1964. Visí nad propastí a proti své vůli se může kochat panoramatickým pohledem na exotické město Brasília. Pod ním čeká náruč smrti. Nemá strach, ale ví, že tu takhle nemůže trčet věčně. Jedno ze dvou lan natažených mezi výškovými budovami nečekaně prasklo a on tu teď plandá jako mokré prádlo na šňůře. Kaskadérský mistr Gil Delamare na něj křičí rady, snaží se mu pomoci. Poslechne. Za pomoci břišního svalstva se mu podaří vymrštit nohy a omotat kotníky kolem lana. Konečně trochu ulevil bolavým rukám. Pomalu se sune kupředu a snaží se nemyslet na zbývající vzdálenost. Na bezmračném nebi vytrvale září žhavá koule a dole jsou desítky metrů prázdnoty. Nesmí na to myslet. Už tam bude, římsa je téměř na dosah. Delamare ho pevně uchopí a stáhne k sobě. Leží vyčerpán na zádech a zrychleně oddychuje. Konečně střecha, konečně bezpečí. Tenhle natáčecí den byl opravdu perný.

Symbol Francie

Jean-Paul Belmondo neměl vyvinutý smysl pro přehnané drama. Jak sám říkal, za celou kariéru plakal ve filmu pouze jednou. Nikdy se příliš nezabýval hloubkou postavy, kterou měl hrát. Jejími osobnostními rysy, psychologickým profilem, pohyby či pilováním jemných gest. Scénář je scénář a repliky je nutné převést co možná nejlépe na plátno. Před kamerou tak vždy sázel především na přirozený projev a svou vlastní osobnost. Možná i proto dodnes mnozí z těch, co měli to štěstí s Bébelem spolupracovat, tvrdí, že byl stejný před objektivem i mimo něj. A možná i to je ten důvod, proč ho fanoušci tolik obdivovali. Na nic si nehrál, byl vždy svůj a divák mu ty jeho tvrdé samotářské detektivy, co nectí pravidla, upřímně věřil.

Ženám svým nezpochybnitelným charismatem podlamoval kolena a mužům dodával víru, že i chlápek ve středních letech může být stále energií nabitým frajerem. Navíc zatraceně sexy frajerem. Herectvím nerozdával radost pouze své milované Francii, ale celé Evropě. Na vrcholu kariéry představoval žhavý vývozní export francouzské kinematografie, stal se symbolem síly, úspěchu a jeho filmy do kin lákaly davy. Nejinak tomu bylo i u nás v dobách těžkého socialismu. Mužné ikony sedmdesátých let jako Clint Eastwood, Steve McQueen, Al Pacino nebo Sean Connery tu leckdy představovaly těžko dostupné, podpultové zboží, kdežto před Belmondem vyšší moc prominentně přivírala zrak. Okolní svět měl svůj Hollywood, Čechům a Slovákům stačil Belmondo.

Za jeho neuvěřitelným úspěchem stála nejen dřina, pevná vůle a disciplinovanost, ale také notná dávka štěstí a celoživotní optimismus, se kterým řešil prakticky veškeré překážky. Stal se důležitou tváří takzvané „francouzské nové vlny“ a později i neohroženým dobrodruhem reprezentujícím odlehčenou polohu filmové zábavy. Od divadelního ochotníka k filmovému herci. Z herce se posléze stává herec-kaskadér a v závěrečné fázi kariéry následuje opětovný návrat na divadelní prkna. Kruh se uzavřel. Kruh, který by svým bohatým obsahem pokryl životy několika lidí, náležel jedinému člověku. I když si v období své největší slávy Belmondo dopřával luxus a přepychové sportovní káry, s nimiž bez ustání rozrýval sluncem rozpálený asfalt, vždy zůstával nohama stát pevně na zemi. Neměl potřebu se povyšovat a nesmírně si vážil přízně svých fanoušků. Nosil v sobě kus rebelského klauna i neústupného drsňáka. Měl výborný komediální timing i tvrdý pravý hák. Byl obletovanou hvězdou i milujícím otcem.

V tomto článku se zaměřím na tři desetiletí, která patřila jen jemu. Tedy počátek šedesátých až konec osmdesátých let. Každá dekáda pro Belmonda představovala jistý progres a jakýsi evoluční vývoj. Ani ne ve smyslu hereckých schopností, ale spíše v naturelu filmové látky a její žánrové barvitosti. Inovativní režijní postupy a dramatické role symbolizují průlom jeho kariéry. Následovaly postavy tvrdých poldů v divácky vděčných kriminálkách, kde mohl naplno upřednostňovat své kaskadérské kousky. A nakonec postupný ústup z vytyčených pozic završený prestižním oceněním César pro nejlepšího herce. Co desetiletí, to jeden ikonický film, který si vždy trochu přiblížíme. Začít ovšem musíme u samotných prvopočátků. Bez nich by byl příběh Bébela neúplný.

Šťastné časy malého akrobata

Pocházel z Neuilly-sur-Seine, města stojícího na severozápadní hranici Paříže. Jeho zrození je datováno na 9. dubna 1933 a řekněme, že mladého Jean-Paula čekalo více než dobrodružné dětství. Oba rodiče byli umělecky založení a poznali se na vysoké škole výtvarných umění. Matka Madeleine Reinaud-Richard se věnovala převážně malířství a otec Paul Belmondo platil ve Francii za uznávaného sochaře, byť malířským štětcem rovněž nepohrdnul. Belmondo měl o dva roky staršího bratra Alaina a roku 1945 přišla na svět sestra Muriel.

Nad zemí galského kohouta se v období třicátých let nenápadně vznášela smrtonosná hrozba. Neviditelný vykřičník, umně se skrývající za optimistickou povahou Francouzů. Bezstarostnou povahou, která snad ani nebrala příliš na zřetel nebezpečí v podobě fašizujícího se Německa. Avšak tok dějin byl neúprosný. Burácivý řev německých letounů fungoval jako povel k automatickému přesunu do sklepa. Pro malého Belmonda samozřejmost a rutinní standard. Strach se mísil s nadšením a malý chlapec toužil po dobrodružství korunovaném nějakým hrdinným činem. Jakmile nebeské souboje na nějaký čas ustaly, chlapec sedl na kolo a dlouhé hodiny objížděl přilehlé husté lesy ve snaze objevit raněného spojeneckého pilota a zachránit mu život. Bohužel se mu tento sen nikdy nevyplnil. Jeho velkým vzorem byla matka Madeleine. To, jak na rozvrzaném kole objížděla sousedy a sháněla potraviny pro rodinu. To, jak v tajných skrýších ukrývala Židy a snažila se vždy pomáhat přátelům. Tím vším se v očích svého syna stávala opravdovou hrdinkou. Nehledě na míru svobody ve výchově, kterou Jean-Paulovi dopřávala, čehož si vždy velmi považoval.

Téměř nikdy jí neviděl rozezlenou, naštvanou nebo zhroucenou, a to ani v dobách nejtěžších, kdy okolní cesty svými podrážkami rozrýval obávaný wehrmacht. Naproti tomu zděšení v její tváři viděl nesčetněkrát, za což mohl tak trochu sám. Těžko říct, zdali to bylo zapříčiněno geny či snad vyšší mocí, faktem zůstává, že Jean-Paul Belmondo již od raného dětství postrádal jakékoliv zábrany a slovo závrať mu nic neříkalo. Nešlo jen o lezení po stromech, zdech a střechách rozličných domů, kdepak. Všichni spolu žili v pátém patře velkého činžovního domu. Belmondo rád trávil čas na zábradlí, jen kousek od dveří bytu. Zavěsil se nohama přes okraj a jako netopýr sledoval spirálovitou prázdnotu pod ním. Po zábradlí rád ručkoval a houpal se, zavěšen za jednu ruku, zatímco v té druhé svíral křupavý croissant.

Zděšené výkřiky sousedů i stížnosti nahodilých návštěvníků se jeho rodiče nakonec naučili přijímat s ledovým klidem. Kluk je zkrátka takový, tak co má být. Belmondo byl ve svých kouscích neuvěřitelně vynalézavý. To takhle maminka jednoho večera svolávala rodinu na večeři a zatímco všichni v kuchyni usedali ke stolu, desetiletý Jean-Paul do místnosti vlezl venkovním oknem. Madeleine vyjekla úlekem a otec Paul jen sklopil denní tisk, pohlédl na svého synka a s pobaveným smíchem kroutil hlavou. Rodiče ho k akrobatickým číslům nikdy nenutili ani mu je výslovně nezakazovali, což si chlapec vykládal jako tichý souhlas. Jen jednou jedinkrát se Belmondo ocitl v nemocnici s přeraženou nohou. Tehdy za ním matka do nemocničního pokoje vtrhla se slzami v očích. Odkudsi k jejím uším dolétla fáma, že synovi museli vlivem pádu amputovat celou nohu. Když rozrušený chlapec nadzvedl přikrývku a předložil důkaz, Madeleine si oddychla, předala mu balíček s ovocem a se slovy „aha, tak to je v pořádku“ poklidně odešla.

Jeviště věčného klauna

Pokud Belmondo zrovna nezdolával věž místního kostela, velice rád své úsilí směřoval k amatérskému ochotničení. Už ve dvanácti letech, na sklonku války, představoval pro své vrstevníky rodilého vůdce. Byl jako těžko uchopitelný živel, neřízená střela s přirozenou autoritou. V krátkých divadelních inscenacích, které připravoval s kamarády ze sousedství, zaujímal vždy polohu klauna. Pod maskou různých postav se mohl stát darebákem, dělat beztrestně bordel a ještě za to být chválen a sklízet potlesk. Měl velmi osobitý smysl pro humor a bez problémů si uměl dělat srandu sám ze sebe, což se mnohem později projevilo i v bezpočtu filmových komedií. Krátké hrané scénky sloužily především k pobavení dospělé společnosti. Rodičům, jejich známým, sousedům i bezdomovcům v širém okolí.

Belmondo miloval svou ulici, svou čtvrť a divoké lesy obepínající hustě osídlené město. Jeho parta měla svá stanoviště prakticky všude. V opuštěných domech, lesních bunkrech i v rozlehlých sklepech, pod zástavbou činžovních bytů. Ideální místa pro nácvik hraných inscenací i vymýšlení různých lumpáren. Inspiraci pro své krátké scénky chlapci čerpali z dostupné literatury. Od brakových detektivek až po Alexandre Dumase a jeho román „Tři mušketýři“. Divadlo pro pobavení, akrobatické kousky a nekonečné dobrodružství při hledání použité válečné munice.

Pro to vše Belmondo žil, což se ovšem nedalo říci o základní škole. Vystřídal jich hned několik. Tento fakt byl zapříčiněn především tím, že škola Belmonda krajně nebavila a připadala mu jako železná klec ubíjející lidského ducha. Navíc nesnášel autority a zrezivělý vzdělávací systém všeobecně. V novém kolektivu se chlapec stával často terčem šikany, což ovšem nebylo něco, s čím by si neuměl poradit. Dříve nebo později si Jean-Paul zjednal respekt na každém školním dvoře. Byl pružný, mrštný a nebál se poslat ranou k zemi každého, kdo si o to koledoval. Právě tehdy v něm začala krystalizovat vášeň pro box a o trochu později také ... pro ženy.

Časté návštěvy ateliéru

Táhlo mu na patnáct a se svým starším bratrem Alainem se stávali stále častějšími hosty u otce v ateliéru. Šlo o bývalé přestavěné konírny zasazené do krásného parku, kde nalézalo útočiště mnoho umělců. Již roky mu tam chodívali pomáhat. Občas přesunout nějakou sochu, jindy kus nábytku, pomoci s obyčejným úklidem nebo jen posedět a užasle pozorovat otce, který trpělivě s vrozenou virtuozitou opracovával dlátem kámen. Poslední dobou stálo za častými návštěvami i něco úplně jiného. Mladí chlapci hledali sebemenší záminku, aby mohli dennodenně vkročit do prostor ateliéru a pást se pohledem na nahá těla modelek. Kypré, hubené, plnoštíhlé a hlavně krásné. Každá byla v očích mladého Belmonda učiněnou bohyní, skrytou touhou a nekonečným přívalem divokých fantazií. Právě zde, v domě číslo sedmasedmdesát, mezi štětci, dláty a sochařskou hlínou, vzplála v mladíkovi celoživotní láska k opačnému pohlaví.

Jean-Paul Belmondo obdivoval svou matku a nechápal, jak mohla otci bez jakýchkoliv známek žárlivosti tolerovat všechny ty hodiny, jenž trávil v ateliéru obklopen tolika krásnými a mnohdy povolnými ženami. S odstupem si čím dál častěji uvědomoval, jaké měl štěstí, že mohl vyrůstat ve spokojené, harmonické rodině, kde byl vztah rodičů postaven na vzájemném respektu, bez omezování tvůrčích ambic a potlačování kreativního ducha. Ani mobilizační rozkaz během velké války pevný svazek neohrozil a Madeleine usazena v sedle kola za svým Paulem pravidelně cestovala dlouhé kilometry, aby ho mohla poctít návštěvou v kasárnách. Belmondo si sice nikdy nezvykl na nudné, každonedělní návštěvy muzea Louvre, ke kterým otec rodinu nutil, ale navždy si do paměti vštípil své rodiče jako symbol dokonalého vztahu. Celý život nesnášel pokrytce a lháře, ale pokud někdo prožil dětství ve strachu a bolesti, byl ochoten takovému člověku prominout téměř cokoliv.

Box versus herectví

Muž proti muži, férová pravidla, taktika a přesná chvíle pro vypuštění drtivého úderu. Ring Belmonda fascinoval a jako mladý muž mu obětoval mnoho času. Ostatně, sport všeobecně byl pro mladého dravce velkou vášní. Věnoval se tenisu, plavání a málokdo ví, že byl i zapáleným fotbalistou. Později, v sedmdesátých letech, dokonce krátce šéfoval Paris Saint-Germain. Ze všech sportů se však boxu hodlal věnovat na profesionální úrovni a v několika amatérských zápasech i vítězil, byť bilance proher se nacházela prakticky na stejném pomezí. Často se uvádí, že za koncem sportovní kariéry stál nečekaný nástup tuberkulózy. To je sice pravda, ale jen částečná. Belmondo by se býval k boxu vrátil, během léčby si ale uvědomil několik podstatných věcí. Nikdy netrpěl duševní chorobou jménem „desetimetrové ego“ a po zdravém zhodnocení svých schopností i limitů došel k jasnému závěru. Špičkovým boxerem se nikdy nestane. Právě v tomto okamžiku prozření se rozhodl přihlásit na herecký kurz u proslulého Raymonda Girarda. Ten ho postupně vycepoval a objevil v něm přirozený talent pro komedii. Díky pravidelným kurzům, potu, slzám a neutuchající píli v sobě nakonec našel odvahu a vytyčil si jediný možný cíl - konzervatoř.

Na proslulou Conservatoire National Superieur d’Art Dramatique ho pro údajný nedostatek hereckého talentu přijali až na třetí pokus. Zde se blízce poznal s budoucími divadelními hvězdami jako Jean Rochefort, Jean-Pierre Marielle, Bruno Cremer nebo Pierre Vernier. Komise pro jeho specifické herecké techniky neměla nikdy valné pochopení, ale diváci v hledišti ho milovali stejně jako herečtí kolegové. Úspěšným absolvováním závěrečných zkoušek započala jeho krátká divadelní kariéra. Absolvoval řadu turné po boku svých hereckých přátel a v roce 1957 konečně zaznamenal úspěch i u kritiky. Osudovou hrou se stala Shakespearova komedie „Zkrocení zlé ženy“, v níž exceloval.

Čím dál častěji pomýšlel na film jakožto dobrý zdroj příjmu. A vskutku. Díky své houževnatosti a rostoucí pověsti vybudované na prknech, která znamenají svět, se mu naskytlo několik malých příležitostí. Nemá smysl zmiňovat každou roličku, obzvláště, když byla jeho účast v několika prvních filmech nakonec zcela vystřihnuta. Přesto bych zde připomněl alespoň snímek „Buď hezká a mlč“ (1958). V této solidní krimi komedii totiž poprvé došlo k setkání s Alainem Delonem. Nejen, že oba herci měli mnoho společného, ale navázali spolu upřímné přátelství, které později zcela nesmyslně na tři desetiletí utnul banální spor, uměle přiživený senzacechtivým tiskem. Zásadní zlom v životě Jeana-Paula Belmonda přichází s rokem 1958. Tehdy do jeho života vstoupí neortodoxní Jean-Luc Godard. Muž, jenž změnil tvář světové kinematografie.

Nová vlna, nová hvězda

Hnutí „francouzské nové vlny“ nemělo nikdy pevnou strukturu nebo snad organizační řád. Šlo o skupinu anarchisticky smýšlejících filmařů, kteří se vzájemně podporovali a úspěšně se snažili rozbíjet zavedené filmové postupy a ustálená pravidla. Ovlivněni italským neorealismem, francouzským poetickým realismem i starým dobrým hollywoodským filmem, vtrhli na konci padesátých let na scénu a svým experimentálním přístupem rozpoutali filmovou revoluci. François Truffaut, Éric Rohmer nebo Jean-Luc Godard. Ti patřili mezi nejvýznamnější představitele tohoto svérázného uskupení a právě poslední jmenovaný režisér potkal jednoho dne Jeana-Paula Belmonda na ulici a oslovil ho.

Godard mu byl protivný, už když ho prvně zastavil na chodníku. Nosil neustále sluneční brýle a nebylo s ním možné navázat oční kontakt. Neoholený, neučesaný, se žlutými zuby od tisíců vykouřených cigaret. Mluvil potichu a extrémně pomalu. Belmonda hned poznal a předložil mu zvláštní nabídku. Stačilo, aby se za pár hodin dostavil do hotelového pokoje, v němž filmař de facto bydlel, a tam s ním něco natočil. Za tuto službu mu přislíbil částku padesáti tisíc starých franků. Pochybná záležitost, pomyslel si Belmondo, a hovor se snažil rychle ukončit. S podivným zážitkem se doma svěřil své tehdejší ženě Elodie. Ta prokázala intuici a svému manželovi ukázala několik novinových článků, kde se psalo o „nové vlně“. Jean-Luc Godard tam byl kritiky popisován jako excentrický podivín i vizionář nové tváře francouzské kinematografie. Jean-Paul Belmondo se nechal přemluvit a vyrazil do hotelu.

Godard seděl v pokoji obklopen mladými, sympatickými lidmi. V rukou třímal kameru, z úst mu viselo cigáro a skrze nepropustná skla brýlí hleděl kamsi do dálky. „Byla to chyba, jestli něco zkusí, tak mu vyrazím zuby.“ Takové myšlenky se Belmondovi honily hlavou, avšak zbytečně. Prožil kouzelné, nesmírně inspirativní odpoledne. Šlo o několik na sebe nenavazujících scén. Žádný scénář ani směr, jen čirá radost z improvizace a kouzla daného okamžiku. Mladí herci svým komplikovaným rolím nechávali zcela volný průchod. Nebylo potřeba pevných charakteristických rysů, důležitá byla spontánnost. Tento způsob přirozené filmové tvorby Belmonda uchvátil. Po natáčení vzal peníze a o několik týdnů později odjel sloužit vlasti do alžírské války.

Právě tam, na severu Afriky, Belmondo obdrží dopis. Godard mu chce svěřit hlavní roli ve svém prvním celovečerním filmu. Okamžité nadšení a příslib věcí budoucích, tedy pokud to ten podivný muž myslí vážně. Po návratu z Alžírska se s ním Godard spojí telefonicky a potvrdí platnost své nabídky. Následuje rychlá schůzka. Během ní mu intelektuální režisér nastíní děj připravovaného filmu: „Budeš hrát takového týpka, co v Marseille ukradne auto, aby našel svou snoubenku. Po cestě zabije poldu a nakonec sám umře nebo tu svou holku oddělá, to ještě uvidíme.“ Hotovo. Belmondo i přes protesty své tehdejší agentky podepisuje smlouvu a za několik měsíců započne natáčení nízkorozpočtového filmového experimentu „U konce s dechem“ (1960).

Film po vypuštění zaznamenal výrazný finanční úspěch a odborná kritika nešetřila chválou. Kromě průkopnických postupů a nových vyjadřovacích schopností filmového média si každý všímá temperamentního mladíka, jenž na sebe strhává veškerou pozornost. Mezi všemi krásnými tvářemi působí jako pěst na oko. Přeražený nos, masité rty, odstávající uši. Přesto má v sobě obrovskou jiskru a šarm. Belmondo se okamžitě stává senzací a Godard legendou. Následují filmy jako „Cartouche“ (1962), „Sympatický dareba“ (1966) nebo „Velký šéf“ (1969), čímž si Belmondo splní svůj sen, neb poprvé pracuje s velikánem francouzského filmu Gérardem Ourym, jehož ikonické dílo „Velký flám“ (1966) je dobře známé i v našich končinách. My se však nyní na chvilku zastavíme v roce 1964.

Herec nebo kaskadér?

Horká Brazílie. Režisér Phillippe de Broca, opírající se o zeď, poslouchá Belmonda, barvitě hovořícího o svém dětství. Když vypravěč dokončí svůj monolog, režisér pozvedne hlavu a praví: „Hele, a co kdyby jsi ty kaskadérské scény natočil sám?“ Na tváři Belmonda se rozhostí šibalský úsměv. Producent Alexandre Mnouchkine oba výtečníky seřve na dvě doby a to bezprostředně poté, co se k jeho uším ten ztřeštěný nápad dostane. Belmondo je neoblomný a vnitřně na sto procent odhodlaný. Tak dlouho do producenta hučí, až si ze země vydupe jednu ostrou zkoušku. Během ní úspěšně přejde po římse z jednoho okna do druhého. Pak hrdě nastoupí před producenta, dá si ruce v bok a nasadí provokativní úsměv.

Příběh dobrodružného filmu „Muž z Ria“ (1964) je až triviálně prostý, což je přinejmenším zvláštní, uvážíme-li fakt, že na scénáři pracovali čtyři lidé. Hlavnímu hrdinovi unesou snoubenku a on se za ní honí přes půl světa. Během dramatické cesty běhá, skáče, létá a je permanentně v ohrožení života. Phillippe de Broca musel v minulosti natáčet krátké armádní filmy na zakázku. Tato úmorná činnost ho krajně nebavila, a jak jemu, tak Belmondovi ležely druhá světová a především alžírská válka v žaludku. Během natáčení „Muže z Ria“ tedy popustili uzdu fantazii a chtěli se především bavit. Vrátili se do dětských let a vymýšleli jednu šílenost za druhou.

Belmondo sice opravdu natáčel veškeré kaskadérské scény sám, ale velkou oporou a mentorem mu byl jeden z nejlegendárnějších francouzských kaskadérů Gil Delamare. Ten měl Belmonda původně dublovat. Pomáhal mu pilovat techniku doskoků, pádů a různých kotoulů. Díky tělesné konstituci, inteligenci a totální absenci strachu z výšek byl Belmondo výborným, rychle se učícím žákem. Jak již víme, tak Delamare hlavní hvězdě filmu v jeden moment dokonce zachránil život. Právě kaskadérské kousky, rychle se měnící prostředí a elegantní kamerová práce Edmonda Séchana plně vynahrazují dějovou prostoduchost filmu. Třináctičlenný filmový štáb ctil a zbožňoval filmový projekt nadevše, ale ve chvílích volna nebylo divokým Francouzům svaté absolutně nic.

Producent Alexandre Mnouchkine byl velmi tolerantní člověk a mnohé stupidity, kterých se štáb v čele s Brocou a Belmondem dopouštěl, velkodušně promíjel. V hotelových pokojích filmaři hráli hru, kterou trefně nazývali „letecké stěhování“. Z dvojice soutěžích zvítězil vždy ten, co oknem vyházel více nábytku, zatímco třetí počítal. Především Belmondo platil v této hře za přeborníka. Personál hotelu okamžitě volal policii a filmaři prchali ulicemi Rio de Janeira se záchvaty smíchu. O nic lepší to nebylo ve městě Manaus, kam se přesunulo natáčení. V místním hotelu si Broca a Belmondo krátili čas tím, že hladkou moukou plnili klimatizační zařízení. Nic netušící hosté, znavení silou vražedného slunce, namísto zchlazení inkasovali salvy bílých moučných oblak.

I přes tyto peripetie a občasné návaly mladické idiocie se film podařilo dokončit a byť na něm čas zanechal šrámy, tak jde dodnes o funkční klasickou belmondovku, kde hlavní hvězda poprvé naplno okusila chuť kaskadérského řemesla. Ve své době šlo o jakousi odpověď anglické bondovce „Dr. No“ (1962). Navíc se „Muž z Ria“ stal jedním z mnoha inspiračních zdrojů pro jistého Stevena Spielberga, který v roce 1981 natáčel veleúspěšné „Dobyvatele ztracené archy“. Konkrétně na Spielberga zapůsobilo časté střídání lokací a permanentní přítomnost nebezpečí. No není to krása?  

Pokračování příště.

24.09.2021	Diskuse (10)	J.Rose DeathVale@seznam.cz